(pokračování)

Ale teď už bude dobré vrátit se k popisu vlastní počítačové akce, o níž jsem zatím toho moc neprozradil.

Tak tedy organizátorem byl Micha Michaowski, spíše asi známý jako Grey ze skupiny Mystic Bytes. Evidentně je obyvatelem města a zřejmě organizoval, nebo se zúčastnil přípravy dřívějších akcí. Ale o těch prakticky nic nevím a ani mě nenapadlo se nějak vyptávat jak to před 5 lety vypadalo. Micha mi osobně napsal 24.11. nadšený e-mail po spatření mého přihlášení na akci na její prezentaci v systému Facebook. Zřejmě zde v minulosti nebyl přítomný nějaký výrazný přebytek návštěvníků od nás.

Místem konání byla nějaká střední škola, jestli dobře rozumím, tak stavební. K místnostem pro akci vyhrazených se šlo po schodech dolů z přízemí, takže vlastně šlo o, jak to říci, takové spíše sklepní místnosti. Ovšem ne opravdové sklepy. Nevím, k čemu normálně slouží, snad opravdu jako učebny. Pro akci jedna místnost nestačila, ale to není žádné překvapení, protože běžná velikost učebny je prostě malá. To by musela být snad jídelna nebo kdyby zde existovala nějaká společenská hala nebo tak něco, což nemám ponětí.

Později jsme se totiž dozvěděl o omezeném pohybu po školní budově - my jsme neměli chodit nikde kromě nejpřímější cesty k nám vyhrazeným prostorám. To zahrnovalo i používání zde umístěného záchodu s vyznačenou holčičí postavičkou. Mně to nejdříve nedošlo a chodil jsem ze začátku na opačný konec budovy kde byly umístěné záchody příslušné mému pohlaví, čímž jsem vlastně hrubě porušoval pravidla chování nám stanovená.

Prakticky na naší trase vstupní dveře - sklepní útočiště se nalézala menší místnost s prodejem věcí k jídlu. Pár stolíků se židličkami pro posloužení si zakoupeným jídlem, prodejní pult s nabídkou, nazval bych to malý bufet nebo tak něco. Originální polský název mě nenapadlo si zapsat a pochopitelně si jej nepamatuji, ale Pepa ano, podle něj to byl prostě Bar.

Mě zajímala nejvíce nabídka ohřátého jídla a tím byly různé asijské nudlové polévky, jedna z nich podle Pepy s příchutí polského boršče, malá pizza a domácí věci, jako mě již známé zapiekanki. Nebo spíše jejich imitace, pravá věc je rozhodně větší a vypadá trochu jinak.

Ceny nebyly zvlášť vysoké a já původně plánoval zakoupení něčeho teplého, ale nakonec k tomu nedošlo. Měl jsem s sebou dost svého jídla a ta jídelnička nebyla otevřena pořád, zvlášť ne v tu dobu, kdy jsem tam chtěl jít já.

Samozřejmě na takové akci jsou vůbec ze všeho nejdůležitější přítomní lidé. Nejezdíme tam přece poznávat cizí vysoké školy ani střední ne. A třebaže neznám přesný počet návštěvníků, můžu říci, či napsat, že se tady pár desítek nadšenců okolo značky Atari sešlo. I když ne úplně všichni z celého Polska, ale to není asi nijak divné. Například takový Vasco, který se odstěhoval někam na východní okraj, by to měl možná dál než my a určitě po horší cestě. Proto mě nepřítomnost vůbec prvního polského ataristy, kterého jsem potkal před moc lety v Prievidzi, nijak extrémně nepřekvapila.

Jako s prvním, kromě již zmíněného Hříbka, jsem trochu pohovořil s Nilsem Feskem. Překvapil mě sdělením o jeho úmyslu naučit se český jazyk. Nevěnuje se tomu tak dlouho jako Thomas, ale prý to myslí vážně. Jen tak dál, několik stovek milionů lidí více a čeština bude světový jazyk.

