Mnichov 1.-3.5.2009
Tato, zřejmě tradiční akce, neb šlo podle čísla již o desáté uspořádání, není normálním setkáním přívrženců nějakého typu starých počítačů, tak jako běžně akce známe.
Zde se jedná o naprostou směs podivné techniky, která v řadě případů ani sériově téměř neexistovala a jejíž stoupenci se někdy počítají pouze na jednotlivce. Určitým příkladem by mohl být jediný nadšenec okolo starých programovatelných kalkulaček TI-59 vyskytující se osamoceně pravidelně na Bytefestu v Praze. A i pár jiných, naprosto ojedinělých kousků zde bývá k vidění.
Poznámka pro nepamětníky: TI-57,58 a 59 jsou programovatelné zázraky, existující v době před našimi Atari stroji. Tyto kalkulačky byly programovatelné a jejich jazyk umožňoval i podmíněné větvení programu. Téměř opravdové počítače. Kdysi jsem na to kulil oči, i když jsem ještě vůbec nechápal, co to je provádění programu, ale prostě to znělo úžasně.
Pro cestu do Mnichova se u nás v České republice, přesněji pouze na Moravě, našli tři zájemci, nebo přesněji čtyři, ale Honza nakonec nemohl jet. Pepa - ten je jasný, protože se zajímá všeobecně o staré počítače a tedy tento typ akce je přesně pro něj, ono dalo by se téměř říct, ta akce je pořádaná pro Pepu. Ale přece jen asi ne tak doslova, ježto šlo o jeho první návštěvu tady. Robert měl úplně jiné úmysly, což bylo využít příležitost ke společné cestě autem do Mnichova a zde strávit dohromady s Thomasem pár programátorských dní. Oni takové pracovní setkání plánovali již nějakou dobu. Já jsem si prostě říkal že bude fajn podívat se do Mnichova, vidět Thomase a třeba i ta podivná akce bude nějak zajímavá.
Před cestou jsme si oba s Robertem opatřili německé zelené nálepky do svých aut. To je nějaké poměrně nové opatření pro jejich velká města, kam již platí zákaz vjezdu vozidlům nesplňujícím množství škodlivých emisí, nebo tak něco. Nálepky jsou odstupňované ve třech kategoriích, červená, žlutá, zelená, nicméně do budoucna budou moci vjíždět do měst auta jen s tou nejlepší. Z toho jsem byl dost vyděšený, ježto moje parádní Felicinka má od výroby 9 let a podle německých poměrů je tak vlastně postarší, hrůza. Naštěstí ta česká informace o stáří auta do 4 let pro získání zelené nálepky byla přehnaná - snad se týká naftových aut. Benzínová jsou na tom lépe.
Nálepka se dala u nás získat ve vybraných STK za 300 korunek po předložení technického průkazu od auta. V samotném Německu to má údajně vyjít na polovinu, ale to je zjevně problém pro lidi jako my, kteří tam jedou prakticky na noc. My oba s Robertem jsme získali zeleňoučké nálepky, což nás potěšilo. Nakonec se využilo na cestování Robertovo větší auto. Cesta samotná, na niž jsme vyrazili ve čtvrtek odpoledne, to je odjezd z Prostějova 16:30, nebyla celkem zajímavá, snad až na komplikaci v závěru.
Totiž Thomas se nedávno přestěhoval do nového bytu a to v tak nové zástavbě, že jeho ulice nejenže nebyla na mé staré papírové mapě, ale ani na aktuálnější internetí. My jsme prostě jen věděli, že tady někde to musí být, ale to nestačilo pro nalezení našeho cíle. Robert musel nakonec Thomasovi zavolat o pomoc. Na to náš ochotný poskytovatel ubytování přiběhl a zavedl nás k němu domů a to pro úplnost bylo v 1:25 v noci. Popravdě, dům ve kterém má byt, je skutečně DOST schovaný. Jinak celá ta oblast je okrajová, dost vzdálená od centra, na rozdíl od jeho předchozího bydliště. A ty nálepky by tam teoreticky nemusely být potřebné, nicméně jsme při hledání opravdu projížděli označenými ulicemi více v centru města.
V pátek dopoledne nás Robert zavezl na místo akce. Ono shodou šťastných okolností nebo prostě nějakým středně velkým zázrakem je toto dost blízko Thomasovy nové lokace, takže se tam dalo krásně chodit pěšky. Ovšem protože Pepa měl s sebou nějaké věci, bylo dobré je tam na začátku dovézt autem a na konci v neděli zase odvézt.
