No, jak to vlastně "tenkrát" bylo? Jo, už si vzpomínám.
Psal se rok 1998, kdy jsem jednoho krásného slunečného dne přišel ze školy domů, to mě bylo tehdy osm let. V předsíni jsem se sezul a shodil aktovku, v té době ještě i hezky uklidil. Přišel jsem do obýváku, že pozdravím taťku a v tom najednou před sebou vidím cosi šedivého s nějakým šedivým kazeťákem a s takovou černou pákou. Přesně takhle jsem to viděl, ale aby i nezasvěcení věděli o čem mluvím, tak jsem vlastně uviděl Atari 800 XE s magnetofonem XC-12, joystickem, hromadou kazet a se dvěma knihami. Dodnes z nich se jedna dochovala, je to německá kniha se žlutým obalem.
No, ale zpět ke klukovi před "šedivou bedýnkou". Na můj dotaz "Tati co to je?" jsem dostal tehdy stručnou a hezkou odpověď: "To jsou takové hry." A už jsem k tomu zasedl a sebral jsem taťkovi joystick, jelikož ho nenapadlo jak se ta hra spouští. Já jako dítě jsem pomačkal všechno, dokud se to nezačalo hýbat. Dnes vím, že to byla cartridge, se hrou Baseball, ještě jsem tehda měl cartridge se hrou Fight Night. A to bohužel bylo vše, co jsem mohl hrát, protože ta další cartridge nic nedělala.
Ó, ano, správně tušíte, že to byla cartridge se zavaděčem Turbo. Jelikož já, ani otec jsme nevěděli, že se musí při startu stisknout ten tzv. čudlík, tak jsme teda šli vyzkoušet hry na kazetách. Jó, ty momenty jak příkazem CLOAD spouštíme, hry v Turbu jsou nezapomenutelné.
Samozřejmě jsme nic nespustili a otec usoudil, že to bude stářím těch kazet a tak sousedovi, od kterého to koupil, šel hezky poděkovat za "dobrý" obchod. Naneštěstí soused o tom věděl stejně "hodně" jako taťka, to proto chtěl v té době jen 1.000 korun, a tak nás odkázal na jednoho kolegu, který nám o tom řekne víc. Jenomže, ten kolega byl pracovně vytížený, tudíž se mohl dostavit až v neděli.
Týden sletěl jako voda, byla neděle a na návštěvě tehda u nás byly děda s babinou. Pamatuji si, že mamka chtěla, ať toho chlapíka odvoláme, ale otec usoudil, že ne, jelikož jsem se na to těšil, jak nevím co. Nakonec byl u nás asi jen deset minut, jelikož přišel, zastrčil cartridge Turbo, zmáčkl čudlík a zapnul Atari. Po najetí Turbo zavaděče vložil kazetu, stiskl Play a na Atari stiskl Start.
A hele, najednou barevné pruhy a pískající zvuky začaly načítat. Po chvilce vyskočil nápis POPEYE, a pak zase opět pruhy a ty zvuky. Po tom co se spustila hra, jsem nechápal, jak něco tak hezkého jsem mohl hrát. Bylo to tak dokonalé, že jsem k mamce šel orodovat, aby mi napsala na pondělí omluvenku, že nemůžu jít do školy, jelikož mám Pepka námořníka a budu za něho hrát.
Děda chudák vůbec nepochopil, o čem to mluvím a řekl: "Měla bys ho nechat doma, vždyť má horečku." Jenže moje mamča moc dobře věděla, o čem to mluvím a tak mě poslala za otcem, ať mi tu omluvenku napíše sám, když chce. A vyšlo to! Druhý den jsem měl rodinné důvody v žákovské knížce a mohl jsem si v klidu nahrávat a hrát hry, když už jsem to uměl. To však není vše!
Matně si vybavuji ještě několik příběhů z dětství. Tak jdeme na první. To, že jsme měli Atari, znamenalo hodně i pro mého taťku, jelikož za mlada tohle neměl, tak si teď v dospělosti zkoušel programovat. A taky programoval. Naprogramoval v Atari Basicu program s názvem Diář a uložil jej na kazetu pomocí CSAVE. V té době jsme totiž neměli Turbo Basic. A nebo měli, akorát jsme jej ještě na kazetě neobjevili.
Nějaký den na návštěvu přišli naší sousedi a mého otce nenapadlo nic lepšího, než se pochlubit svým programem. Něco ve stylu: Hele, já mám počítač. A nebo taky: A dívej, já umím i programovat. Po zapnutí nastavil kazeťák, napsal Cload a čekal, než to načte. A čekal a čekal. A stále čekal. A nakonec sousedovi došla trpělivost a prohlásil, že to asi udělal blbě.
Táta byl tehdy zklamaný, ale od jeho lidové tvořivosti ho to neodradilo, ani dokonce ho neodradilo to, když jsem v jeho programu cosi pomačkal a Atari se zhroutilo a na obrazovce televize Daewoo zůstal jen malý bílý čtvereček. Bohužel, neměl to jednoduché.
Další krátký příběh se týká opět mé osoby. Jednou sem dostal nemoc, měl jsem cosi s hlasivkami a krom léků jsem musel mít zábaly krku, což mi docela vyhovovalo, protože jsem nemusel chodit do školy a mohl se naplno věnovat Atari, jelikož v té době jsme měli více literatury a zaujala mě tam kniha z Olomouckého zpravodaje a to Atari kouzlí. Po přečtení jsem pochopil, že jako první se musí naprogramovat Sound Editor od Petera Finzela.
Nikdy mi ten program nefungoval. Dnes v dospělosti už vím, že je chyba v tisku. Tahle nemoc byla taky tou poslední pro mou XC-12, jelikož mi spadla z rukou a "trošku" se rozletěla. Taťka ještě pak sehnal kazeťák společně s Atari 800XL, ale ten už nebyl tak v dobrém stavu a po čase se taky odporoučel. No a to už jsme s bráchou dostali PéCéčko.
Avšak ta dětská práce s Atari mi zůstala v srdci, které si v mých dvaceti dvou letech na Atari opět vzpomnělo. Díky tomu jsem se k Atárku zase po letech vrátil a už se ho nevzdám.
Závěrem musím poděkovat všem, kteří tohle dočetli a ve zdraví přežili.
Petr Postava