Bohdan Milar je známý aktivista mezi komunitou zájemců o počítače Atari. Již pěknou řádku let se zúčastňuje různých akcí a setkání u nás i v zahraničí, a tím se stal osobně známým mezi počítačovým lidem.
Ale jen u tohoto nezůstalo, což dokazuje vznik Atari portálu zaměřeného na české a slovenské uživatele. Myšlenka na jeho založení pochází totiž přímo od něj.
A od začátku loňského roku, to je 2014, existuje právně registrovaný Atari klub, či jak je v legislativě dáno státem, spolek. Bohdan prošel osobně peklem úředního schválení, čímž ovšem pravidelné povinnosti vůči státu teprve začínají.
U takového nadšence se dá předpokládat jeho vývoj přibližně v tomto duchu: hrozně chci počítač, utratím své životní úspory jako školní dítě či přesvědčím rodiče investovat, jsem prakticky ihned počítačů znalý uživatel, o něco později expert.
Ověřme tuto hypotézu dotazy na skutečnost přímo u zdroje.
ZB: Jak jsi vůbec přišel k počítačům?
BM: K prvnímu rychle a neplánovaně, stručná verze.
ZB: Trošku objasnit prosím?
BM: Bylo to na jaře 1987, v době mé docházky či doslova dojíždění z Olomouce na základní školu v Litovli. Jeden červnový pátek mě vyzvednul táta autem a cestou domů mi sdělil, že se zastavíme v Tuzexu a koupíme tam počítač. Ani jsem přesně nevěděl, co to počítač je.
ZB: Šokující!?
BM: Tátovi poradili zakoupení počítače jeho kamarádi, že to má být dobrá věc, ne tedy, že on by byl expert. Jeho vysvětlení převzaté od známých znělo něco jako, že to bude věc podobná jednoduché TV hře pong, co jsme již dříve měli, ale že počítač navíc bude umět spoustu dalších věcí. Například si do něj budeme moci zapisovat nějaké seznamy a on si to bude všechno pamatovat, případně řídit některé věci v domácnosti.
ZB: A dál?
BM: Nakoupili jsme tedy v olomouckém Tuzexu a odnesli si několik krabic. Jedna obsahovala Atari 800 XL, v další byl magnetofon XC-12 a ty dvě nejmenší joysticky Atari Deluxe.
ZB: Výborně. Co se stalo po vybalení?
BM: Věc jsme připojili doma k naší zánovní barevné televizi, zapnuli, naladili a nechápavě hleděli na slovo READY na obrazovce. Někteří bezradně listovali přiloženými brožurkami a já jsem se ptal táty, jak se tedy spouští ty hry.
Napadlo nás zkusit napsat název nějaké hry. První problém, žádná jména jsme neznali a nenašli jsme takový seznam ani v příručkách, ovšem hlavní problém byl, že tato metoda zjevně nefungovala.
Po tomto neúspěchu jsme stroj poněkud zklamaně vypnuli a pak přišel TEN zlom. Už si nevzpomínám, jestli to byla sobota nebo neděle, táta vytáhl ze svého šuplíku s audiokazetami jednu prázdnou a odjel k nějakému známému. Za pár hodin se vítězoslavně vrátil. Zasunul kazetu do XC-12 a po nějaké chvíli, během níž se z počítače linuly nějaké divné zvuky, jsme s úžasem hleděli na úvodní obrazovku naší první počítačové hry.
ZB: Její jméno?
BM: Byl to Boulder Dash.
ZB: Jo tak proto máš rád tuto nudnou hru.
BM: Vůbec není nudná!! A není to důvod.
ZB: Dobrá, tak dál. Tahali jste se tedy doma o joystick?
BM: Joysticky jsme měli dva, takže doslova o ně ne. Ale s bráškou o ten první joystickový port. Takže rodiče v tu dobu vydali nějaká pravidla o rozdělení herního času.