Honza Křupka strávil hodně času s hardwarovým kutilem zvaným Lotharek. Já asi již několikrát viděl jeho pájecí stanoviště na různých akcích, ale až tady jsem si nechal od Honzy podrobněji informovat o jeho tvorbě. Podle něj jsou Lotharkovy úpravy nejúhlednější, s nejmenšími chuchvalci přídavných drátů kolem a tím je vlastně určena i jejich snadnější montáž či případné opravy. Malá chybička - jeho řešení přídavné paměti je, nebo v době akce bylo, zatím jen pro varianty malých Atárek s méně běžnou organizací paměti. Většina jich měla 8 paměťových jednobitových IO na složení celých bajtů. Pro mě vůbec bylo překvapení že existovala i jiná řešení, se dvěma obvody po čtyřech bitech.

Zajímavé se mi také zdálo rozšíření možností operačního systému. Nešlo jen o prosté přepínání pamětí s jinými OS, ale nabízí i zabudovaný SpartaDos, jestli jsem to tedy dobře pochopil. Úhledným je i rozšíření na stereo, ale Honza mě trochu zklamal sdělením, že jednoduchost je tady na úkor vypuštění základního zvukového signálu, který je asi normálně používaný jen na vytváření zvuku stisku klávesek.

Jiným hardwarovým kutilem zde byl pro mě dosud neznámý jedinec mající na jmenovce uvedeno " Jakub Husak". Na rozdíl od Lotharka se na akci nevěnoval nepřetržitě pájení a kutění, ani neměl s sebou výbavu na to. Nabízel zde jen k prodeji jeho řešení interface "USB - Joystick" po 35 polských penězích. Něco takového jsem měl už před časem objednané Pepovým prostřednictvím, ale z toho nějak sešlo. Mělo to být oproti Jakubovým výrobkům dražší, ale snad funkčně vymakanější, tady mě Pepa upozornil že jde opravdu jen o připojení joysticku, nikoliv i potenciometrického ovladače, zvaného paddle. Dále mě Pepa upozornil na Jakubovu činnost v oblasti hudby, není tedy jen vyhrazeným kutilem.

Jakub mi ochotně jeden kousek zapůjčil a já si jeho funkci ověřil na svém PC přenosném mrněti s emulátorem 8bitového Atari. A protože to fungovalo, koupil jsem si dva kousky a oboje společně fungují. Což mi ovšem autor předem potvrdil, že budou fungovat i 4, pokud bude tolik existujících USB zdířek k dispozici. On sám měl na ukázku svůj Apple notebook, já to zkoušel pod Windows a Bohdan na jeho notebooku s Linuxem, všude to chodilo.

Je to moc dobrá věc podle mě, teď už je opravdu téměř možné použít jinak ošklivé PC jako náhradu Atari, akorát, jedna docela vážnější potíž, kde brát funkční joysticky. Ovšem, to je celkový problém vůbec, který se samotnou emulací nemá nic společného.

Mezi množstvím návštěvníků akce jistě byli i další aktivní ataristé, kutilové i programátoři. Moje chyba že nemám takový přehled o dění v Polsku a tedy ani neznám většinu významných lidí. Vlastně každý kdo dnes ještě něco dělá aktivně okolo Atari počítačů, je významný. Já se jenom domnívám, že jsem viděl technického kutila, se kterým jsem se setkal hned při své první návštěvě Polska a také Robert při prohlížení mých fotek z akce říkal, že na nich snad poznává dalšího velkého znalce po technické stránce malého Atárka, kterého já ale, ke své hanbě, vůbec neznám.

Pozdravil jsem se pak před odchodem z dalších domorodců snad už jen s Monikou a následně s jejím společníkem, kterého ale znám jenom pod označením drac030, což je nedopatření vesmírných rozměrů, neb patří zřejmě k silně aktivním lidem. Moniku jsem vlastně také donedávna neznal, jen jsem si ji všímal jako časté návštěvnice na Atari akcích. K jejímu jménu jsem se dostal poměrně nedávno prostřednictvím systému Facebook.

Připomínka Honzy Křupky: překvapivě zde byl k vidění exemplář téměř neznámého Atari zařízení zvaného Atari Video Music z roku 1976 . Tedy podle Wikipedie. Já o existenci této věci neměl nejmenší tušení a tak jsem si ji ani nevšiml, což mě dodatečně mrzí. Ano, to se na akcích stává, podobná vynechání.

