Co se týče textových her, v souvislosti s nimi jsem se zabýval v sobotu jiným modelem starého 8bitového počítače, na rozdíl od PMD 85 světově rozšířeným, a to Sharp MZ800.

Nedávno jsem si totiž opatřil několik tuzemských textových her pro něj, ale většina z nich je psaná v jazyce BASIC a mně se je nedařilo v emulátoru, který mám již několik let poctivě zakoupený od autora Zdeňka Adlera, rozchodit.

Nejprve, ještě dopoledne, jsem se radil s Pepou, ale ten nevěděl, tak mě zavedl za lidmi od této značky. Ti když slyšeli slovo emulátor, se zamysleli a vybrali ze svého středu největšího znalce na jeho používání.

Byl tady jen problém s jeho prací na řešení vlastního projektu, který měl pro něj přednost. Nu ten byl dost zajímavý na seznámení, tudíž jsem nelitoval.

Totiž tento kutil připojil ke svému reálnému stroji monitor na nějaký jiný výstup než normální a tento má možnost nezávislého ovládání.

A dále vzal kus čehosi pro zobrazovaní videa ze satelitu nebo tak něco, prostě díl naprosto neurčený pro počítače, a tento připojil na nějaké porty. Jestli dobře rozumím, tato věc sama od sebe umožňuje zpracovat dva nezávislé obrazy.

Ve výsledku tak získal čtyři nezávislé obrazovky na Sharp MZ800, čili na každé něco jiného. Velmi zajímavé.

Není sice honem jisté jak to prakticky využít. Mně to připomnělo náš LED znakový display, který také zobrazuje text nezávisle na obrazu z počítače, i když naše jediná aplikace záměrně na něj posílá text stejný.

Až nyní doma jsem si uvědomil jasnou možnost - hry pro více hráčů, kde má každý svůj obraz, odlišný od ostatních. Normálně jsou tyto hry síťové, to je více počítačů nějak propojených a spolu komunikujících. A každý, pochopitelně, má svůj obraz.

S tímto interfacem by vlastně stačil počítač jeden pro několik hráčů. Problém, výkon. Staré malé počítače mají problém časově zpracovat svůj jediný obraz ve hrách. Mít jich více, přijde jako fantazie.

Ano, lodní bitva a podobné malé jednoduché věci, to by mohlo jít. Skoro mě teď mrzí, že takový interface u Atari nemám. Ovšem pozor, muselo by jít o hry ovládané čistě joystickem, neb klávesnice by byla vlastně jen jedna. Takže textové hry asi ne, i když ty by právě výkonově zvládnout šly.

Tvůrci projektu se posléze dobré dílo podařilo, musel ovšem dodělávat na místě pájením do otevřeného svého stroje. A pak se mi mohl věnovat.

Podle Murphyho zákonů se věci kazí v tu nejnepříhodnější dobu. Tady mi přestal fungovat emulátor, i když mi ještě před chvílí normálně běžel.

Naštěstí jsem kromě výkonného notebooku měl s sebou ještě jeden malinký, na němž naštěstí také emulátor funguje a tak dobrá věc byla zachráněna, to jest konzultace se znalcem.

Chyba byla v mojí neznalosti daného stroje. Já si pro emulátor opatřil soubory ROM které byly označené, jako že jde o všechno co je třeba.

Ano, bylo to všechno pro základní konfiguraci. Jenže MZ800 nemá vestavěný BASIC, ten se výhradně dohrává jako aplikace, tudíž není v základním balíku doporučených nutných věcí pro emulátor.

Dostal jsem tedy radu jak postupovat, to jest opatřit si BASIC, spustit jej a pak pomocí emulovaného kazeťáku nahrát věci v něm napsané.

Takto poučen vyrazil jsem hledat nějaké připojení k internetu. Totiž na místě veřejně dostupné, na rozdíl od minulých asi dvou let, nebylo. Něco říkal Vladimír, že to na poslední chvíli nevyšlo, i když to plánoval.