Vstoupili jsme dovnitř a já si zakoupil vstupenku za 10 Euro peněz. Pepa se rozhodl pro variantu 40 Euro, což mi na začátku připadalo velmi přehnané. Během akce jsem však naprosto změnil svůj původně naprosto negativní názor. Pokusím se nyní situaci přehledně objasnit.
To bylo tak, my na této akci dosud nebyli a vycházeli jsme jen ze zveřejněných informací. A zde bylo napsána otevírací doba jen přes den za normální vstupné 10 a pak možnost přespání na místě po zakoupení stolu za 40.
To se nám zdálo od začátku nějak drahé a kdyby jsme si nedomluvili spaní u Thomase, nejeli bychom asi. Totiž já a Honza, jenže Honza pak stejně nejel. Pepa, jak již bylo řečeno, i se zajištěným spaním vyplázl těch 40 Euro, aby měl stůl, kam by mohl naprosto neužitečně položit starší Atari a krabice s herními konzolami. Myslel jsem si, že je divný a rozhazovačný. Prostě jsem neviděl žádný podstatný důvod mít tak drahý stůl.
Tato cenová situace mi připomněla doby, kdy návštěvníci akcí mající svoji techniku platili kromě vstupného příplatky za stoly. Mně to od začátku bylo takové divné - kdyby nepřivezli svoje vlastní věci, nebylo by na akci nic zajímavého a nepřišli by ani platící návštěvníci.
Je to trochu diskutabilní, protože v době, o které se teď zmiňuji, stoly používaly i různé firmy či jednotlivci pro komerční prodej. Nicméně teď si uvědomuji, určitě jsem byl v minulosti u nás na jedné akci, kde naopak opravdu lidi s vlastní technikou byli považováni za vystavovatele a na rozdíl od ostatních neplatili žádné vstupné. Nedaří se mi ale vzpomenout, kdy a kde toto pokrokové uspořádání bylo použito.
Jenže tady to je celé jinak. Akce samotná je chápána jako výstava staré techniky pro veřejnost - proto otevírací doba jen přes den. Podobně byl vyhlašovaný první Bytefest, kdo si pamatuje - měla to být výstava orientovaná pro veřejnost. Já jsem si tehdy říkal, no tam jim nikdo nepřijde, normální lidi tyto věci vůbec nezajímají a ti co je to ještě dnes zajímá, jsou právě ti, kteří jezdí na akce orientované právě jen pro ně. Jenže on první Bytefest měl úspěch.
Kdo je přesně tou veřejností, která navštěvuje akci VCFe v Německu, to nevím, ale lidi tam chodili. Takže to funguje. A těch 40 Euro, no to vůbec není za výsadu moci tam vystavoval svůj počítač, kdepak. V ceně je kompletní péče o vystavovatele, to je snídaně, obědy, večeře a pití.
Když vezmeme do úvahy fakta ohledně ceny večeře v restauraci, kde jsem dal 10 Euro za jedno jídlo, a třeba půllitrové sklenice citrónové limonády čepované na místě akce za 1.5 Eura, tak najednou to už nevypadá tak drahé. Vlastně to stravování měli vystavovatelé relativně dost laciné.
Pepa jídlo chválil, bylo dobré a bylo ho dost, také příděl limonád měl štědrý, pak se o tyto i začal dělit se mnou a stejně jsme to myslím nevyčerpali nebo přesněji nevypili. Závěrem shrnuto, cena je velmi přijatelná pro ty, kteří chtějí být celé 3 dny na místě a mít komplet teplé jídlo.
Já osobně jsem chtěl spát u Thomase, abych se s ním viděl, a chtěl jsem většinou jíst studené levnější věci přivezené z domu, nikoliv chodit na teplé jídlo do restaurací, a také jsem spíše počítal s chozením po Mnichově, protože samotná akce mě svým pojetím moc nelákala. Proto by zakoupení kompletního pobytu nebylo pro mě ideální, ale není to drahé jak jsem se původně domníval. A mimochodem, s tím plánovaným chozením po městě to také bylo pak úplně jinak, mně se proti očekávání na akci opravdu dost líbilo.
Takže k popisu vlastního místa - je to komplex asi dvou větších přízemních budov + nějaké malé podpůrné okolo, jejich přesný účel vlastně neznám. Je zde krásně po ruce parkoviště. Sál je velký, zařízený jako tělocvična, ale také má na konci pódium, takže evidentně může sloužit k různým kulturním a sportovním účelům. Má dva vchody, jeden jakoby vlastní a druhý z částečně přilehlé druhé budovy, kde je menší sál a zřejmě několik jiných místností. Nebylo to snad ani určeno k veřejnému prozkoumávání a ani to není důležité.
