1) Ahoj Ctirade! Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby ses nám hned na začátek trochu představil.
Ahoj, jmenuju se Ctirad, před pár dny mi bylo 35 a bydlím v malé vesničce na okraji Prahy. Od dětství jsem se zajímal o všechno, co nějak souviselo s technikou, zejména potom elektronikou a potažmo později i počítači. Na to konto jsem vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a dopravní fakultu ČVUT obor automatizace a právě věci spojené s PC, elektronikou a IT vůbec mě teď živí.

2) A jak jsi se dostal k počítačům Atari?
Jak jinak než přes hry. Už jako malinko odrostlejší dítě mě fascinovaly coin op automaty, které se tehdy začínaly objevovat v rámci různých poutí, a nevynechal jsem žádnou příležitost, jak do nich naházet několik drahocenných dvojkorun. Z toho samozřejmě vznikla touha mít možnost něčeho takového i doma, a to něco samozřejmě znamenalo počítač.

V té době si koupil jeden výrazně starší bratranec počítač Atari 800XL a mě to fascinovalo. S počítači jsem sice už přišel do styku před tím, poprvé asi na výstavě Interkamera, kde běžel nějaký klon Manic Minera na počítači Consul (nebo co to bylo) a pak ještě nějaké bludiště na PMD, a mimo to taky se Spectrem, které měl tehdejší přítel mojí sestřenice. Atari ale bylo něco jiného. Namísto digitálkového pípání odkudsi z klávesnice to mělo normální zvuk, který hrál z televize (hudbu z International Karate jsem si tehdy spolu s dalšími nahrál na kazetu a pouštěl do zblbnutí) a namísto neohrabaného ovládání klávesnicí tu byl joystick nebo dokonce dva. Úplně jak na opravdovém automatu!

Od té doby jsem tedy netoužil po ničem jiném, než mít svoje vlastní Atari a rodičům jsem to samozřejmě dával při každé příležitosti najevo. Tehdy ve druhé polovině 80. let ale nešlo jen tak jít a něco koupit. Nejen, že cena osmibitového Atari v základní výbavě se pohybovala na úrovni tří až čtyř měsíčních platů, ale vyjma Tuzexu se nedalo koupit jinak, než na inzerát nebo ho propašovat z kapitalistické ciziny. Přes tyto překážky se mi však po pár letech podařilo rodiče přemluvit a pod podmínkou, že když si ho někde sám za určitou cenu seženu, tak ho koupí dohromady mně a mému bratrovi jako velký a jediný vánoční dárek. To se taky stalo, takže jsme se jednoho dne stali majiteli krásného Atari 800XE s kazeťákem, dvěma joysticky a pár kazetami.

3) Tak tento scénář byl myslím u mnoha našinců velmi podobný. Jak pak ale v Tvém případě probíhal přerod z hráče her na Ataristu, který se hlouběji zajímá o svůj počítač?
Popravdě, on tehdy ani u mě žádný velký přerod nenastal, jenom jakési rozšiřování zájmu. Jak to tak bývá, po prvotním nadšení, kdy jsem postupně prozkoumával všechno, co je kde nahrané, a trávil čas gamesením her, co mě něčím zaujaly, přišlo mírné rozčarování, že je to tak nějak všechno na jedno brdo. Zkrátka se mi hraní trochu přejedlo a začal jsem se víc zajímat, jak to funguje. To mě ostatně zajímalo a zajímá vždy a u všeho.

Zpočátku to samozřejmě souviselo taky s hrami, jak je správně zkopírovat, seštelovat hlavu, udělat nesmrtelnost nebo vytípat nějaký obrázek. Můj tehdejší Atari guru, což byl starší bratr mého spolužáka ze základky, mi vysvětlil základní věci, poskytl to něco málo literatury, která v té době byla k dispozici a naučil používat monitor. Už ani nevím, jaký to byl. Dál jsem se v těchhle nízkoúrovňových věcech v té době nikdy nedostal.

O něco víc jsem se zabýval Basicem. Vlastně ještě daleko před tím, než jsem měl svůj počítač, tak jsem studoval nějaké základy Basicu, co vycházely v časopisech jako VTM nebo přílohách AR, a když byla v rámci nějaké návštěvy příležitost, zkoušel je opisovat. Většinou to nefungovalo, protože byly psané pro Spectrum, ale pamatuju si třeba na program kondiciogram, co byl přímo pro Atari a fungoval. Dokonce i něco kreslil na obrazovce v grafickém módu. No a když už jsem měl vlastní Atari, tak došlo i na studování cizích zdrojáků a jejich úpravu ve stylu: "co se stane, když změním tohle dlouhé číslo" a z toho jsem pak vydedukoval nějaké věci týkající se zvuků, přepínání barev, grafických režimů a tak.

Pak jsem se ještě stal, už ani nevím jak, majitelem tiskárny BT100 a přes ní jsem se dostal k TurboBasicu, ze kterého se dala přímo ovládat, a dělal jsem všelijaké vizitky, obaly do kazet s vytípanými obrázky z her, seznamy apod. Ještě si pamatuju na skvělý textový editor Čížek. No a to bylo vlastně tehdy všechno. Přišla éra 32 bitových ST a Amig a i já jsem upgradoval a osmibitové Atárko prodal.