ZB: Rozumím snad správně, že jsi v tu dobu o počítačích nic nevěděl. Kdy nebo jak došlo ke transformaci z nevědomého hráče na zkušeného uživatele, později na znalce?
BM: To byl postupný a dlouhý proces. Nemůžeme opravdu jmenovat všechny stádia vývoje. Samozřejmě, kvůli hrám jsme si počítač okamžitě zamilovali.
První jeden až dva roky jsme v podstatě nic jiného než hraní neprovozovali. Tady bych poznamenal, mě bylo v tu dobu deset a bráškovi sedm let. Vlastně jsem v tu dobu byl dosud žákem čtvrté třídy a bydlel ve škole na internátě. Od páté třídy jsem pak začal dojíždět denně a jak nad tím uvažuji, možná na moje odhodlání toto si doma prosadit měl významný vliv počítač doma.
ZB: Ha! Tohle bych plně chápal... Pokračuj.
BM: Ale již v průběhu těchto dvou let jsme získávali informace od některých učitelů ve škole a na schůzkách Atari klubu, kde bylo také možné zakoupit tehdy vzácnou literaturu.
Po dvou letech bylo původní XL prodáno a místo něj později zakoupeno XE se STRAŠNÝM mezidobím prázdnin v roce 1989 naprosto bez počítače, které jsem vnímal velmi negativně. Zhruba od té doby se začíná datovat můj zájem i o další věci kromě her. Začalo to opisováním těch divných (zdrojových) textů z příručky Atari Basic.
ZB: Tak teď jsme se po dvou letech dostali do stavu, ve kterém jsem začínal já. Původně jsem byl velmi překvapen, jenže když vezmu do úvahy velmi odlišný věk, kdy do našich životů počítač přišel, není vlastně na této odlišnosti vůbec nic divného.
Dobrá, pokračujme tedy tvým, nyní již uvědomělým růstem. Je podzim 1989, já si pořizuji drahou disketovou jednotku, ty chodíš do osmé třídy základní školy a začínáš zřejmě chápat co je to programovací jazyk BASIC.
Kde jsi bral informace pro další vývoj?
BM: Zdrojů bylo několik. Ve škole bylo například pár učitelů, kteří měli o počítačích povědomí. Jeden z nich měl dokonce doma Atari, takže mi občas dával ručně na papíru psané krátké basicové prográmky, ať si je doma zkusím. Pak mi poradil, které v nich měnit parametry a já jsem zkoumal, co se tak stane. To bylo takové to prvotní vodění za ručičku.
ZB: Takže ty jsi v tom období nevěděl, co to přesně Basic je?
BM: Přesně tak. Zpočátku jsem vlastně Basic, tedy to, co se po zapnutí Atari přihlásí nápis READY, bral jako základní funkcionalitu počítače. Tedy spíš jako operační systém, než programovací jazyk. Že existují nějaké jiné programovací jazyky, to jsem vůbec netušil. Ale obzory se mi začaly rychle rozšiřovat, hlavně díky literatuře v češtině. To byl druhý důležitý zdroj.
ZB: Myslíš tím literaturu vydávanou a šířenou Atari kluby, ano?
BM: Ano. Táta knihy v olomouckém Atari klubu průběžně kupoval, i když jsme většině z nich nerozuměli. Nejdřív nás zajímaly hlavně manuály her. Pak jsme začali opisovat listingy programu v BASICu a dívali (příp. divili) se, co potom počítač dělal. Ale když jsem byl podruhé v nemocnici, tuším to bylo na podzim 1990, už jsme měli těch knížek poměrně hodně, a já jsem si jich štos vzal s sebou, abych se tam ty dva týdny nenudil.
ZB: Ale literatura z Atari klubů se týkala jednotlivých vlastností počítače či individuálních programů. Často s chybami. Kde nebo jak jsi se dověděl, co je to třeba algoritmus a jak psát programy?
