Když mi bylo deset let, táta koupil Atari 800 XL a mé dětství nabralo zcela nový směr. Místo nudného pionýra jsem začal navštěvovat Atari klub, a tak jsem zjistil, že spolková činnost může být i zábavná. Následovalo pár zlatých let, kdy spousta místních klubů vydávala literaturu, objevovaly se stále nové a nové programy, ale i různá hardwarová vylepšení. V neposlední řadě mi Atari klub přihrál také několik dobrých přátel, s nimiž se stýkám dodnes.
Pozvolna a postupně však Atari kluby začaly slábnout, utlumovat svou činnost a nakonec i zanikat. Vedla k tomu celá řada příčin, které zde nyní nemá smysl rozebírat. Tyto zvláštní spolky mne však stihly doprovodit až na práh dospělosti. Nostalgická vzpomínka však není zdaleka jediným motivem k tomu, že jsem se rozhodl tento zajímavý fenomén z dostupných zdrojů zmapovat a výsledky svého bádání a vzpomínání se touto formou podělit.
Své zkoumání jsem začal u Atari klubu, který mi byl nejbližší, tj. v Olomouci. Ten je výjimečný i svým postavením vůči ostatním Atari klubům v tehdejším Československu. Přes vší snahu a nashromážděné materiály jsou ovšem mnohé informace neúplné, vzpomínky účastníků se leckdy liší a někteří z významných aktérů těch dob již žel nejsou mezi námi. Proto prosím berte následující text jako maximum toho, co se povedlo zatím sesbírat. Pokud budete mít jakékoli další relevantní informace či materiály, které by mnou uvedené údaje upřesňovaly, doplňovaly či rozšiřovaly, budu rád, když se o ně podělíte.
Připomeňme nejprve události, které vzniku Atari klubů předcházely, a podmínky, v nichž jsme tehdy žili. V roce 1972 vznikla v USA společnost ATARI Incorporated, která dodávala na tamní trh HERNÍ automaty, tj. stroje velikosti ledničky s obrazovkou, hracími pákami a tlačítky, na kterých bylo možné po vhození mincí hrát po určený čas hru počítačového typu (nikoli tedy výherní automaty, které na základě náhody vyplácejí výhry).
ATARI se dařilo a roku 1977 uvedla na trh herní konzoli VCS (Atari 2600), tedy zařízení, které bylo možné koupit si domů a s jeho pomocí hrát videohry (jak se jim tehdy říkalo) doma na běžném televizoru. Roku 1979 začala firma ATARI vyrábět i své první domácí počítače (home computer = HC) Atari 400 a Atari 800, následované za dalších pár let úspěšnou řadou XL (nahrazenou v roce 1985 řadou XE). [zdroj: http://www.system16.com/atari_history.php]
Mezitím se v Československu utužovala normalizace, rodily se "husákovy děti", ostnaté dráty kolem (západních) hranic sršely elektřinou, televizory byly černobílé a vysílaly jen dva programy Československé televize. V obchodech s elektrem bylo možné od každého typu spotřebiče koupit jen několik málo druhů (původem samozřejmě ze států RVHP), někdy ani to ne. Domácí počítače se zde do poloviny 80. let prakticky nevyráběly, tudíž ani neprodávaly, a drtivá většina lidí ani nevěděla, co a k čemu takový počítač je.
Elektronika (a další zboží) ze zahraničí (zvl. z nesocialistických států) bylo možné v Československu nakupovat pouze v obchodech Tuzex. Tam se však nedalo platit korunami, nýbrž jen tuzexovými poukázkami (tzv. bony) nebo valutami. Bony bylo možné získat legálně jen směnou za valuty (v kurzu 1 bon = 1 Kčs). Jinak se daly obstarat neoficiálně u překupníků (tzv. veksláci) za cenu cca 5 Kčs/1 bon. [zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bony]
A bylo to právě v Tuzexu, kde se dalo někdy od roku 1985 nebo 1986 koupit i Atari. Lidé si tak zpravidla pořídili počítač (Atari 800 XL), magnetofon (XC 12) a joystick (majetnější či početnější rodiny někdy i dva ovladače). Software nabízen téměř nebyl a skoro nikdo jej nekupoval. U počítače byla přibalena uživatelská příručka a kniha Atari BASIC (obojí v češtině). Cena 800 XL byla zhruba 1000 bonů. To představovalo dvoj až trojnásobek průměrné měsíční mzdy.