4) Takže co Tě tedy po letech přivedlo zpět k našim osmibitovým miláčkům?
Ten prvotní impuls mám ještě v živé paměti. Bylo to někdy začátkem druhé poloviny 90. let a tehdy jsem jako hrdý uživatel Atari F030 navštívil jednu z prostějovských Atariád, kde bylo samozřejmě i hodně osmibitařů. Ti mě ale nijak moc nezajímali, protože jsem je tehdy považoval za podivíny, co si hrají s dávno mrtvou platformou. Můj tehdejší zájem se týkal výhradně Falcona, takže jsem s podobně postiženými jedinci řešil, co je nového za programy, hardwarová rozšíření, hry dema atd. a v mezičase jsem si všiml, že na TV pár stolů ode mě se prohání nějaké texturované 3D objekty. Jako velký fanoušek dem jsem se hned zaradoval, že jsem objevil další kousek na Falcona, co ještě neznám, a šel jsem se podívat blíž.

Trochu mě vykolejilo, že na stole před zmiňovanou TV neležel Falcon, ale nějaké XE, ale co, říkal jsem si, pod stolem bude nějaký F030 v toweru. Jenže nebyl a jelikož ani u stolu zrovna nebyl nikdo, koho bych se mohl zeptat, začal jsem tápat po kabelu z TV, kam vlastně vede. Když jsem zjistil, že vede skutečně do toho XE, tak mi spadla čelist. Grafika sice byla při pohledu zblízka trochu kostrbatější, ale pořád bych něco takového nečekal ani od mnohem výkonnějších strojů. Tím jsem si poněkud poopravil svůj názor na mrtvost této platformy a komunita kolem ní získala můj velký respekt.

Žádný návrat se tehdy ale ještě nekonal, jenom jsem začal věci kolem malého Atari trochu sledovat. To přicházelo postupně a ve vlnách v průběhu několika dalších let. Nejdřív jsem od kamaráda dostal 130XE, kterému jinak hrozilo vyhození. Tak jsem si udělal SIO kabel, tehdy ještě k F030 jako protistraně, a znova si prošel mnoho svých starých oblíbených gamesek a dokonce i pár novodobých dem, kterým stačilo 128 kB RAM. Pak jsem to ale zase uklidil. Další záchvěv aktivity nastal, když se začaly objevovat takové ty lidovější IDE interfejsy jako SIO2IDE. Ten jsem ale nikdy neměl, zato jsem si ale upájel MyIDE, jakmile se objevilo. To fungovalo pěkně a neuvěřitelně rychle, i když v té době se tam musely obrazy disket a soubory tlačit zase jenom přes SIO, což byl opruz. Pak jsem měl zase pár let úplně jiné starosti a priority, až jednou mi zase přišla chuť začít se v něčem šťourat, tak jsem zase oprášil staré dobré Atárko a začal se v něm vrat, tentokrát už hodně intenzivně, a taky zase jezdit na akce. Kromě toho se mi v mezičase sešlo doma několik starých počítačů, které jsem zachránil před popelnicí, tak jsem začal budovat takovou malou sbírku. Zatím mi to vydrželo až dodnes.

5) Zajímavá historie! A jak jsi přišel na nápad realizovat externí rozšíření paměti pro osmibity zvané RAM 320XL, které Tě, troufnu si říct, v rámci komunity celosvětově proslavilo?
Na začátku byla nespokojenost s dostupnými rozšířeními, která byly vesměs poplatná době svého vzniku a tedy využívala dávno nevyráběné DRAM čipy, stáda hradel a to všechno prodrátované s motherboardem vrabčím hnízdem. Tedy nic, co by se člověku chtělo pájet víckrát než párkrát za život, o nějaké sériové vyrobitelnosti nemluvě. V lepším případě hradla nahradil programovatelný GAL a samotné čipy poněkud snázeji sehnatelný SIMM, ale problém vrabčího hnízda zůstal.

Cílem tedy bylo vytvořit takové rozšíření, aby se potřeba pájet smrskla na minimum a bylo to realizovatelné malosériově ze současných součástek. Představoval jsem si destičku, co se strčí do patice mezi CPU a desku, přinejhorším by se napájela na něj zvrchu, pokud by v patici nebylo, a pak už jenom pár drátků jinam. Tehdy jsem ještě netušil, že to nakonec bude externí, respektive doufal jsem, že alespoň pro XL by to mohl být cart na PBI port s tím, že bude potřeba protáhnout ještě pár drátků dovnitř a proškrábnout něco na motherboardu. Hodně jsem byl taky zpočátku ovlivněn obecně uznávaným dogmatem, že standardně bankované RAM rozšíření pro Atárko externě udělat nejde. Jak jsem se ale nořil do dokumentace a schémat od Atari i různých paměťových řešení, došlo mi, že plně externí RAM karta na PBI port XL je nejen realizovatelná až do velikosti 320kB, ale navíc je to řešení velmi čisté a elegantní. Vůbec nechápu, proč to za těch 30 let dávno někdo neudělal.

