Horná Súča 16. - 18. 3. 2012
Česká Atari výprava vyrazila směr Trenčín v počtu 8 účastníků + jeden dovozce. František Houra, známý jako Fandal, přivezl do Olomouce s sebou i Marka z Liberce a Zdeňka z Českých Budějovic, známé jako MaPa a PG.
Společně zde přistoupili k Robertovi do jeho auta. Já jsem také sem přijel, ve srovnání s výše uvedenými, ze směšné vzdálenosti. Nicméně pěšky bych to jít nechtěl, ale to jen tak na okraj.
Podle domluvy jsem se připojil k Honzovi a Bohdanovi. Pepa cestoval odděleně od nás, on nějakým způsobem přemluvil, či snad donutil, svého brášku udělat si výlet do Trenčína a jeho - Pepu - vzít tak nějak po cestě s sebou.
Tuto organizaci cesty se nám podařilo doladit a upřesnit celý jeden den předem, což byla dobrá zpráva. Vypadalo to tedy na klidnou přípravu, což se samozřejmě v mém případě nekonalo.
Jako obvykle začal jsem si chystat věci až v den odjezdu. Měl jsem s tím pak i docela časový problém a tak, opět jako obvykle, jsem si vyčítal, proč jsem nezačal s přípravami už dřív.
A protože se vyskytla nutnost ještě si něco po cestě vyřídit, začalo mi být docela úzko. Kupodivu jsem na domluvené místo k Bohdanovi dorazil přesně v 15:00 a to mě i docela překvapilo. Potěšeně jsem zvonil a zvonil... a nic.
Nejdřív mě tato situace vyděsila, ale naštěstí mi po chvíli došel můj velký omyl - domluva byla na 15:30, ta hodnota 15:00 se vztahovala k mému původně plánovanému odjezdu z Prostějova, bez těch dalších, nesouvisejících věcí.
Síla, tedy skutečně dost často bývám pozdě, ale abych byl jen tak o celé půl hodiny dřív, to se opravdu nestává.
Chvíli jsem počkal na místě, dorazil Bohdan, šli jsme nahoru k němu, po nějaké době zavolal Honza, že má zpoždění, v závěru jsme vesele odjeli hodinu a čtvrt po původně plánované době, to je asi 16:45.
Cesta probíhala pohodově, potěšily nás nové krátké úseky dálnic, počasí se opravdu, přesně podle předpovědi, vylepšilo. V předchozích dvou letech v době akce za nic nestálo a to víc jsem byl rád.
Na nové místo ve starém místě jsme dorazili asi v 18:45. Ah, tento výrok bych asi měl raději objasnit. Takže ano, akce byla, tak jako dva roky pozpátku, opět v obci Horná Súča, prakticky na dohled od hranic, blízko Trenčína. Ale uvnitř obce se změnilo, a to asi docela před datem akce, vlastní místo. Původní velký sál v obecní či kulturní budově byl zřejmě obsazen, a tak byli těžce zkoušení organizátoři opět nuceni hledat útočiště jinde. Vhodný, opravdu velký, sál byl získán v ubytovně AgroSuca.
Já bych si této změny vůbec nevšiml, až Honza mě na ni upozornil. Mě nějak stačilo přečíst si jméno obce na internentí prezentaci, vzít spokojeně na vědomí, že je stejné jako loni a dál jsem si už blikajícího nápisu oznamujícího změnu místa nevšímal. Vůbec by mě nenapadlo, že v takové obci nahoře v lese budou mít dva velké, až obrovské, sály.
Jako prvního jsme venku po vystoupení z auta potkali Lubu Roba, možná více známého jako XI. S jistým překvapením jsme se od něj dozvěděli, že naše skupinka je zde na místě jako první ze tří českých. S tím naším zpožděním jsme předpokládali Robertovu dorazit před námi.
Dále hned po vstupu do sálu jsme ze známých postav narazili na polského ataristu Lisu a organizátora commodoristu Honzu z Prahy, obecně známého jako Wotnau.
Rozhlíželi jsme se kolem, sál byl opravdu velký, dvě řady sloupů opticky oddělovaly od hlavního prostoru dva poměrně úzké pruhy u delších stěn s okny. V těchto se prozatím nalézaly v každém jedna řada stolů pro návštěvníky.
Pěkné, jen jsme pociťovali určitý problém s jejich obsazenosti. Nebylo tedy kam, když ne hlavu, tak počítače a jiné věci složit. Asi v 19:50 jsme získali informaci o dalších stolech být dostupných přibližně za 10 minut. Někde v budově jich měla být další zásoba, jen daná místnost byla momentálně nedostupná, čili uzamčená.