Malá část prostory sálu u vchodu, myslím tady dveře umístěné v čelní stěně, byla oddělena zástěnou či přepážkou, vyjma průchodu, od hlavní části. Zde byly stoly s pokladnou, nějakými nabídkami souvisejících produktů a hlavně našlapaný bazar. Tím myslím místo s regálky a policemi a skutečnou obsluhou. Zájemci si k dotyčnému dávali věci, které chtěli prodat a on to prováděl.
Tento prostor byl tedy opravdu stísněný a zasloužil by si rozhodně více místa. Už protože bylo velmi vhodné periodicky jej prolézat znovu a znovu, jelikož jeho obsah byl neustále prodáván a nahrazován novým.
Já jsem z techniky, snad i ke svému zklamání, nekoupil vůbec nic, ale našel jsem knížku o 8-mi bitovém Atari specializovanou na zvuky. Je sice v němčině, takže s porozuměním textů to bude asi horší, ale jsou zde i výpisy BASICových rutin na tvorbu různých zvukových efektu, což víceméně žádný překlad nepotřebuje. Trochu jsem se bál, že tato vzácnost bude dost drahá, ale byl jsem příjemně překvapen.
Ještě bych dodal, že jsem se opravdu na toto místo během akce vracel a okukoval zde opravdové rarity. Nejsem ale znalec a tak zde žádné popisy uvádět nebudu. Ostatně, to by pak byl OPRAVDU dlouhý text, nebo spíše katalog staré techniky, zejména dohromady i s vystavovanými kousky v hlavní části sálu.
V hlavním prostoru se nalézaly, asi nepřekvapivě, řady stolů. Tyto byly umístěny podél stěn, u vnitřní strany již zmíněné oddělovací příčné zástěny a také uprostřed sálu zde byla dvojitá řada stolů. I mezi nimi byla jakási stěna přibližně do výše očí, která tak jakoby podélně dělila sál, nebo přesněji jeho větší prostoru, na dvě poloviny.
Co se týče tohoto přehrazení, má to svoje výhody a nevýhody. Znamená to nemožnost celkového přehledu dění a tím třeba i jisté komplikace při hledání nějakých zaběhlých osob a jiných živočichů.
Je to ale také částečné odrušení okolí a tak se dá lépe soustředit při prohlížení jednotlivých prezentací a také velmi užitečná věc pro umísťování informačních materiálů. A tady, protože na rozdíl od normálních setkání je toto spíše výstava, byla tato možnost hojně využívána.
Pepa dostal stůl u stěny blízko vchodu do přilehlé budovy, kde se pokusil poskládat a zprovoznit svoji techniku. Což o to, poskládat by to nebyl problém, tyto stoly byly dost široké, žádné úzké lavice se kterými se poměrně dost často setkáváme. Úplně přesně - stoly byly úzké, ale organizátoři je velkoryse nabízeli postavené dvojitě, takže výsledek byl velmi uspokojivý.
Horší to zprovoznění - chyběl nám přívodní kabel. Nabídl jsem se skočit pro prodlužku, kterou jsem měl ve své velké kabele u Thomase. Hehehe, až tak jednoduché to tedy nebylo. I když to nebyla dlouhá cesta, podařilo se mi zahnout o ulici dřív a tak jsem po nějaké době zjistil pomocí své mapy že usilovně kráčím někam pryč z města. Škoda, že to nešlo zjistit dřív - oblast byla dost neobydlená a tak nebylo jednoduché najít jmenovky ulic.
Prozkoumal jsem pak nešťastně mapu a rozhodl se hazardně zkusit zkratku do svého cíle přes travnaté nezastavěné plochy. Kupodivu se toto podařilo, i když vlastně Thomasova ulice na mapě není, takže jsem ji jen tak odhadoval.
Další šok mě pak čekal na místě - krátce po úlevě z dojití na místo jsem zjistil, že nevím jak zazvonit na Thomase. Neměl ještě svoje jméno na zvonkovém tlačítku a k dovršení neštěstí jsem si ani nebyl jistý domovním vchodem. My jsme přijeli pozdě v noci a ráno jsme tak nějak narychlo vyběhli a odjeli.
Nějakou dobu mi trvalo uvědomění si drsné reality a pak jsem se odevzdaně vydal zpátky na akci. Bez prodlužky, pochopitelně. Nicméně Pepa během mé obchůzky okrajové čtvrti Mnichova svůj problém nějak vyřešil, takže konec dobrý.
(pokračování je ve druhém souboru)