Tato akce, jak je v Polsku tradičně obvyklé, je zaměřena na soutěžení ve vlastních tvorbách v běžných kategoriích. Dříve to bývalo strašně pozdě v noci, později se to postupně zmírnilo. Tady snad byl úmysl se přiblížit původnímu duchu, neboť původní časový plán hovořil o dost pozdním začátku.

Také si pamatuji tradiční posouvání časových plánů, nu, tady se to vzalo důkladně, jako to zpoždění oproti vyhlášené době konání. Ve svých poznámkách vidím že někdy po druhé hodině ráno v neděli se stále jen promítala různá stará dema a na začátek soutěží se stále čekalo.

Další údaj 5:05 v poznámkách zmiňuje konec soutěží. K tomu můžu poznamenat, že jsem sice měl problém vydržet nespat, ale tentokrát jsem opravdu vytrval až do konce. V poznámkách mám zapsáno celkem 40 příspěvků v kategoriích grafika, hudba, dema a to pro 8mi bit, ST a Falcon, přičemž na Falcona nebylo žádné demo. Upozorňuji - moje zápisky byly pořizovány v hluboké noci, dosti potmě, v málo bdělém stavu - nemusí být stoprocentně úplné či přesné.

Silně bych pochválil organizaci soutěže či celé oficiální části akce ohledně velkého rozdílu oproti většině podobných polských setkání - s ohledem na zahraniční návštěvníky byla hojně používána i anglická řeč. Běžně to bývá jen polština, kde se my z okolních slovanských zemí můžeme trochu chytat, ale ostatní takovou výhodu nemají.

O nedělním dopoledni, či jeho zbytku po našem probuzení, se toho již moc říci nedá. Jako obvykle značná část účastníků začala záhy mizet. Důvody jsou pochopitelné - dostat se do večera domů, aby se mohlo jít v pondělí do práce a podobně, to se nedá nic dělat. Ale působí to stále poslední dny akcí docela depresivně, prázdné stoly, atmosféra ztrácí citelně na nadšení no a nejhorší je vzpomenout si na lidi, se kterými bylo životně nutné hovořit a ti jsou již 5 minut pryč, nebo mezi dveřmi a nemají již absolutně čas se pozastavit.

Zmíním se alespoň o dvou záležitostech mimo vlastní počítačovou náplň. V sobotu odpoledne v naší oddělené menší místnosti proběhlo natáčení krátkého hovoru na téma staré počítače pro televizi "Pomorska TV". Nevím ale pochopitelně o jak významnou polskou televizi jde. Ale bylo to zajímavé, doposud jsem myslím viděl na našich akcích pouze zástupce novin.

http://telewizja.pomorska.tv/index.php?option=com_content&view=article&id=528%3Afani-atari-w-gdasku&catid=1%3Awydarzenia&Itemid=1

A když jsme u televize, občas byla do náplně projektoru zařazena epizoda z britského TV komediálního seriálu "Little Britain". A to bylo tedy zklamání a já jsem opustil myšlenku sledování této věci. Pepa byl také zklamaný a zřejmě více než já, protože on existenci tohoto věděl a dostal nadšené doporučení, jaká je to úžasná sranda.

Je ovšem možné že náš dojem docela kazil polský styl namlouvání zahraniční produkce. Já tedy věděl, že před dlouhými lety se u nich oficiálně používal jednohlasý styl, něco jako u nás u amatérského namlouvání pirátských kopií filmů na videokazetách, ale že to ještě pořád používají, to mě nenapadlo.

Pepa na toto téma s někým prohodil řeč a podle získané informace je to stále normální a lidi jsou s tím spokojení. Divné. Nám tady sledování děje měly umožnit originální anglické titulky spíše než polský jednohlas, ale ten celkový dojem, ten byl prostě příšerný. Urght.

Dodatečná poznámka: tento seriál nepatří do kategorie sitcomů či komediálních seriálů jako takových, ale jde o typ sketch show, proto absence nějakého, alespoň částečně rozumného děje. Ano, takto postaveno, není to zklamání, prostě jde o jiný druh humoru. My to hodnotili v domnění že jde o normální sitcom.

