1. JK: Většina čtenářů Flopu tě asi zná, nicméně co kdyby ses trošku představil pro ty zbývající.

Narozený v únoru 1962, základní škola s diskutabilními výsledky podle zájmu o jednotlivé předměty, 1977-1980 učební obor pro elektrikáře, práce u stavební firmy Dopravní Stavby Olomouc, 1981-1983 nucená zelená pakárna, 1986-1990 dálkové studium SPŠ elektrotechnické v Brně.

Zde počáteční dobrý prospěch narušen zakoupením prvního osmibitového stroje Atari, který se ukázal být mnohem zajímavější věcí než se čekalo, a tak bylo nutné u něj trávit veškerý čas.

Od podzimu 2010, jéje, to letí, nezaměstnaný vzhledem k omezení stavebních prací v republice. Následný skromný tichý život doma se svými počítači.

2. JK: Jak jsi se vlastně dostal k počítačům Atari a kdy to bylo?

V Tuzexu v Brně, myslím že v průběhu roku 1987. Vyprosili jsme bony od tatínkova spolupracovníka, který se právě vrátil z ročního pracovního pobytu v Lybii. O několik měsíců později mně došlo, že přece jen bez kazet to nepůjde, a tak se tamtéž přikoupil dataset. Už si nepamatuji způsob získání bonů na tento.

3. JA: Vedly tvoje cesty k Atari přímo nebo jsi původně zatoužil stát se majitelem nějakého konkurenčního stroje?

Hahaha, já jsem jednoduše toužil stát se majitelem osobního počítače, jak byla dříve tato osmibitová mrňata zvaná před označením termínem domácí počítače.

Tudíž jsem se například koukal na plány ohledně vývoje stavebnice v Amatérském Rádiu, ale to bylo nerealizovatelné. Jak sami psali, tolik součástek podle zájmu čtenářů v ČSSR nebylo možné ani koupit.

Zaujala mě pak informace o dostupném stroji Sord M5, o němž vyšel v AR popisný článek. Naštěstí pro mě v době vyjití článku to již bylo se Sordy jinak.

A následně se objevily v nabídce Atari 800XL a 130XE. Z cenových důvodů jsem si šťastně přinesl domů osmistovku. Totiž byl jsem šťastný, že vůbec mám počítač, teprve později, až jsem ledacos pochopil, byl jsem dodatečně šťastný pro získaný druh počítače.

4. JA: Jak jsi vůbec přišel na nápad vlastnit počítač?

Postupně. Myslím, že jsem k tomu přišel přirozeným způsobem vlivem mého zájmu o elektroniku - ne že bych ve skutečnosti v jednom kuse něco úchvatného pájel a stavěl, většinou jsem prostě četl knihy.

Snad jako první důležitou bych označil knihu z roku 1978, autoři V. Drozen a D. Drozen, "Kybernetické modely". V ní mě zejména zaujala číslicová část, i když analogové modely jsou zde také. A bylo to první seznámení s výrokovou logikou. I když, jak teď koukám dovnitř, výraz Booleova algebra zde nevidím. S ní jsem se tedy musel seznámit později a jinde.

Výraz mikroprocesor jsem musel slyšet či číst v nějaký médiích, vím že jsem jej použil asi v roce 1982 v korespondenci s kamarádem zajímajícím se o elektroniku, a to aktivněji než já, ale v tu dobu jsem nerozuměl jeho významu. Nicméně se mi prostě nějak líbil.

Později, po návratu domů v roce 1983, jsem se snažil číst příslušné knihy, nebylo jich moc a já jsem stále hlavním věcem nerozuměl. A tady mi na pomoc přišla útlá knížka "Jak počítá počítač", autor J. Sokol, vydaná v roce 1979.

Zde jsem konečně porozuměl principu vykonávání instrukcí a funkci programového čítače. Asi to zní hloupě, ale já opravdu z jiných knih nepochopil, jak tento funguje. A teď dodatečně užasle zjišťuji, první vydání vyšlo již v roce 1977!

Takže v této chvíli jsem zhruba věděl co je a jak funguje strojový kód a co je důležitější, totiž že počítače dělají to, na co jim lidi dokáží připravit pracovní postup v podobně algoritmu.

To mě ale opravdu tak zaujalo, že jsem zatoužil mít možnost si to vyzkoušet. Trvalo ještě několik let od této myšlenky k opravdovému pořízení. Jenže pak se někde vloudila velká chyba do předpokládaného vývoje.

