Od roku 2013 pořádáme naší akci Atariáda v Olomouci ve škole prof. V. Vejdovského zaměřené na špatně vidící a nevidomé, kde byly nově postaveny školní budovy pro ní. Dříve byla tato škola jako instituce provozována v Litovli.
Její původní ředitel nás v rámci vyjednávání o podmínkách zapůjčení školních prostor požádal o zorganizování ukázkového dne tematicky zaměřeného na osmibitové počítače pro její žáky.
Vlastně jsem se i trochu divil, proč si chtějí narušovat tímto výuku, ale bývalý žák a nyní náš prosebník o prostory Bohdan mi vysvětlil, že školy se snaží být nějak zajímavé a pořádají různé akce. Nu a tady toto se nabídlo vlastně samo vzhledem k našemu využití zapůjčené velké auly.
Byl jsem také hodně pesimistický ohledně zájmu o takovou akci ze strany žáků. Počítače jsou sice zajímavé, ale nikdy, co vím, nebyly zajímavé pro celou populaci a hlavně, i co se týče her, dost nepřitažlivé pro holky. Což si pamatuji z dob začátků domácích počítačů vůbec a považuji to od té doby za pravdu.
Navíc, slyšel jsem povzdechnutí učitelky ze školy o nezájmu žáků o jakýsi zájezd do muzea, tudíž opravdu jsem se obával hrozného neúspěchu našeho předvádění starých počítačů. To by mě mrzelo osobně a i z praktického hlediska, jako kvůli půjčování školní haly pro Atariádu. A to záleží zcela jen na dobré vůli školy.
Moje obavy se naštěstí ukázaly býti neopodstatněné, spíše opak byl pravdou, tudíž s odstupem času hodnotím tyto předváděcí akce jako veleúspěšné. Nicméně k tomuto se ještě vrátím později.
Co se týče nevidomých lidí, škola má jen dva žáky v současné době. Akceptuje proto i některá jiná zdravotní omezení, leč ne všechny možné. Protože jde o ztížený proces výuky, celá škola je koncipována dosti odlišně od těch běžných.
To jest, asi nejnápadnější jsou malé třídy – asi jen do maximálně deseti žáků, což je opravdu citelný rozdíl oproti asi třiceti, což si já pamatuji ze své školní docházky. Odpovídají tomu i fyzické rozměry místností – jsou opravdu na pohled malinké.
Toto nám působí trochu problém pro organizaci našeho předvádění, které se, na rozdíl od Atariády, koná v normální třídě. Máme na to prostě málo místa. Proto část lavic vždy vynosíme na chodbu a zbylými obložíme tři strany místnosti. A jednu dáme na čelní stranu, kde je pak umístěn osmibitový stroj s připojeným video výstupem k projektoru umístěnému pod stropem. Tudíž zde je pak použit interface Multijoy.
I na ostatní stoly dáváme techniku značky Atari. Máme ji nejraději a také fyzicky ani nemáme jinou ve stavu schopném provozu tady. Jde o takový průřez Atari stroji - herní konzole, XL se světelnou pistolí, ST 1040, Jaguár, jako doplněk i můj PC notebook, kde pouštím emulátory starých počítačů.
Nikoliv překvapivě naše předvádění probíhá v pátky. Je to asi den, kdy se na učení myslí ze všech nejméně. Škola se otevírá v sedm hodin ráno, v osm začíná vyučování, takže máme docela nakvap nanosit věci na místo a rychle je zprovoznit, aby se to stihlo. Prakticky na to není žádná časová rezerva – sotva skončíme, už se začíná.
Následuje šest vyučovacích hodin až do půl druhé, kdy všichni končí, neb je pátek a škola se zavírá. Máme pak opět docela naspěch vyklidit své věci, uvést třídu do původního stavu a pokud to přeženu, když odcházíme, je kromě nás ve škole již jen uklízečka.