BM: To jsem samozřejmě nevěděl. Něco mi vysvětlil ten učitel atarista, něco jsem se dočetl v těch knihách. Například základní příručka Atari Basic dodávaná k počítači v Tuzexu byla velmi nápomocna při pochopení jednotlivých příkazů. Jak je skládat dohromady, aby to něco smysluplného dělalo, to jsem si v podstatě musel domyslet sám. Proto mi proniknutí do programování zřejmě trvalo déle než klukům, kteří byli starší a dokonci mnozí studovali technické obory.
Vybavuju si jednu úsměvnou věc stran té literatury v nemocnici. Pročetl jsem tam různé příručky. Některým jsem rozuměl více, některým méně. Ale byla tam jedna, kde jsem po přečtení většího množství stran pořád neměl nejmenší tušení, o co jde. Byla to příručka o disketové jednotce. V té době jsme měli pořád jenom kazeťák, byť zturbovaný. Ale představa, že existuje čtecí zařízení, které si samo na médiu najde začátek programu, který právě chci, byla tak neuvěřitelná, že jsem to po několikerém přečtení vzdal.
ZB: Nicméně, co si pamatuji, tak už nechybělo mnoho času do získání tvé první disketové jednotky.
BM: Ano, je to tak. Jednoho dne tuším táta našel nějaký inzerát, že někdo prodává disketovou jednotku XF 551 pro Atari a někde slyšel, že je to strašně dobrá věc. A že by to snad mohlo pomoci řešit problémy ukládání BASICových prográmků na kazety, kterým jsme tehdy čelili. Možná mu to poradil někdo v S-klubu.
ZB: Kde?
BM: S-klub se říkalo takové menší budově u jednoho z olomouckých parků, kde probíhaly různé společenské a vzdělávací aktivity. Tuším je to v areálu domu dětí a mládeže. Mimo jiné tam ale měli nejméně jednu učebnu vybavenou asi deseti Atari 800 XE a pořádaly se tam jakési kroužky Atari. Už nevím, zda to bývalo každý týden nebo jednou za několik týdnů, ale pamatuji se, že to vycházalo časově přesně na dny, kdy jsme s bratrem chodívali do jazykové školy, která stávala asi 200 metrů od S-klubu. Tak nás táta do toho kroužku přihlásil a to byl další z významných zdrojů mých informací o Atari.
ZB: Co tohle mělo společného s Atari klubem Olomouc?
BM: Nejsem si jistý, ale domnívám se, že nic. Spíš myslím, že to mělo nějakou vazbu na školství. Možná lektoři byli členové Atari klubu. Ty kroužky byly totiž vždy hned po sobě. My s bratrem jsme mohli chodit na oba. A každý z nich vedl jiný lektor. A tam jsem možná pochytil ty základy programování v nějaké systematické podobě.
ZB: Takže v tomto kroužku šlo hlavně o programování v BASICu pro začátečníky?
BM: Ano, myslím, že šlo o základy programování. Možná byl jeden ten kroužek začátečníci a druhý (mírně) pokročilí, ale šlo o ATARI BASIC. Tam jsem předvedl i některé z mých prvních výtvorů. Vzpomínám si, že jedna z těch mých slátanin se nějak zalíbila vedoucímu toho S-klubu. Pak mě oslovil, zda bych pro ně uměl vytvořit nějaké prográmky pro školy, např. tuším zobrazení jednoduchých matematických příkladů v podobě množin. Dva takové jsem stvořil a on mi za to dal nějaké dvě knížky o počítačích. Bylo mi tehdy čtrnáct a byl to můj první počítačový "kšeft". Zřejmě z tohoto zážitku pak plynula ta vzrušující představa, že by se dalo vytvářením programů pro počítače i živit.
ZB: Takže toto se odehrávalo ještě před érou disketové jednotky?