6) Docela by mne zajímalo, kolik těchto rozšíření jsi celkem vyrobil a prodal. A také, zda se RAM 320XL u Tebe stále ještě nechá objednat.
Když nepočítám tři prototypy, tak byly vyrobeny dvě série po 60 kusech, z nichž mi zbylo ještě asi 10 kousků pro případné zájemce.

7) No výborně! Rád slyším, že nějaký koupěchtivý čtenář Flopu má stále šanci. Řekl bych ale, že hodně lidí čeká spíše na RAM 320XE. Kdy myslíš, že toto zařízení bude připraveno k bojovému nasazení?
RAM 320XE je už několik měsíců z 99 % hotová a čeká jenom na moje finální manažerské rozhodnutí, jestli budou dvě verze nebo jenom jedna, a následnou přípravu podkladů pro zadání do výroby. Jeden z hlavních důvodů, proč se tak stále nestalo, je fakt, že jsem nesehnal vhodný polotovar krabičky, aby výsledek nebyl jenom tišťák, co trčí zezadu z počítače. Vzhledem k tomu, že karta z pochopitelných důvodů obsahuje i slot na cartridge, jde i o věc praktickou a nikoliv jen estetickou.

8) Fíha! Tak doufejme, že v době vydání Flopu se RAM 320XE bude již opravdu prodávat. A co dál? Hodláš se pustit do nějakého dalšího HW nebo SW projektu?
Po úspěšném uvolnění RAM 320XE bych se rád vrátil ke staršímu projektu kompletní repliky Pokeye v jednočipu a pak udělal novou revizi RAM karty pro XL, kde by už byl workaround pro chybu časování některých Atárek, kvůli které původní RAM 320XL v některých strojích bez drobné úpravy motherboardu korektně nechodí, a navíc rozšířenou o featury z XE verze. Mimo to tu mám ještě několik nedodělků pro další platformy, jmenovitě akcelerační kartu pro Atari F030 a FastRAM pro Amigu/ST. Jo a abych nezapomněl, ještě pořád mám rozdělaný interní SDrive, který bych chtěl navíc ještě v dlouhodobém horizontu rozšířit minimálně o podporu větších karet SDHC a FAT32.

9) Pokud tomu dobře rozumím, tak svoje Atárko minimálně čas od času zapneš. A když už ho zapneš, co na něm provádíš? Předpokládám, že musíš testovat vyvíjený HW, ale zahraješ si taky nějakou tu hru nebo koukneš na zajímavé demo?
Malé Atárko je jediný historický počítač, který mi leží na stole téměř neustále, ale hry už několik let prakticky nehraju a když už, tak si bohatě vystačím s mobilem. Když už něco spouštím na Atárku, tak hlavně proto, abych se podíval, jak je to udělané. Naopak dema si pouštím rád a pak taky různé programy, co posílají lidi do konference na AtariAge, kde se třeba snaží o nové grafické režimy nebo jiné přístupy, jak pracovat se samply a zvukem obecně. V tomhle mi přijde Atárko fantastické, že i po třiceti letech je tam stále co objevovat za nové možnosti a triky.

10) A jak dlouho si myslíš, že ještě budeme mít možnost něco nového objevovat? Tak nějak se traduje, že především paměti a čipy mají poměrně dost omezenou životnost a že jednoho dne Atárka prostě přestanou fyzicky fungovat. Co je na tom pravdy? Mám se začít opravdu bát nebo nás naše oblíbené stroječky v pohodě přežijí?
To je otázka. Nejhůř jsou na tom DRAMky, jejichž úmrtnost je pozorovatelná už i v dnešní době. Naštěstí se ale dají snadno nahradit. Co se čipů týče, projektovaná životnost je asi 20 let, ale je potřeba říct, že spíš než o kalendářní věk jde o to, jak dlouho je v provozu a za jakých podmínek. Obecně čipy nejvíc trpí rázy při zapínaní a vypínání napájení, ale třeba taky nekvalitně vyfiltrovaným napájením ze starých zdrojů s vyschlými elektrolytickými kondenzátory. Výhodu v tomto mají samozřejmě nepříliš používané kusy, které většinu času proležely někde ve skříni, nad těmi používanými dnes a denně. Ty tu s námi mohou být ještě pár desítek let. Navíc, Atárko má výhodu v tom, že je kvalitně navržené i vyrobené, takže v něm není nic, co by mělo ve zvyku běžně odcházet, a to ani u tak namáhaných částí, jako je membrána klávesnice.

11) Já tušil, že archivní Atárka z mojí skříně se mi budou v důchodu ještě hodit! Udělal jsi mi radost. Doufám, že jsme tímto menším interview s naším předním HW vývojářem udělali radost také čtenářům Flopu. Díky moc za zajímavý rozhovor a na závěr moje tradiční otázka: který český disketový magazín pro osmibitová Atari čteš nejraději a proč právě Flop?
A proč ne? ;)

Jinak rádo se stalo, zdravím všechny čtenáře a ahoj na nějaké Atari akci.