Během těch šesti hodin se žáci školy postupně střídají v návštěvě naší interaktivní výstavky, jak to nazývá Bohdan, ve skupinách organizovaných učiteli. Obvykle počínaje od první třídy a konče devítkou, nikoliv však bez občasné vyjímky dle konkrétní situace.
Učitelé se obvykle neúčastní, třebaže jsem tak původně předpokládal. Nicméně hned na začátku dne prvního pořádání akce se nás zeptali, jestli tam mají také být, my jsme řekli něco jako že na nás to nezáleží, a tak nebyli. Přišlo mi to, jako by docela šťastně odešli. Snad také rádi nečekané volno od vyučování.
Na začátku hodiny obvykle řekne Bohdan pár slov, o co se vlastně jedná, jako že dřív opravdu byly rozšířené a používaly se staré počítače, položí někdy pár otázek z oboru výpočetní techniky, nu a pak se přistoupí ke hraní na připravených stanovištích.
Je samozřejmě nemožné opravdu předvést opravdový vzorek existujících her během jedné školní hodiny, takže jde spíše o naše vlastní preference či domněnky, co by se snad MOHLO líbit. Netroufám si tedy přesvědčivě hodnotit, co se opravdu líbí.
Naše Atariáda byla v prostorách školy uspořádaná již čtyřikrát a stejně tak i tato předváděcí akce pro žáky. Za tu dobu se ledacos změnilo, jako například odchod ředitele a vůbec značné části učitelů do důchodu.
Škola se také organizačně sloučila se střední školou Olomouc - Svatý Kopeček, tudíž se její celý název prodloužil na "Střední škola, Základní škola a Mateřská škola prof. V. Vejdovského Olomouc". Naštěstí pro nás se přístup k nám nezměnil, a tak pokračujeme bez viditelných změn.
Poprvé bylo předvádění uspořádano po Atariádě před koncem školního roku. Byl s tím docela problém pro školu najít vyhovující termín, a proto následně došlo k přesunutí na podzimní termín.
První dva roky byl počet skupin přes den snížen na pět s tím, že poslední dvě či později jedna, dostaly prodloužení přesahující jednu vyučovací hodinu. U dalších pořádání bylo již dodrženo pravidlo šest skupin na šest hodin.
Akci standardně zajišťují tři lidi tady z místa děje a obvykle jeden přespolní pomocník. To jest Bohdan, Honza a Zdeněk, čili já. První rok přijel Pepa, třetí Fandal a čtvrtý Petr Postava.
A právě ten druhý, kdy jsme byli jen tři, byl nějaký zvýšený počet lidu ve skupinkách, a tak to bylo i trochu stresové pro nás. Je opravdu rozdíl mezi sedmnácti či osmi návštěvníky. Proto jsme následující roky zvali další pomocníky.
Je zajímavé pozorovat rozdíly ve věku lidských mláďat. Například už jenom skutečnost, že na podzim v první třídě dosud obvykle neumí kompletně číst, na což je třeba dávat pozor při výběru her nebo alespoň při vysvětlování jejich ovládání.
Jsou jim také joysticky docela velké do rukou, a protože dnes jsou herní ovladače konstrukčně odlišné, to jest obvykle takové placaté, tak na klasické s pákou nejsou vůbec zvyklí.
Co se týče zájmu o naše staré počítače, či snad spíše o hry na nich běžící, tak je mnohem větší než jsem čekal. Vlastně jsem obvykle zažil během jednoho dne jednu holku či maximálně dvě, které to nijak nebavilo a na poslední akci se zapojili úplně všichni. Považuji toto za masivní úspěch. A byl jsem tímto výsledkem i dosti udiven.
Myslel jsem si také, že nejvíce nad našimi starými věcmi budou ohrnovat nos ti nejstarší, a že tak ještě ti malí budou zaujati. Opak je pravdou, právě ti starší hraní prožívají, hlavně ve skupinkách na multijoyi, kde se jim líbí snad vše. Ovšem už se stalo, že se tak zabrali do červů, až pak prakticky již nezbyl čas na další dostupné hry.