První jsem šel s prosíkem za Šlachou neb ho znám již fůru let. Ten by mi ochotně pomohl, ale momentálně svoje vybavení půjčil někomu jinému.

Chtěl jsem počkat, ale vedle seděl nějaký ochotný člověk, který daný soubor podle dodaného jména našel a stáhl na svém telefonickém nebo jakém příručním zařízení. A nechal mi to zkopírovat do mého notebooku. Velmi dobrý jedinec, škoda že nevím, kdo to byl.

Zvláštní poznámka: asi protože jsem neprováděl důležitou konzultaci, emulátor se na větším notebooku opět rozeběhl. Nemám tušení proč přestal prve fungovat a pak zase začal.

Nicméně dobré dílo se podařilo. Spustil jsem interpret BASIC, vyděsil se zabráním asi poloviny volné paměti a protože se mi zdála potřeba asi 20 KB pro tento nereálná, běžel jsem se na to přeptat. Má to být normální, ou!

Zavedl jsem programy v BASICu a tyto se spustily. Sice to dlouho trvalo, neb byl emulován originální přenos. Ono by to mělo jít přepnout pod emulátorem do rychla, ale nechtělo se mně s tím zabývat.

Měl jsem radost z úspěšného výsledku a tudíž mimo jiné splnění jednoho z mých cílů pro tuto akci vůbec.

Už menší radost jsem měl z těch textových her. Takové lákavé názvy jasně dobrodružných titulů, tak jsem se těšil, jenže ony jsou vesměs jiného typu než jsem zvyklý. Nesedí mi. Takže pro mě silné zklamání tady.

K textovým hrám jsem se vrátil později, kdy bylo méně rušno. Upravoval jsem můj vlastní projekt v jazyce C psaný pro malé Atari pomocí crosscompileru cc65.

Pár dní před akcí mě totiž napadlo, jak obejít otravu se zhynutím ve hře a přitom nemuset tyto příhody, pro hry označované jako dobrodružné jistě patřící, vyrušit.

Vymyslel jsem prostě dát možnost kroku zpět, tedy v případech, kdy to jde jednoduše udělat. Což jsou zhynutí ihned po vstupu na lokaci, nikoliv po použití předmětu, kde by to bylo komplikované.

Jenže jsem se k tomu nedostal, až teď. Povedlo se mi zapracovat první verzi vrácení kroku, kterou jsem později nikoliv překvapivě změnil, ale v tu chvíli jsem měl radost z úspěchu.

Ale nechtěl jsem prosedět akci u svých amatérských pokusů o programování, a tak jsem to odložil a dál se zajímal o dění kolem sebe.

Zapojil jsem se také do společného hraní her s kluky. V závěru jsme snad někdy po půlnoci začali těžit ropu. Bylo nás víc, a tak jsme si těžce konkurovali při zabírání nadějných ložisek.

V průběhu této hry Honza někam odběhl a už se nevrátil. Bylo hrozně divné, co ho to tak najednou popadlo, že se proto na nás dočista vybodl a raději pobíhal splašeně po sále.

Inu, neznali jsme situaci a přece hodnotili. Je to rozšířený zlozvyk. Honza měl docela pádný důvod k panice. Totiž on s Bohdanem využil oddělenou spací místnost v nižším poschodí.

Já jsem po prvním pokusu před lety na tyto prostory zanevřel a přestal se o ně zajímat. Asi to byla náhoda, ovlivnění prvním dojmem, další hloupý, ale typický zlozvyk.

Ten rok tam totiž byli komáři, kteří mě nenechali vyspat, takže jsem se tehdy někdy hluboko v noci ospalý a přece nespící zoufale posléze vypotácel ven a vylezl nahoru do hlavního sálu, kde se mi pak podařilo usnout.

Ale zpátky k problému Honzy a Bohdana, který to ještě v tu dobu ani nevěděl, on se totiž ztratil klíč od této spací místnosti. A nenašel se.