Sice jsem zkusil vestavěný BASIC a po získání příruček z Atari klubu trošičku assembler, jenže pak jsem toho nechal a stal se obyčejným, prostým, nezajímavým uživatelem. Dnes, po více jak dvaceti letech tohoto zvratu samozřejmě lituji.

5. JA: Zajímá mě, jak jsi se zmocnil exkluzivního postavení předsedy Atari klubu! A taky něco o jeho vzniku a předchozích předsedech.

Klub v Prostějově je původní odnož klubu Olomouc. Ten v krátkém čase získal velké množství členů z širokého okolí, a tak toto přelidnění vyřešili rozdělením klubu na geografické části.

Já se tak zúčastnil na konci roku 1987 jedné nebo dvou schůzek po delším čekání na vyřízení mé přihlášky podané na základě letáku nalezeného u zakoupeného počítače v Tuzexu.

A hned na první v lednu 1988 došlo ke zmiňovanému rozdělení. Já to sice chápal tehdy jako vykopnutí, ale bylo to logické řešení situace, plus pro členy bylo určitě lepší chodit na schůzky do nejbližšího většího města.

A nebylo to úplné odříznutí, zástupci těchto nových klubů byli pozváni na pravidelné docházení do Olomouce. To byla cesta pro poskytování podpory odděleným částem.

Na té schůzce jsme byli z Prostějova čtyři a nejstarší z nás se ujal vedení nové skupiny. Jeho působení bylo poměrně krátké, skončil brzy nejen jako vedoucí, ale i jako člen.

Já nevím, proč to tak bylo. Podle českého zákona schválnosti i Murphyho zákonů byly schůzky prostějovského klubu stanoveny na pátky. A jejich místem byly od začátku různé školy, asi že mezi tehdejšími členy byli i učitelé, neprobíhaly tedy v létě.

Jenomže já v tu dobu dojížděl v pátky do Brna do té dálkové střední školy. Tím jsem byl z účasti na klubových schůzkách odřezán. Dostal jsem se tam jen na konci školního roku a snad i na začátku, takže dohromady dvě schůzky za rok.

Neznal jsem z ostatních členů nikoho osobně, takže nebylo s kým se stýkat mimo oficiální schůzky. A tak jsem neměl informace o Atari, ani o klubu samotném.

Totiž, něco mi tady nepasuje. Členem klubu se pak stal i můj mladší bráška, takže nějaké informace jsem z druhé ruky dostávat musel. A nosil zřejmě občas domů nějakou nově získanou hru na kazetě.

Nějak mi například unikla i možnost chodit v úterý na schůzky sekce hráčů. Členů bylo totiž tehdy tak moc, že bylo neúnosné mít schůzky pro všechny. Ono tedy roli hrál asi i můj postoj, zajímal jsem se spíše o praktická využití Atari, a tak měl pro mě zvuk sekce hráčů trochu nelákavou příchuť.

Byla to hloupost, to nebylo tak, že u jiných skupin se tvořily spousty zajímavých projektů nebo co. Ovšem, už bylo pozdě dohonit ztracený čas, po skončení školy v roce 1990 jsem už neměl ta krutá časová omezení a mohl jsem v pátky vesele chodit. Naopak, později, vlivem změn v zaměstnání, byly pro mě pátky nejjistější volné.

Plus, ke konci, po pořízení disketové jednotky, což bylo právě kolem data 17. 11. 1989, jsem pak začal jezdit do Olomouce v sobotu na schůzky jejich šťastných majitelů. Zřejmě jsem byl v tu dobu členem dvou klubů, ale podrobnosti si nevybavuji. A jak to bylo s bráškou, jestli jen chodil se mnou, nebo také si pořídil další členství, to vůbec nevím.

Vlastně jsem byl i členem klubu FLOP, to po prvním seznámení s disketovým magazínem FLOP, který mě nadchnul. Ale to bylo trochu jiné členství, tak jsem jezdil osobně jen občas.

Ale zpět k těm předsedům, jak se tehdy říkalo. Dnes je snad spíše obvyklejší kratší slovo vedoucí. Ten první údajně odešel, protože všechno leželo na něm.

Po něm to převzal Pavel Novák, co jsem slyšel, velmi aktivní. Měl ale také ku pomoci větší klubový výbor, kde byly rozděleny různé funkce a odpovědnosti. Mimochodem, viděl jsem občas programy označené PaNov - jsou zřejmě od něj. Co tedy vím jistě, dělal či pomáhal zorganizovat šest akcí v Prostějově.

