Lengenfeld 16. - 18.8.2013
Z důvodů jiných letních aktivit a i povinností jsme jako zájemci o návštěvu akce v Německu kousek od hranic zůstali jen tři - Bohdan Milar, František Houra a já, to je Zdeněk Burian.
Protože František na rozdíl od nás dvou nemohl mít v pátek celý den volno, ale pouze odejít dřív z práce a dorazit do Humpolce v 15:00, přizpůsobili jsme časový plán jemu.
Stanovili jsme tedy odjezd z Olomouce na 13:00, aby byla i malá časová rezerva. Nepodařilo se. Především je docela naivní ignorovat jasnou nesrovnalost mezi obědem ve 12 hodin v Prostějově a příjezdem do Olomouce ve 13:00.
Nutně jsem tedy musel přijet k Bohdanovi o půl hodiny později. A naneštěstí tento měl opět různé pracovní povinnosti, ač měl mít celý den dovolenou. Tudíž zde došlo k další půlhodinové ztrátě a to už vycházelo časově zle.
A na cestě opravdu byly problémy - nedaleko sjezdu z dálnice na Humpolec jsme strávili další půlhodinu popojížděním přes nějakou uzavírku, kde právě došlo i k havárii, takže se uzavřela ještě více.
Ve výsledku tedy František čekal na parkovišti celou hodinu, z čehož měl, nikoliv překvapivě, OHROMNOU radost.
Působily tady silné negativní vlivy, možná mimozemšťané a na co by se toto selhání dalo ještě svést. Jenže ve skutečnosti za to můžeme my sami, nikdo jiný.
Ve městě Kraslice před hranicemi jsme se stavili koupit benzín. Nikoliv poprvé, také tady bylo v minulosti učiněno několik zastávek na jídlo v restauraci.
Ale podívat se na město samotné, to jest zajít třebas na hlavní náměstí, to jsme dosud neučinili. Myšlenka zůstává opět odložena do budoucnosti.
Tvrdil jsem po cestě klukům, že dojedeme do cíle ještě za světla, ani nevím kde jsem tuto jistotu bral. V srpnu jsou již dny kratší. A v těch dvou velkých městech kousek před cílem se nám opět postavily do cesty nějaké objížďky.
Naštěstí nás to nestálo nesmyslně velké okliky jako loni, takže jsme na parkoviště u městského domu dorazili celkem přesně v 21:00. Přišlo mi to, jako by ve chvíli zastavení motoru slunce opravdu zapadlo.
Ještě při popojíždění po parkovišti, viděl jsem kolem venku stále trochu světla. Snad jsem si to jen nenamlouval, kvůli splnění mého předpokladu.
Po vstupu do hlavního sálu mi jako první padla do očí jeho poměrná zaplněnost. Malou chvíli jsme se rozhlíželi kolem, trochu bezradně, ale místní organizátor Helmut si nás všiml a nechal nám okamžitě donést stoly.
Tyto byly postaveny do prostřední řady vepředu, čili přímo jakoby před pódiem. Myslím, že to bylo prakticky stejné místo jako loni.
Místo akce jsem již popisoval zřejmě několikrát, proto jen stručně - velký, či hlavní sál městského domu, my u nás říkáme kulturní dům, či kulturák.
Téměř zaplněn třemi řadami skládacích stolů, které nejsou zrovna malé, tudíž poskytují více místa. Vepředu je vyvýšené pódium či jeviště, na němž jsem dříve spával, neb je zde koberec a bývalo dříve zatažené oponou. Už není.
Zde před ním byla opět vystavena nabídka věcí na prodej, nikoliv moc, ale přece něco. Bohdan tuším něco nakoupil. A měl zde menší stůl i Helmut, což nebylo úplně nové, ale letos měl na něm kromě stroje pro RealTime text i sbírku turistických materiálů zaměřených na zdejší oblast. Nebo jak je moderní říkat, region.
Pokud měl tyto materiály i dříve, pak jsem je svojí vinou asi zazdíval. Nyní ale aktivně oslovoval přítomné a nabízel tipy na turistické návštěvy. Mně také, ukazoval mi tedy spíše obrázky, neb jsme si moc nerozuměli a já nerozuměl textům, neb byly v místní řeči, kterou stále neovládám a nic pro to ani nedělám.
Ale to se již dostávám moc dopředu. Zatím byl pátek večer a já jsem se zapojil do hry Worms na Jaguáru společně s Fritzem, Thomasem a Františkem.
Později se také hrálo těžení ropy. Mezitím začala ve 22:00 plánovaná Carstenova přednáška a diskuze o bezpečné komunikaci na internetu. Naneštěstí ji vzhledem k jazykovému problému nemůžu posoudit.
Tato měla praktické pokračování v sobotu večer, kdy si lidé zkoušeli vytvářet GPG klíče a šifrovat a ověřovat poštu. To jsem ovšem na místě kvůli neporozumění nepobral, ale dozvěděl se až dodatečně.
Někdy po jedné v noci jsem byl moc ospalý a uložil se proto ke spaní ve své Felicince. A spal asi tak do devíti do rána. Bohdan, František a Thomas spali ve VIP místnosti, to jest v jedné malé, jakých je tady víc, slouží jako šatny či skladiště pro divadlo a tak.