Já se po dotěžení ropy odebral spát zcela nevědomý o vážnosti situace. Teprve po cestě domů v autě jsem si ji nechal vyložit.

Nebyl klíč a kluci měli svoje spací a i jiné věci uvnitř zamčené. Jedna hodina, čas uvažovat o spaní, co teď. Nakonec se prý Vladimír protáhl dovnitř skrze mříže před, zřejmě nezavřeným, oknem z perónu. Je to divné, neb Bohdanovi, o kterém by snad každý řekl že má největší šance, se to nepodařilo.

Přes tyto mříže klukům pak spací věci podal. Při této činnosti se na ně přišli podívat příslušníci policie zde sídlící, jako v této budově. Ona totiž jejich kamera je nějak snad přímo zabírala.

Zní to dost legračně a záležitost se objasnila bez problémů, nicméně policie prý bude protestovat proti dalšímu půjčování sálu pro nás, takže nic dobrého to nebylo.

Klíč pak naštěstí, jinak by byl opravdu masívní průšvih, náhodně objevil jeden přítomný v průběhu neděle procházeje kolem krabice s počítačovou sestavou, kam zapadl. Klíč zapadl, ne ten přítomný humanoidní jedinec a nálezce. A zde jej pochopitelně nikdo nehledal, místo toho se prý prohledávaly odpadky a tak.

Já osobně jsem, jako snad většina ostatních, prospal bezstarostnou noc a prožil klidné dopoledne neprohledávaje žádné odpadky. Až jsem se pak dodatečně téměř trochu styděl.

Lidí už bylo méně a postupně během dopoledne mizeli další, i když nějaký bezhlavý velmi časný útěk, jaký je vidět na některých akcích, se naštěstí nekonal.

Já jsem vytáhl Honzou dodaný a na OFAMu zkoušený levný video digitalizátor. První pokusy vypadaly velmi nekvalitně, což jsme svedli na výstup obrazu použitého malého Atari.

Honza proto schválně dovezl svůj počítač s vylepšeným video výstupem. Ano, tento byl opravdu viditelně lepší, při použití vstupu Composite Video, jinak česky úplný video signál. S-video výstup, který má dávat kvalitnější výsledky, byl pořád hrozný.

Honza přizval na konzultaci i Factora6, který měl úspěšně používat digitalizaci výstupu z C64 a i na malém Atari. Ale na nic zásadního se nepřišlo, malé Atari má prostě video výstup naprčený či ošizený a fungoval dobře jen na skleněných zobrazovačích.

LCD monitory, TV karty a zřejmě i jiné digitalizéry mají problémy a je vzácnou věcí, když nějaký typ funguje s Atari kvalitně.

Na poslední chvíli jsem požádal o videovýstup ze ZX Spectrum naproti sedícího Petra Kouřila, našeho známého z naší atariády v Olomouci letos. Měl to již vypnuté a začínal balit, ale ochotně stroj znovu uvedl do provozu. Tento počítač by měl mít videovýstup kvalitnější než Atari.

Nejdřív jsem se lekl, na výstupu byly rušivé svislé čáry, už jsem chtěl označit digitalizér za nekvalitní a nepoužitelný výrobek, ale Petr se na to podíval a překvapil prohlášením o normálnosti jevu. U starších modelů se prý výstupní videosignál něčím škodlivým zarušoval, později toto výrobce ZX odstranil. Vida!

My jsme se zřejmě začali balit tak nějak po druhé hodině odpoledne. To už byla většina lidí pryč včetně ostatních našich kamarádů ataristů. My tři jsme zůstali na místě mezi posledními, leč ne úplně poslední.

Zůstávala ale například stále na svém místě výstavka Sinclair techniky, asi podobná jako minule. Opět v rohu u okna blízko pokladny, impozantní přehlídka různých výrobků této firmy.

Totiž asi hlavně počítačů, jak jsem se již před lety dozvěděl, firma vyráběla i pár dalších pozoruhodných, kupodivu nepočítačových věcí.