A byl to on, kdo mi po nákupu disketovky poradil jet do Olomouce, neb v tu dobu ji v Prostějově neměl téměř nikdo jiný a rozhodně nikdo aktivní. Já na něj rozhodně vzpomínám v dobrém.

Ale členem klubu již nebyl. Pořídil si totiž větší model, Atari ST a z nějakých pro mně úplně záhadných důvodů se Ataristé v Prostějově rozhodli být navzájem oddělení. Na rozdíl od Olomouce, kde se majitelé ST stali logickou částí celého klubu, se svou vlastní sekcí samozřejmě.

Takže po mém návratu k pravidelnému klubovému životu jsem se seznámil se třetím vedoucím klubu. Nevím přesně, co dělal či nedělal, asi mě dřív nenapadlo se přeptat či zajímat se o povinnosti našeho výboru.

Bydlel ve vesnici nedaleko Prostějova, podobně jako první, krátkodobý vedoucí. Myslím, že to byl on, kdo donesl do klubu dotaz od lidí ze Spectrum klubu ohledně zájmu o společný projekt na hře HELP!, nebo tedy přesněji šlo o možnost vytvoření Atari verze hry.

To mi připomíná, mimo jiné jsem pak určitou dobu docházel i na schůzky Spectrum klubu, ale zde jsem oficiálním členem nebyl.

Nepamatuji si pro mě významné datum jeho odchodu z klubu. Vím jen, že ztratil zájem o osmibitové stroje a stal se členem nějakého spolku zabývajícího se nákupem filmů na videokazetách, asi ze zahraničí nebo odkud. Pochvaloval si, o jakou dobu je vidí před uvedením v naší televizi.

Hm, nevím, jak bylo s jazykem. Ale to je už z našeho hlediska jedno. Důležité, klub potřeboval nového vedoucího a mezi zbylými přítomnými se našel jeden ochotný to dělat, s občasnou podporou svého brášky.

Ano, to je zklamání, co? Žádné volební boje, úsilí, přesvědčování, snaha. Ne, to bylo něco jako: "Dělej vedoucího nebo klub zanikne!"

Ve skutečnosti jsem neměl žádné velké povinnosti. Klub měl svoje stálé místo na základní škole, kde ředitel byl velmi přátelský. Žádný nájem, jen jsme se měli domluvit se školníkem ohledně jeho práce navíc s otevíráním školy pro nás a večer se zavíráním a přebíráním prostor.

Tato domluva proběhla naprosto parádně, neboť školník zatoužil také po takovém báječném stroji pro děti i pro sebe, a tak se prakticky stal členem klubu. Jo, to se tehdy opravdu povedlo.

Srovnejme si zde kluby v Praze a Olomouci, které zanikly z důvodu velikánského nájmu na jejich klubová místa. A zřejmě takový problém měla i spousta jiných.

Takže dělat vedoucího bylo pro mě vlastně snadné. Na schůzky jsem prostě nosil svůj počítač, aby jich bylo víc kromě jednoho klubového, se strážcem pokladů, totiž hospodářem, jsem občas dělal inventuru a přehled majetku, vybíral jednou za rok příspěvky, dbal na přivítání nových členů, aby rychle zapadli mezi nás.

Bráška začal později bydlet v Rožnově a pracovat u firmy FLOP, odkud se vozila pro náš klub tam vydávaná literatura a různé vyráběné doplňky jako služby našim členům.

Nu a dnes, to vlastně oficiálně žádný klub neexistuje. Ani u mě doma se již nescházíme, protože většina z nás bydlí v Olomouci. Takže říkat mi dnes vedoucí je vlastně taková naše interní legrace. I když já si ten titul ponechal jako čestný, snad jsem si ho vysloužil za svoji činnost pro klub v době jeho posledních let trvání.

6. JA: Jako plachého jedince druhu Homo Sapiens a zároveň paradoxně dlouholetého předsedy prostějovského Atari klubu se tě musím zeptat: pamatuješ si ještě, kdy a jak jsi se poprvé pomocí počítače dostal ze sociální izolace?

Překvapuješ mě velmi dobrým chápáním mé situace. Totiž spousta lidí by bez přemýšlení tvrdila, že právě to sezení u počítače vytváří moji, jak říkáš, izolaci. Jenže já první počítač měl zřejmě v roce 1987 - evidentně nemohl ovlivnit moje odtažení od okolního lidstva do té doby.