Některé skupiny lidí, zvláště studenti technických škol, pracovníci v příbuzných oborech (elektro, spoje, ...) či třeba radioamatéři, měli o využitelnosti počítačů poměrně dobré představy. Jiné nalákaly obrázky videoher na krabicích počítačů vystavených v Tuzexu, další byli inspirováni svými známými, u kterých počítač viděli.
Při vlastním nákupu se znalejší rozhodovali podle konkrétních parametrů určitého počítače, méně znalí pak podle toho, co jim někdo poradil. Často však hrálo roli pro výběr značky prostě to, jaký typ měli zrovna v Tuzexu na skladě. Ojediněle se stávalo, že k počítači (Atari) přišel někdo formou daru či dovozu od svých příbuzných či známých přímo ze zahraničí, příp. že si jej z ciziny sami přivezli.
Každopádně v roce 1986 přibývaly po stovkách majitelé osmibitových počítačů Atari, kteří byli dychtiví po různých možnostech využití svých nových strojů, ale s absolutním nedostatkem informací a bez přístupu k softwaru i dalšímu hardwaru. To muselo takřka zákonitě vést k nějaké formě řešení těchto nedostatků svépomocí. Živná půda pro vznik Atari klubů byla tedy na světě.
Hovořím zde nyní o Atari klubech v množném čísle, neboť tento nápad nevznikl na jednom místě. Byly zakládány různé lokální kluby (např. v Praze a Bratislavě), které později získaly významnější vliv. První písemné materiály však dokládají iniciativu skutečně nadregionálního charakteru, pokrývající přinejmenším východ Čech, severní Moravu a nemalou část Slovenska. Jde o Atari klub Olomouc.
Podle všeho byl vznik olomouckého klubu původní myšlenkou Leopolda Podmolíka, který působil jako mistr odborného výcviku na SOUŽ Jimramov. V jednom z Atari zpravodajů Klubu mikroelektroniky z roku 1986 se můžeme na první straně dočíst:
"Atari klub Olomouc vznikl v polovině roku 1986 sjednocením úsilí propagátorů malé výpočetní techniky této značky na severní Moravě a středním Slovensku. Prapůvodní myšlenka, zřídit takovýto klub v rámci svazarmovské organizace (Klimkovice, viz AR 1/86) nenalezlo ono potřebné pochopení na místech, která jsou pro povolení činnosti takovýchto spolků potřeba a tak díky pochopení a důvěře vedení ZO SSM SOUŽ v Jimramově, byl v Olomouci založen klub mikroelektroniky (ATARI klub) SSM."
Tím jsme nakousli další aspekt života v reálném socialismu - (ne)svobodu shromažďování. Jen tak si založit nějakou organizaci, byť jen spolek uživatelů počítačů, nebylo možné. Každou organizaci bylo nutné zaregistrovat a náplň její činnosti musely schválit příslušné orgány (politické, bezpečnostní apod.) Nejlepší bylo stát se součástí tzv. Národní fronty, což byla skupina organizací (vč. povolených politických stran), které komunistickému režimu vyhovovaly nebo přinejmenším nevadily. [zdroj: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/nf.php]
Jako vhodné organizace, jichž by se ATARI klub mohl stát součástí se jevily Socialistický svaz mládeže (SSM) nebo Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm). K tomu však bylo nutné mít na příslušných místech známosti nebo umět vlivné lidi přesvědčit o tom, že náplň činnosti klubu bude, když ne přímo socialismu prospěšná, tak že mu aspoň nebude škodit. To nemuselo být jednoduché, vzhledem k tomu, že se klub měl zabývat využíváním jakýchsi elektronických zařízení dovážených z nenáviděných západních imperialistických států, především USA.
O tom, jak se to podařilo, a kterak se činnost klubu rozvíjela v následujících letech, si ale více povíme až příště...
Bohdan Milar