Těch 10 minut se protáhlo, jak se později ukázalo, někdy do sobotního dopoledne. Zato pak byl opravdu stolů k dispozici přebytek.
Zatím jsme položili věci na zem do vyhlédnutého prostoru pro naše budoucí stanoviště a rozhlíželi se kolem. A viděli jsme opravdu věci, jako například ohledně jednoho volného stolu stojícího blízko dveří.
Osobně jsem se domníval, že je určen pro účely organizátorů na vybírání vstupného a tak mě vůbec nenapadlo jej zabrat. Moji společníci zřejmě uvažovali podobně, či snad se po něm nesápali kvůli skupině lahví nebo co všechno již na něm leželo.
Nu, nebyli jsme zřejmě dostatečně rozhodní. A tak jsme se pak jen dívali, jak tento stůl popadla skupinka spřátelených commodoristů, kteří dorazili chvíli po nás, a použila jej pro své vlastní účely. Zcela zřejmě ti žádnými zbytečnými pochybnostmi netrpěli.
A také jsme se dívali, a i tak trochu záviděli, jak vybalují a věsí na stěnu, nebo tedy spíše na ústrojí pro okenní závěsy, pěkný transparent s nápisem Commodore 64.
I příznivci Spectra měli pověšený na stěně svůj vlastní nápis, jen my nic.
Podle časového plánu, který mimochodem byl dost přesně dodržovaný, měla začít v 21:30, ještě před oficiálním zahájením, vzpomínka na Radka.
Její promítací část zatím nebyla připravena a k mému překvapení k ní byl použit můj PC notebook. Prima, tím mi odpadly pochybnosti, zda se hodí či nehodí na takovou akci brát PC stroj, třebas na něm jsou k dispozici emulátory 8-mi bitů. Protože lidi jsou různí, tak se odlišují, a to dost i jejich názory na tuto věc.
Honza z Prahy, čili Wotnau, a náš Robert posbírali všechny Radkovy vítězné příspěvky za celou historii Foreverů, a to bylo úctyhodných 19. Totiž všechno měl Robert k dispozici na své SD kartičce pro SDrive, kromě videa, na jehož existenci jsem já sám, ke své hanbě, pozapomněl. A to přestože Radek do něj zařadil i moji vlastní osobu, na což jsem opravdu zapomněl úplně.
Někdo mezi námi věděl odkud ho stáhnout, ale k tomu je třeba připojení k internetu. Opět trochu překvapení, ač nijak neohlašované, jedno wi-fi k dispozici bylo. Snad to byl nějaký ochotný návštěvník, neb i Wotnau, jako spoluorganizátor akce, o něm nevěděl.
Prima, ale tak pomalé, že bylo již nemožné stažení tohoto stihnout. Naštěstí mě napadlo pozeptat se Luby, který si nebyl jistý, ale přece toto video na svém notebooku našel. A tím jsme měli všechno komplet.
Tato smutná část programu se rozšířila i o vzpomínku na polského ataristu, zřejmě známého pod jménem Jurgi. Já ho ale neznal osobně, tak si nejsem úplně jistý. Šlo o mladšího ataristu, který co si pamatuji na zprávy, přišel o život v podobné době jako náš Radek.
Polští kolegové dovezli na prezentaci video sestávající z kolekce fotek + jedna zachovaná videosekvence.
Wotnau vzal vzpomínání na Radka jako člověka, kterého považoval za svého kamaráda osobně, a tak začal svým vlastním povídáním. Poté se promítaly vítězné příspěvky.
Následovala soutěž v rozpoznávání her podle částí obrázků, což bylo svým způsobem také vzpomínání na Radka, protože obrázky připravil on. Mělo to být vlastně pro loňský Forever, ale na něm k soutěži nedošlo, a tak její obsah zůstal na letošek.
V jejím průběhu dorazil na akci Pepa se svým bráškou, a tak jsme byli komplet, jako všichni z ČR.
O půlnoci, podle plánu, bylo oficiální zahájení akce a vyhlášení tématu pro realtime soutěž. Toto znělo pro mě trošku podivně "Alien vs. Freddator", což ale má logiku - od alienů se přece nedají očekávat věci naprosto pozemské a normální, spíše ty podivné. Alespoň to vysvětlilo již dříve zveřejněný přídomek akce "Nightmare in Horná Súča".
Wotnau nebyl převlečený za aliena, ale zato měl Freddyho ústroj - klobouk, masku, zabijáckou rukavici. Později jsme se dozvěděli o problémech s jejich kompletací - každá jednotlivá věc byla zakoupena v jiném obchodě, tak aby odpovídala jeho požadavkům na vzhled. Což se podařilo - Wotnau opravdu vypadal v přítmí sálu děsivě.