BM: Tak tak. Probíhalo to, řekl bych, od začátku roku 1990. Jednotku ale táta koupil až na přelomu let 1990 a 1991. Stála nás přes deset tisíc Kčs, na což padla polovina mých životních úspor z vkladní knížky (za tu druhou půlku se následně koupila přenosná barevná TV).
ZB: A co bylo dál?
BM: No pak jsme vzali disketovou jednotku do Atari klubu, abychom zjistili, jak se vůbec používá. Usadili nás tam k jednomu stolu, ale nikdo na nás neměl čas. Po chvíli se s námi dali do řeči nějací dva mladí pánové a začali nám vysvětlovat co a jak. Ačkoli byli z Prostějova, pozvali nás k sobě, abychom si mohli něco zkopírovat apod. Jmenovali se Zdeněk a Luděk, tuším Burianovi.
ZB: To mně zní povědomně. Vyvíjelo se to nějak dál?
BM: Ano. Jejich nabídku jsme využili, táta nás do Prostějova zavezl a později jsme k vám začali jezdit i vlakem bez táty. Bylo to operativnější, než čekat celý měsíc na další schůzku disketové sekce Atari klubu. Tak jsme se tedy mohli rychleji dostat k novým disketovým hrám.
ZB: A zabývali jsme se něčím jiným než jen kopírováním her?
BM: Určitě ano. Nevzpomínám si na podrobnosti, ale myslím se, že právě díky disketám jsem objevil další dimenzi počítačů - uživatelské programy a různé utility. Pamatuji se, že tys jim tehdy říkal souhrně "systémáky". Začal jsem tak pracovat s texty, obrázky apod. Objevil jsem tehdy i dema. Ale občas jsme se bavili i o programování, např. textových konverzačních her.
Vzpomínám si ale ještě na jednu důležitou příhodu z klubu. Nedlouho, snad pár týdnů po té, co jsme se tam seznámili, tak jsem zase přišel na jednu schůzku a už relativně znale jsem si tam něco kopíroval. Když v tom k našemu stolu přistoupil mírně ostýchavý mladík, že jestli se nás může na něco zeptat. Že si pořídil nedávnou stejnou disketovou jednotku jako my a potřeboval by nějaké rady a programy a podobně. Nebyl to nikdo jiný než Honza, Honza Křupka. A tak se v krátkém období před pětadvaceti lety, na půdě tehdejšího Atari klubu, dal dohromady (díky mé první disketové jednotce) výbor budoucího Atari klubu. :-)
ZB: A kde se potom vytratily ty tvé sklony k programování?
BM: To mělo asi několik příčin. Jednak jsem poznal tu oblast uživatelských programů, a tak jsem zjistil, že ne všechno, co po počítači chci, si musím naprogramovat. Začal jsem tedy tuto oblast zkoumat. Také jsem v té době investoval do rozšíření osmibitového Atari, když jsem si například nechal od Zdeňka Matuly do své 800 XE nainstalovat 1 MB RAM. Vzpomínám si, že abych to měl jak zaplatit, prodal jsem tehdy jízdní kolo. Stejně jsem preferoval trávit čas doma s počítačem před poflakováním venku. Pořídili jsme i tiskárnu SEP 510 apod.
Dalším faktorem byla volba střední školy. Rozhodl jsem se pro obchodní akademii mimo jiné pro to, že jsem slyšel, že je nejlépe počítačově vybavena. Nějaký HW tam sice byl (i celá učebna IQ 151), ale know-how jsem tam už tolik nepotkal. Staří "ajťáci" už byli v důchodu a mladí se ještě nezaučili. Rozhodně nešlo o školu technického zaměření. A pak už se pořizovala jen PC, což mne nelákalo.
Neposledním důvodem mého odklonu od programování byl to, že si najednou všichni ti techničtěji zdatnější Ataristi, od kterých bych se mohl učit, začali pořizovat šestnáctibitové stroje (ať už Atari nebo zběhli k jiné platformě).