A to již plně existovalo, pravděpodobně způsobeno, kromě té zmíněné plachosti, neexistencí společných zájmů u mě a lidí z mého okolí.

Správně předpokládáš, že počítače mi zde naopak pomohly. Ale jako přesné datum nebo konkrétní situaci, to nevím, co bych uvedl.

Prostě postupně jsem se seznamoval a komunikoval s dalšími lidmi, nejdřív samozřejmě v mém městě na schůzkách klubu, později na celostátních setkáních.

A pak přišla první cesta do zahraničí na Atari akci, to jest do Polska, kde jsem poprvé komunikoval, nebo snažil mluvit anglicky, prakticky bez znalostí jazyka.

Nechápu dnes, jak jsem to tehdy vlastně dělal, ničeho neznaje, ale co jsem pochopil, nejdůležitější je otevřít pusu a zkusit mluvit. Což se tehdy vyplatilo, například jako přímý důsledek přijeli první zahraniční návštěvníci do Prostějova na naši akci.

A tak to šlo dál. Veřejně jsem poprvé mluvil na mé jediné návštěvě klubu v Přerově. Byla to tehdy plná místnost lidí a já představoval disketovou jednotku vyráběnou v Brně, kterou vymyslel Milan Říha a fyzicky vyráběl jeho kamarád.

Teď mě samého mrzí nepamatování si data této pro mě opravdu neobvyklé situace. Ani přibližný rok, hloupé.

7. JK: Píšeš o návštěvách Atari akcí u nás a v zahraničí. V 90. letech jsi začal organizovat Atariádu v Prostějově. Jak tě to napadlo a co sis od toho sliboval?

Myšlenka sama vůbec nebyla nová. V dávné a v té době rušné době zájmu o osmibitové počítače, což vlastně byl zájem o počítače jako takové, proběhly snad tři akce Atari klubu Prostějov v tělocvičně základní školy, místa sídla klubu, pod názvem Atariáda.

A jiné, také myslím tři akce, pod názvem Den výpočetní techniky, byly uspořádány pro veřejnost v Domě mládeže. Později jsem slyšel, že i na nich se výrazně podílel právě vedoucí našeho Atariklubu, druhý v pořadí. To je ten působící v době rozkvětu, krátce po založení klubu. První totiž byl v klubu jen pár měsíců.

Ale to bylo jen z druhé ruky, s ním jsem osobně snad nikdy o akcích nemluvil. Nebyl již členem klubu v době těch našich akcí, jen se jednou přišel podívat na základě naší inzerce.

Postupem času veřejnost přestala mít zájem o malé počítače, či vůbec tyto přestaly být zvláštní a málo viděné, tudíž návštěvnost veřejnosti viditelně prudce a nezadržitelně klesala. Pak už bylo nadále možné dělat jen akce pro majitele počítačů samotné a pochopitelně ne z jednoho města, ale celostátní.

Tehdy jsem ještě neuvažoval o zahraničních návštěvnících a mně samému připadala cizina strašně daleko. Já jsem navštívil několik akcí v Brně, třikrát Frýdek-Místek, jednu v Břeclavi a jednu v Třebíči. Tyto se mi líbily a samozřejmě bych rád měl takovou i doma, totiž v mém městě.

Nejasně si vzpomínám na hovor s vedoucím Spectrum klubu v Prostějově, s nimiž jsem ten čas udržoval styky, který ale neviděl uspořádání takové akce reálně.

Já sám jsem byl neschopný opravdu něco připravit, a tak počítačově zaměřené akce několik let v Prostějově nebyly. A snad by vůbec nebyly ani nadále, kdyby za mnou tehdy nepřišel s připravenou věcí jeden majitel Atari ST z okolní vesnice.

Totiž našel možnost pronájmu, relativně velmi laciného, prostor v restauraci Haná, kam jsem pak jednoduše zašel domluvit již prakticky hotovou věc. A bylo to. Akce zde pak probíhaly v letech 1996 až 2009.

Co jsem si sliboval, no Atari akce že vůbec bude, líbilo se mi je navštěvovat, ale tady v republice další právě v to období žádné prakticky nebyly, kromě vydařené v Plzni, udělané tam poprvé právě půl roku před naší jarní na podzim. Popravdě jsem si tehdy myslel, že ta naše bude jen slabý odvar jejich.

A jistě mě také lákal pocit mít akci "vlastní", ale ten nebyl na celé věci vysloveně to nejdůležitější.