Poznámka: kdo ještě neví, jde o Freddyho Kruegera z hororové knihy a filmu "Noční můry v Elmové ulici". Nebo také známé jako "A Nightmare on Elm Street".
Dále program akce počítal se spaním, ale protože se část shromážděného obecenstva k ničemu takovému neměla, začali organizátoři pouštět různá dema.
Naše skupinka zabrala místo a počítač na stolech Atari organizátorů a začali jsme cvičně hrát Františkovu hru Oilgame Deluxe v osmi lidech.
Na spaní jsem poprvé vyzkoušel židličkové lože, jak jsem to již kolikrát viděl u jiných lidí. Jedna z nevýhod této metody je velká spotřeba židlí, takže tyto stačí jen pro pár jedinců.
Na této akci jich ale přes noc zůstal dostatek, zřejmě protože dost lidí dalo přednost lacinému ubytování na místě v pokoji pro pár lidí s postelí pro každého. Nu, tato akce byla v objektu ubytovny, takže to nebylo nic divného.
Já měl jen tu půjčenou deku a nic pod sebe, tak jsem myslel, že to bude lepší než si lehnout přímo na zem. Jaj, bylo to příšerně nepohodlné a já měl pocit, že celou noc nespím. Druhá noc již byla mnohem lepší, neb Pepa, který si zakoupil lacinou postel, mi zapůjčil svoji podložku na spaní. S ní jsem spal již v pohodě.
Mezi 8:30 a 9:00 jsem se vztyčil ze svého lože či židlí a připravil si granulový čaj na uvedení do života. Poté se jednalo o možnosti navštívit antikvariát v Trenčíně, kde jsem nebyl od doby přestěhování akce do Horní Súči.
Pepův bráška měl osobní zájem o tento obchod, neb sbírá nějaké speciální staré doklady a mimo jiné přijel sem vlastně na výlet. Pepa se nakonec k nám nepřidal, a tak jsme jeli ve dvou.
K našemu zklamání antikvariát v Trenčíně již nemá otevřeno v sobotu dopoledně. Pořád ještě byla na dveřích stará otevírací doba i se sobotou, jen přepsané novými informacemi. To jsem byl opravdu v šoku.
Prošli jsme tedy město a já ukazoval, co jsem o něm věděl. Což nebylo moc, a tak jsme opravdu do 12 hodin vrátili na místo.
Během naší nepřítomnosti se urodil přebytek stolů, z nichž si naši kluci posloužili třemi kousky. Jen Pepa zůstal se svým notebookem přilepený ke stanovišti slovenských ataristů.
Pojedl jsem ze svých zásob a zapojil se do soutěžní hry Canabalt na C64. Jednoduchá hra, kde postavička sama běžela kupředu a zrychlovala svůj pohyb pokud nenarazila, hráč pouze ovládal skákání mezerníkem.
Tuto soutěž vyhrál Roman, již vyrostlý potomek Luby. Dřív býval na akcích jako malé dítě, ale to se nějak během let změnilo. Dostal tuším, jako cenu postavičku Freddyho nebo něco na ten způsob.
Druhý byl náš František, který ale v době vyhlašovaní byl jíst pizzu.
14:30 - ceremoniál registrace návštěvníků a placení vstupného, to je 12 Euro. Proběhlo to dost rychle, snad bylo opravdu lidí méně. Já si nebyl jistý, sál byl opravdu velký, a tak se jen mohlo zdát, že je nás méně.
Hlavní soutěže začaly v 15:40, jen 10 minut skluz oproti plánu. První byly hudby, dále obrázky, následovaly 1 KB intra a velká dema.
Překvapilo mě zastoupení realtime kategorie - celých 6 příspěvků vzniklých během akce. A to k tématu které se mi zdálo takové divné. Ale jiní věc pochopili, a tak jsme mohli vidět zajímavé obrázky a demíčka.
Poslední byla kategorie wild, kde se mohli projevit příznivci jiných, drasticky menšinových počítačů jako Amstrad, nebo třeba tvůrci videí.
Tato hlavní nosná soutěž byla ukončena v 18:45, krátce po setmění. Většina jí tedy probíhala za denního světla, čemuž jsem přičítal horší kvalitu zobrazení na plátně, jako vybledlé barvy. Ale ostatní mi tvrdili, že se mýlím, vina měla být na méně kvalitním projektoru.
Do 20:00 byla počítaná přestávka na jídlo a pak začaly přídavné soutěže pro zájemce. Wotnau uvedl stejný hádací kvíz jako na Bytefestu v Praze, kde jsem se cítil velmi hloupě, neb podle jeho nápovědí jsem nebyl schopný rozpoznat jedinou hru.