Druhý rok mě i překvapily holky ze třetí a čtvrté třídy svým zaujetím pro ježdění s autem ve hře Lotus na ST stroji. A to jsme tuto hru pustili jen na zkoušku, jestli by se líbila. Příště jsme pak rovnou nachystali dvě ST propojená se hrou Stunt Car, aby zájemci mohli závodit proti sobě.
Zmínil jsem se pak o svém předpokladu, že se taková hra spíše zaujme kluky a jedna z těch holek se mě zeptala, jaké jiné hry by jsme měli pro holky. Z čehož jsem pochopil, že simulátor auta považuje ona pro ni za normální.
Nu, evidentně nemám ponětí, co se jim může líbit!
Úspěch měla ten rok i zbrusu nová hra "Rubačka vo kopec". Poslední hodinu, kterou měly osmá a devátá třída společnou, si ji zahrálo družstvo čtyř holek z osmičky proti týmu kluků z devítky a vyhrálo.
Jen ty joysticky, to je problém, kde brát tolik plně funkčních naráz!
Potěšující zájem o naše staré počítače snad i trochu dokládá nezájem o jejich emulaci na mém PC, pokud není přebytek lidí oproti dostupným reálným strojům.
Jen ten úplně první rok se mě ti nejmenší, když jej viděli, zeptali na nějaké známé moderní hry, mě spíše neznámé, které by na tom mém notebooku ani nemohly fungovat.
Během živého až živelného dění jsou ke slyšení různé zajímavé hlášky, které jsem ale ke škodě věci sám neslyšel všechny osobně, či nezapsal okamžitě doslova, takže dále uvedené citace nejsou úplně přesné.
První rok nějaká holka: "To byla dnes dobrá čeština!"
Druhý rok opět nějaká starší holka na otázku jakou hru: "Něco střílecího, aby jsme tam mohli všechny zabít!"
Čtvrtý rok hláška v zástupu přede dveřmi naší lokace: "...budu hrát Červi 2..."
Později u testovací verze nové, zatím nevypuštěné Fandalovy hry "Ate'em All": "Já potřebuju žrát, nechte mě bejt!"
A u hry "Shot'em All": "Má to cenu, když Martin všechny zabíjí?"
Co se týče čtvrtého roku, nastala šokující změna – první třída měla utrum s hraním a museli se celý den učit. Prý je to letos hrozná sestava, a tak si nic nezaslouží! Prvňáci, no to mi zní opravdu divně, až neuvěřitelně. Leč učitelé asi ví, o čem mluví...
Zmiňoval jsem dva nevidomé žáky na škole, což jsou dva kluci v současné době. Od začátku chodí Marek, který si sice naše stroje osahal a poslechl si osobní výklady, o co jde, ale zájem o počítače celkem neměl, třebaže jinak se zajímá o spoustu věcí. Až naposled se zmínil, že je již využívá více a i nějaké ty zvukové hry na nich hraje.
Ondra nastoupil na školu druhý rok a od začátku se zajímal. V tu dobu Fandal udělal na požádání střílecí hru používající světelnou střelbu, fungující tudíž jen na starých skleněných zobrazovadlech, kterou nazval "Ježkovy voči". Od začátku byla zamýšlena i pro nevidomé, tudíž obsahuje mód se zvukovým zaměřováním.
Ondrovi se líbila, jen usoudil, že by bylo ještě lepší, kdyby to výsledky říkalo nahlas. Následně Fandal zabudoval již existující syntezátor řeči, který kupodivu zde potřebných několik českých slov říká velmi schopně.
Nicméně je to modul, který dělal někdo jiný, a zřejmě protože si sahá v paměti na neznámá místa, hra občas z neznámých důvodů začala padat. Fandal měl tak kupu práce s tím navíc, ale je to pro dobrou věc.
Těmito předváděcími akcemi Atari klub plní svou část dohody o zapůjčování prostor pro naši Atariádu, ale nejde jen o to. Dovolím si tady říct, přítomné dobrovolníky to i baví.
Zdeněk