Protože jsme měli v plánu vidět alespoň trochu město, nečekali jsme až do konce akce, ale rozloučili se a odjeli asi v 13:25. Já jsem ani nevěděl kam přesně míříme, o to se starali Pepa, jako již znalý návštěvník města z dřívějška a Honza jako majitel někdy docela vtipkující navigace. Mým úkolem bylo prostě se snažit podle ní dorazit na místo. Nu, docela se dařilo, provoz nebyl tak děsný jako v sobotu dopoledne a my našli pěkné parkoviště zdarma poměrně blízko centra, nebo prostě oblasti kam jsme mířili.

Pepa pro nás našel lacinou jídelnu díky jeho znalostem místních poměrů - je třeba je hledat pod krycím názvem mléčná jídelna, originálně "Bar mleczny". Proč je v názvu mléko není jasné, mají nabídku úplně normálních jídel, tedy hotovek a pultový prodej, jak je v jídelnách normální. A také je normální mít menší ceny než v obsluhovaných restauracích. U nás už asi dřívější mléčné jídelny nejsou, já si pamatuji jednu, kam jsem pravidelně chodil jako školák ze základky. Rozdíl oproti jiným bufetům byl asi v absenci takových věci jako jsou párky a jiné uzeninové či vůbec masové věci na svačiny. Nabízelo se ale navíc kakao a mléčné koktejly.

Po skončení pojídání zdlouhavě vybíraných místních běžných jídel jsme se cítili posilněni, ale už bylo dost husté přítmí. Prošli jsme ulici Dluga a v návaznosti na ni něco jako náměstí Dlugi Targ, kde se nalézaly stánky vánočního jarmarku. Bylo zajímavé tento srovnat s podobnou záležitostí v Olomouci. Olomoucký, navštívený některými z nás před pár dny, byl výrazně větší. Tady bylo roztroušeno po ploše pár jednotlivých stánků a lidí málo. Ovšem, neviděl jsem kolik lidí bylo v Olomouci v neděli k večeru a nevím, kolik lidí se v Gdaňsku nahromadilo v době kulminace zájmu.

Honza hovořil o nutnosti vidět nějaké století starý dřevěný jeřáb na manipulaci s lodním nákladem. K této technické historické památce jsme došli chůzí po ulici Dlugie Pobrezeže, ale jak mi dodatečně aplikace mapy.cz tvrdí, budova s vestavěným jeřábem má adresu Szeroka 67.

Poznámka: v uvedených polských jménech nejsou v originále normální l, ale takové ty jejich přeškrtnuté. A ž je použito náhradou za originální znak, kterým je písmeno z s nějakým ocáskem nahoře, nebo co to je.

Celkově bych raději navštěvoval taková cizí zajímavá velká města a vůbec všechno v nějakém období blíže létu. Kromě nepříjemné zimy se tragicky uplatňuje i velmi brzké stmívání znemožňující pořizování fotografických záznamů a vůbec koukání. Jediné co je zajímavé možnost vidění dění ve speciálním vánočním období, jako výzdoby a stánky a podobně. Nu, myslím že jsme od takové silně katolické zemi čekali v této oblasti více. Nebo že by z tohoto víceméně posvátného období nechtěli na rozdíl od nás dělat komerci? Hmm, ano, ale i když komerce, vytváří to určitý speciální duch vánoc.

Z parkoviště jsme vyjeli v 15:47 a do Lodže dojeli v 23:15. Cesta zabrala více času protože napadal nový sníh a přituhlo a tak se muselo jet mnohem pomaleji než po cestě na akci. Na dvou místech Felicinka i při velmi pomalé jízdě sklouzla nečekaně do smyku, naštěstí na právě volných místech. Jenže pomaleji už jet nešlo, to bych mohl rovnou zastavit.

Zastavit úplně jsme ale opravdu museli na místě s kamionem postaveným napříč. Proč se to stalo na rovné cestě se dvěma pruhy v každém směru a tyto navzájem oddělené, a v osvětleném úseku, mi naprosto není jasné. Kamion se nemohl hnout, jeho přední hnaná kola se dostala právě na oddělující normálně nesjízdný střed, a tak musel čekat na příjezd silného tažného vozidla. Já tuto dobu využil k dodání potravin svému organizmu.