U následující soutěže si nedokáži vybavit její průběh. Myslím, že mi tak trochu splývá jejich obsah, i když se provedením nějak lišit musely. Ano, vítěz té druhé měl získat titul "chodící encyklopedie osmibitového gamesení".
Pamatuji si moje zklamání či nespokojenost se svým malým rozsahem vědomostí o hrách na osmibitových počítačích, nemluvě o dalších faktech okolo. Rád bych se do soutěží zapojil také, ale pro své omezení jsem musel zůstat jen divákem.
Velmi zajímavá byla třetí se jménem "Show it", již několik let myslím neprovozovaná. Zopakuji tedy její popis - tříčlenný tým, jeden hádá jméno hry, již další dva mimicky, podle pravidel beze zvuku, předvádí.
Soutěžily dva týmy a bylo velmi zábavné je sledovat, takže docela nechápu, proč po sále řada lidí seděla u svých stolů a neprojevovala zájem. Já spoustu předváděných her vůbec neznám, ale ani ty mi známé bych asi nepoznal, takže jsem se opět cítil dost hloupě. Nicméně pořád jsem se ohromně dobře bavil.
Po soutěžích lidé, tedy ti, kteří doposud v sále zbyli, postupně odcházeli ulehnout. Já normálně chodím spát brzy, ale překvapivě jsem se nyní držel při vědomí až do 2 hodin.
Mimo jiné jsem si například promluvil s Lubou, což normálně kvůli jeho organizačním povinnostem nebývá během této akce možné.
Spát jsem tedy výjimečně šel mezi posledními a následně jsem byl mezi posledními se vstáváním. Myslím, že jsme byli s Honzou Křupkou poslední nabývající vědomí.
10:15 až 10:45 proběhlo vyhlášení výsledků soutěží a rozdávání cen. Po tomto Wotnau hovořil o odchodu Ellvise a CVM z funkcí organizátorů po 13 letech práce. Nadále mají být již jen prostými platícími návštěvníky akce.
Nu, organizovat a zodpovídat za tuto akci, nejen z důvodu velikosti, ale i těžce zkoušenou těmi častými změnami umístění, to musí být opravdu zátěž.
Myslím, že v případě Ellvise jde o ochotného jedince, který mi poradil před časem s emulátorem ZX Spectra a jak jej používat. Docela se těším, že když už nebude prakticky nedostupným organizátorem, tak by mělo být možné si s ním promluvit více.
Tím prakticky skončila oficiální náplň akce a dál už bylo jen na návštěvnících, čím se budou zabývat. Naše výprava se nezdržela přes poledne - kluci z Liberce či Českých Budějovic to měli domů docela daleko a tím časově delší cestování. Oproti nám z Prostějova či Olomouce dost výrazně. Pro nás jsou to jen dvě hodiny, což je skoro nic.
Takže zbývá ještě pár mých dojmů a jiných drobností z akce. Návštěvnost, ta byla asi menší než jindy. Osobně jsem postrádal některé známé lidi, pravidelné návštěvníky akce, jako třeba polské ataristy z Čenstochové.
Překvapil mě také polský známý z Krakova, s nímž jsem se před pár lety při mé návštěvě tohoto historického a dřívě hlavního města sešel na večeři v restauraci. Je mezi ataristy známý jako Epi, poměrně mladý asi, sympatický, jenže již nebydlí v Krakově, ale odstěhoval se do Portugalska. Proto již nebude k vidění na akcích v Polsku, jen tak na jedné za rok. Což možná myslel Forever, ale to může být jen můj chybný odhad.
Maďarští přívrženci Commodore C64 velmi aktivně dělali propagaci jejich setkání Arok. Rozdávali každému tištěné info o akci a také jejich soutěžní příspěvky byly vlastně pozvánkami a lákadly na akci. Což se pak naši kluci ptali, proč my to také tak neděláme. Já jsem, jako obvykle, nepřipravil ani jediný plakát k vyvěšení, což se mohlo docela snadno udělat.
Dobrá rada: zapomenout si vzít na akci věci pro spaní je hrozně stupidní věc.
Dojem: je to fajn být mezi lidmi, kteří doposud mají rádi své původní osmibitové mazlíčky. Přijde mi to logické, neboť kdo po čase hodil do popelnice svůj první počítač, s nímž strávil spoustu pěkného času, nemůže být tak docela dobrý člověk. To jest mé osobní mínění.
Závěrečná myšlenka: budu se opakovat, ale ona se opravdu za ty roky nezměnila. Kdo nepřišel na akci jen protože se mu nechtělo, udělal velkou chybu.
-ZB-