V každém případě někdo věnoval úsilí shromáždit tyto stroje. A vozí je vystavovat každý rok sem na Bytefest. Majitel je A.I.D.S., jinak Tomáš, podle dodatečné informace.

Já jsem byl s touto akcí spokojený. Viděl jsem zajímavé věci, setkal jsem se s kamarády i s méně známými lidmi, dozvěděl se o Sharpu, co jsem se dozvědět plánoval.

Co se týče návštěvnosti, ne všichni se zapsali, takže není přesně známá. Nejvíce lidu jsem napočítal na své fotce z poledne v době prezentace hry Bytefest, asi 55 včetně mě. Celkové množství bude o něco větší, kdo ví, kolik lidí bylo zrovna na obědě. Někteří místní také zřejmě přišli o něco později jen na sobotní odpoledne.

S nezapsáním souvisí ke škodě věci i nezaplacení příspěvku na nájem sálu a další výdaje. Přítomní dávali od 150 do 200 korun, podle jejich osobní ochoty.

Opět dodatečně, nalezl jsem základní informace o akci na internetí prezentaci, a hle, vstupné mělo být 180 korunek. Ale zřejmě jsem nebyl jediný, kdo tuto informaci přehlédnul. Ono to bylo v rámci registračního listu na adrese praseparty.cz, ne na vyhrazené pro bytefest.

Četl jsem pak nějaké reakce, zklamání ohledně představ většího množství organizovaného programu. Nu kdyby byl, zúčastnil bych se, kdyby mě zajímal. Nebylo toho víc, jsem spokojený s tím, co bylo. Nevidím problém.

Ale abych nepsal opravdu jen samé klady a nevypadal tak jako nějaký agent, ano, Bytefest na nádraží má svůj jeden menší problém a to je neexistence další oddělené prostory pro kuřáky.

Je to tak, že část populace prostě kuřáci jsou a tak, nemaje jiné místo, obsazují kuchyňku. To může být nepříjemné, když si jeden potřebuje uvařit třeba vodu na čaj během dne a tak. Totiž ono to JE nepříjemné.

Nicméně pozitiva převažují, už jen mít sál hned vedle zastávky vlaku, nebo snad místo, které JE zastávkou vlaku. Ale je zde i docela slušně velký sál a vedlejší menší, těžko shánět něco lepšího.

V autě před nádražím jsme seděli připraveni k odjezdu ve 14:54. Tím pro nás akce oficiálně skončila, ale v rámci cesty jsme si dopřáli jednu poznávací zastávku.

Totiž já zatoužil využít nedělního klidu a projet se přes Prahu přímo na východ, nedělat tedy okliku po jižní spojce. O pracovním dni bych o tom neuvažoval, ale teď se mi to zdálo jako dobrý plán.

Honza se tvářil nejdříve kysele na můj nápad, ale pak dodal myšlenku spojit to s prohlídkou televizního vysílače na Žižkově, což jsme také učinili.

Docela zajímavá stavba. Měla být i někde vyhodnocena jako jedna z nejošklivějších na světě. Na nosných třech sloupech jsou ve výšce umístěna tři podlaží, nad nimi bude už jen vlastní anténa vysílače.

Veřejnosti je přístupné nejspodnější podlaží za částku 150 korun. To se mně a Bohdanovi dávat nechtělo, Honza by dal, ale došla mu ve fotografickém přístroji energie v akumulátoru i místo pro další fotky, tak nic nebylo.

Cesta do Olomouce k Honzovi nám pak trvala 3 hodiny a minutu podle jeho navigace, vzdálenost 246 km, ale podle mého tachometru 253 km.

Tento můj text není vyčerpávajícím popisem akce a vzhledem k její bohaté náplni, na rozdíl od menších specializovaných na Atari, ani býti nemůže. Nejenom protože byl byl několikanásobně delší, ale také protože zde byly mně neznámé věci a neznámí, leč významní lidé, takže jsem ani nevěděl, co všechno je zajímavé.

-zb-