Bohdan pak ráno přišel za mnou zeptat se na možnost vaření vody, což jsem mu přislíbil, jenže! Ano, narazil jsem na další pro mě významnou, leč nepříjemnou příhodu spojenou s touto akcí, což bylo zjištění nepoužitelnosti mojí elektrické konvice na ohřev vody.
Vařil jsem si totiž ještě vodu doma na poslední chvíli a pak jsem jednoduše a zcela tupě ponechal doma spodní díl sloužící jako přívod elektrické energie.
Zůstali jsme tak oba dva bez vytouženého teplého čaje. Tady samozřejmě kuchyňka je a to dosti velká, jenže jsou zařízeni pouze pro lidi pijící kávu.
Takže kávovar ano, ale čistá voda ne. Teoreticky jsme mohli obcházet lidi přítomné v sále a ptát se na konvici, ale do toho se mně nechtělo.
Ještě o půl dvanácté jsem šel znovu prohledávat Felicinku, a to kvůli touze po instantní polévce, ale bez úspěchu. Skutečně to zůstalo doma.
Prohodil jsem na parkovišti alespoň slůvko se Sabinou od Carstena, která na mě ráno v sále zamávala, ale já ji na dálku nepoznal. Tak jsem se omluvil za svoji neschopnost.
Oběd byl tedy bez polévky, což mi ale nebránilo nacpat se rohlíky s nějakou konzervou. Bohdan se zřejmě zachoval podobně a výjimečně i František, který normálně dává přednost restauraci.
Ve svých stručných poznámkách z akce vidím zápis 12:27 František a Thomas prochází nějakou hru na osmibitu, je to spolupráce dvou postav při prolézání nějakých obrazovek s překážkami.
Já ji neznal, vlastně jsem věděl jen o hře The Goonies s takovou spoluprací. Kluci ji také neznali, prostě ji našli a zkoušeli.
Dodatečně po akci zjištuji od Františka jméno hry: Tarkus and the Orbs of Doom. Vydaná až v roce 1993 a to bude důvod, proč se u nás nedostala do známosti.
Nevypadá snad tak pěkně jako známá a již zmiňovaná The Goonies, ale má zajímavý nápad - dvě herní postavy mají rozdílné vlastnosti a tudíž se při řešení průchodu přes překážky nemůžou vzájemně nahradit. Opravdová spolupráce.
Thomas a Fritz se nějak domluvili na výletě do okolí a nás tři přizvali také. Jelo se velkým Thomasovým autem, kam jsme se pohodlně v pěti vešli.
Cílem byl obrovský cihlový železniční most přes velké údolí, největší široko daleko. Pochopitelně již starší, dnes se dělají takové z betonu a ocele.
Nachází se u města Reichenbach im Vogtland, místní část Mylau. Je opravdu impozantně giganticky velký. Ale je nějak na něj omezený vstup, kvůli většímu výskytu skokanů, takže jsme ho viděli jen zezdola. Je opravdu působivý.
URL: www.panoramio.com/photo/23818661
Vedle u silnice vedoucí pod ním je velká budova, v níž je muzeum věnované tomuto mostu. A bufet a nevím co ještě. Kluci si dali nějaké jídlo, my s Bohdanem se podívali po okolí, které je nějak zaměřené na kulturní a turistické akce zřejmě.
Mimo jiné je tam i atrakce vystoupání balónem do výšky. Žádné lety kolem, je lanem ukotvený na místě.
Později, po návratu na akci, jsem se úplně náhodně od jednoho z přítomných dozvěděl, že se toho zúčastnil a cena je dost velká, asi 20 euro. Za krátký pobyt nahoře docela dost. I když nevím, kolik takové věci mají stát.
Po občerstvení jsme popojeli ještě kousek dál, kde u obce Jocketa je další cihlový železniční most. Menší. Tento by normálně připadal dost velký a působivý, jenže po návštěvě toho předchozího přijde jako mrňous. Ale JE doopravdy velký sám o sobě.
Tento jsme si prošli z jedné strany na druhou a zpět po cestě pro pěší, která je na jeho konstrukci umístěna o dost nížeji než železniční trať. Ta je až úplně nahoře samozřejmě.
Vrátili jsme se zpátky z výletu asi před pátou hodinou odpoledne. Myslím, že jsem hned zkusil hledat díky místnímu wi-fi připojení k internetu informace, ale moc se mi nedařilo.
Totiž informace jsou, ale převážně používají místní řeč. Text v angličtině má ten obrovský most, ale ne už třeba jezero, kolem něhož jsme také jeli.
V programu akce byl oficiálně výlet do akvaparku na koupání, neb bylo hezky. Nebyla tedy letos žádná live hra venku. Alespoň jsme o ni naším poznávacím výletem nepřišli, to by mě mrzelo.
Později, když už byli všichni zpátky, byla uvnitř uspořádaná hra s krycím jménem Montagsmaler. Neměl jsem tušení, co to bude.