Mimochodem - ten můj nápad jet až do Čenstochové a tam otravovat naše známé by byl dost špatný - tam by jsme se dostali kdoví jak dlouho po půlnoci. A Hříbek sám zmizel z akce ještě před naším odchodem do města, zřejmě tedy se nevrátil domů extrémně pozdě.

Pepou vyhlídnutá ubytovna patřící firmě Flamingo je na ulici se jménem mě známého spisovatele Henryka Sienkiewicza. Parkování bylo v noci na ulici zadarmo, přes den nutnost platit. Protože jsem neviděl jako reálné naše probuzení před začátkem placeného času, nechal jsem na recepci klíče od Felicinky a Honza penízky na 2 hodiny parkování. A opravdu, druhý den jsem pak uvnitř auta našel parkovací lístek. On ovšem stejně nebyl zvenčí vidět, protože napadala přikrývka nového sněhu.

Ubytovna nabízela bezdrátové připojení k internetu, což jsme okamžitě s Bohdanem využili. Já jsem jen kontroloval poštu a jiné nezajímavé věci, ale kluci zjistili aktuální nefunkčnost jejich Atari portálu. Tato záležitost jim nedala spát a tak se radili, zkoušeli a portál následně zprovoznili.

V pondělí ráno, asi tak v 9 hodin, jsme se nahrnuli do v tu chvíli prázdné kuchyně. Ono totiž v ceně ubytování je snídaně a my měli úmysl si ji řádně za ty peníze užít. K dispozici byl nakrájený bochník chleba a balíček toustového chleba a spousta věcí k tomu. Plátky sýra, salámu, různé marmelády a asi pár dalších věcí které si již nepamatuji.

Nu, činili jsme se. Bochník chleba padl a otevřeli jsme i balík toustového, srstková marmeláda byla dobrá, ale nic nezbylo, sýr, salámy, to všechno se někam záhadně téměř ztratilo. Pořádkumilovně jsme pak umyli nádobí podle písemného upozornění a asi v 9:45 velmi spokojeně odešli. Bohdan se trochu zdržel a pak za námi přiběhl se strašnou zvěstí - do kuchyně zamířila skupina jiných ubytovaných v mylném očekávání nalezení snídaně a zoufale se tam rozhlížejí a pátrají po něčem k jídlu.

Urychleně jsme se sbalili, rozloučili na recepci a zmizeli jako pára. Odjezd mám zapsaný v 10:21. Nějaké prohlídky města nebo podobně už nebyly na místě, čas už zbýval jen na cestu domů. Přece jsme ale zastavili odpoledne asi ve tři hodiny po nepřetržité jízdě u příhodně se vyskytnuvšího velkého obchoďáku u cesty. Zde se nám nabídla možnost zakoupit nějaké čerstvé a i teplé jídlo. Pepa zapadl do asijské jídelny a já s Honzou jsme šli do hlavního obchodu podívat se po něčem polském. A vida, zde nabízeli na počkání zapiekanki a to jsme si tedy s Honzou dali. Škoda že jen po jednom kusu. Koupil jsem si pak i na Honzovo doporučení švestky v čokoládě u regálů se sladkostmi.

Po přejezdu hranic v 17:05 se nám ulevilo - před námi byla už jen dálnici kompletně až domů. Je to výhoda, to je jisté. Dojezd do Olomouce pouze o hodinu později, takže úterní odchod do práce nebyl výrazně ohrožen.

A to je asi tak všechno. Svoje přání jet na takovou akci v příhodnější roční období jsem již vyjádřil, a tak jen upřesním, jsem opravdu rád ohledně našeho rozhodnutí společně překonat cestovní problémy a účastnit se. Ono to BYLO zajímavé, třebaže jsem stále remcal o zimě a tak. A co se týče té zimy, tak musím uznat, že v době kdy částečně roztává sníh a dělá se bláto a voda, ale sníh navíc pořád ještě všude je, tak to se opravdu nehodí brát si svoji oblíbenou obuv - sandály.

-ZB-