Jak jsem se až dodatečně dozvěděl, pro místní to jméno muselo být dostatečně jasné, neboť hra byla udělaná podle TV soutěže probíhající spoustu let, 1969-1996. Podle wikipedie se anglicky hra jmenuje Pictionary a je to dávno známá věc.
URL od Carstena: de.wikipedia.org/wiki/Die_Montagsmaler
Pro místní účel tuto hru zjednodušili a přizpůsobili. Potřebné vybavení: Atari, kreslicí tabulka čili Atari Touch Tablet, program Atari Artist, projektor a místo na promítání obrazu.
Jeden hráč kreslí na tabulce objekt, jehož název si vylosoval anebo si sám nějaký vymyslel, přísedící sledují obraz a hádají, co kreslí. Kdo uhodne, jde kreslit. A získává asi nějaké body.
Já jsem zrovna opět s klukama pařil nějaké hry, ale koukal jsem se zvědavě, jak to probíhá. Že se hádá kreslená věc, mi došlo. Ale zíral jsem, jak někteří rozpoznávali velmi rychle, o co šlo. Myslím, že třeba Beetlova dcerka v tom byla velmi dobrá.
K večeru proběhlo očekávané opékání bílých klobásek na věci zvané asi zahradní gril. Ale na jménu nezáleží.
Kuchtění řídil překvapivě místo Helmuta Thomas. Vzal si na to i zástěru, kterou si u Helmuta nepamatuji, a zodpovědně připravoval klobásky pro spoustu shromážděných hladovců. Nečíst hlodavců.
Já jsem, jako obvykle, snědl tři kousky a byl totálně nacpaný. Překvapivě hodně klobásek zbylo, to si nepamatuji. Možná jich nachystali víc po minulé zkušenosti, kdy chybělo pro uspokojení všech. Bylo tedy vyhlášeno druhé kolo opékání na neděli.
Toto se pak opravdu konalo, ale nějak to odložili až na jednu hodinu, kdy už spousta lidí odjela domů. My se také balili a já jsem v záchvatu hladovosti a také zapomenutí klobásového plánu pojedl svoje vlastní zásoby, když k tomu došlo.
Nu, velmi nerad plýtvám jídlem a tudíž jsem klobásky alespoň dva kusy snědl i tak. Naštěstí jsem měl ještě svoje pečivo, neb to již organizátorům došlo.
Při loučení před odjezdem jsem teprve zjistil překvapivou skutečnost, totiž Fritz tady byl svým autem. Normálně jede na motorce nebo s někým jiným.
A mnohem později doma mi Honza, který vlastně na akci ani nebyl, tvrdil, že jde o nějaký důmyslný elektromobil. No asi vždycky nějaká zajímavost uteče nepovšimnuta.
Fritz mně ještě věnoval prázdné láhve od kofoly, koupené zřejmě u nás v pátek, abych si je vrátil. On samozřejmě kvůli nim znovu k nám nejel. Trochu překvapivé vlastně je, že nešlo o láhve od českého piva, ale při tom spěchu před odjezdem mi to na mysl nepřišlo.
Na závěr před odjezdem ještě trochu shrnu celkové dojmy, už jenom proto, že každá akce má svoji trochu odlišnou atmosféru.
Nepočítal jsem přítomné lidi a ani neexistuje jejich seznam, neboť akce je již kolik let sponzorovaná ABBUC klubem, a tak se vstupné neplatí, tudíž se lidé nezapisují.
Carsten odhaduje dodatečně počet lidí na 35. To je trochu méně, než by se na takovou velkou a prima akci čekalo. A opravdu sál byl jaksi více klidný, méně ruchu. Byl plný stolů, to ano, ale zdálo se mi, že jaksi lidí není více než počítačů na nich. Běžnější je i výskyt dalších návštěvníků bez vlastní techniky.
V minulosti mě tady překvapil zvýšený výskyt kutilů s pájkami. Letos se to naprosto otočilo, to jest neviděl jsem pájet a kutit nikoho. Já PŘEDPOKLÁDÁM u lidí jako Erhard a dalších známých jmen dovoz jejich výbavy, ale jako by se jejich obvyklým činnostem nevěnovali.
Postřehů z dění by jistě mělo být víc, ale ne všeho jsem si vědom. Ani jsem se snad nepodíval, kolik lidí se sešlo na společné snídani, jak je tady zvykem, a podobně.
Podle mých záznamů, nikoliv úplných, jsme vyrazili na cestu domů ve 13:40. Na hranice u Klingenthalu, to je asi 31 km, dojezd o 40 minut později.
Jako doplněk naší cesty jsme zopakovali návštěvu Mattoniho bývalých lázní u obce Kyselka. My jsme byli s Bohdanem zvědaví, co se od loňska změnilo, František tady byl poprvé.
Podle zběžného pohledu byly vidět nové informační cedule, ale neudělali jsme si čas je číst. Jen se nabrala voda zde pramenící a jelo se domů.
Felicinka ujela 1022 km z Prostějova na místo a zpět, dobu cesty nemám přesně zapsanou, odhadem úplně bez zastávek a zdržujících uzavírek by to bylo asi 5.5 hodiny, to je 11 celkem.
-ZB-