Gdaňsk 10.-12.12.2010
Z našeho hlediska, to je obvyklých návštěvníků akcí zaměřených na ATARI počítače ze střední Moravy, jde pro nás prakticky neznámou záležitost. Důvodem bude asi vzdálenost a také nepravidelnost jejich pořádání - jestli jsem dobře pochopil, předcházející byla naposledy před 5 lety. Nicméně klíčové slovo bude asi ta nepravidelnost, neboť podle posledních zpráv to vypadá na další opakování hned po roce.
Gdaňsk je město na severu Polska téměř na břehu moře. To znamená pro nás cestovat přes celé Polsko bráno od jihu na sever a vzhledem k absenci opravdových dálnic nutně dost náročné. Navíc, naposledy jsme měli takový 12-cti hodinový zážitek, který nás dosti odradil od opakování, v letním období. Ale teď se jednalo o prosincový datum a tudíž klidně mohlo být silné náledí a jiné radosti po celé trase.
Pepa a Honza si právě z důvodu pomalosti a možných komplikací spojených s dopravou vlastním autem oblíbili v posledních letech leteckou dopravu s níž počítali napevno i tady. Jenže, toto jim pro technické problémy nevyšlo a tak to vypadalo na celkové zrušení plánů na účast.
Jenže Honza se tam opravdu chtěl podívat a tak posléze vyhlásil svoji ochotu cestovat i autem. Přidal se i Pepa a Bohdan, takže jsme vytvořili čtyřčlennou výpravu. On by jel i Robert, který má akce v Polsku rád, ale z pracovních důvodů nemohl.
Na základě zkušeností z poslední cesty na sever Polska jsem navrhoval vyjet ve čtvrtek po práci, cestovat v noci a být na místě odpoledne. Vzhledem k ročnímu období jsem uvažoval pro jistotu s větší dobou potřebnou na cestu. Jenže většina účastníků se rozhodla vyjet až v pátek ráno a to ve 4 hodiny opravdu vyjíždět.
Nemůžu popřít menší ranní zpoždění z mé strany oproti mému vlastnímu časovému plánu vzhledem k nutnosti vyzvedávat další účastníky na dvou místech v Olomouci. Což je u mě, stydím se za to, dost obvyklé. Nicméně na místě mě vůbec nečekali zoufale čekající přistupující a to již tak obvyklé není. Pravda, Bohdanovi se vlastně neřeklo kdy přesně by měl opustit své bydliště, ale Honza a Pepa se zúčastnili rozhodování o době odjezdu a tak jsem je tak nějak čekal, trochu obrazně, u vchodu do paneláku.
Pravda byla úplně jiná - našel jsem je u stolu v kuchyni dělat si snídani naprosto v pohodě a dobré náladě. V tu chvíli jsem měl, řekněme smíšené pocity, neb já sám jsem svoji snídani z časových důvodů doma nedokončil. Naštěstí se moje, eh, smíšené pocity, daly odstranit mým přilogováním k jejich rannímu hodování a tak jsem pak už ten děsný vztek vůbec neměl.
Celkově tak zřejmě vůbec není divné nabrání více než hodinového skluzu za naším vlastním, důkladně diskutovaným časovým plánem. Utěšoval jsem se myšlením na moji neobvyklou nevinnost v tomto případě, ale docela mě trápila představa zbytečně pozdního příjezdu a tím zřejmé prošvihnutí oficiálního zahájení.
Ještě se vrátím k plánování naší účasti, které obsahovalo mnohem více než jen čas odjezdu. Vlastně se více mluvilo a psalo o podmínkách návratu domů. Většinově byl zvolen plán na přespání někde v neděli, oproti možnosti vracet se celou noc z neděle na pondělí domů. Otázka byla kde zvolit místo.
Já jsem nejdříve navrhoval město Čenstochová a zde se nacpat na spaní k naší známé ataristické Hříbkově rodině, ale podle propočtů to vypadalo na dost pozdní příjezd a tak jsme nakonec zvolili k výchozímu bodu odjezdu bližší velké město Lodž. Pepa zde našel a předplatil ubytování v ceně 400 korun na jednoho, což bylo o něco více než posledně v Krakowě.
Protože jsme byli čtyři účastníci a na cestu byla použita normální, to je dost malá Felicie, bylo nutné diskutovat i naši výbavu vzhledem k dost omezené přepravní kapacitě. Já si bral jen svůj nejnovější nejmenší počítač, dříve zvaný subnotebook krátce po objevení se těchto velikostí, nyní běžně známé jako netbook.
O volbě trasy se nehovořilo moc dlouho - vlastně při pohledu na mapu je dost jasně vidět téměř přímá cesta na sever a to po hlavnějších silnicích. Vlastně takto po letech vůbec nechápu, proč jsme posledně zvolili jižnější cestu, která od pohledu vypadá jako oklika a vůbec hustěji osázená obydlenými oblastmi, to je obcemi. Honza doporučil také použít na poslední úsek cesty placenou dálnici, prý to za to stojí podle informací nějakého jeho známého.
Po cestě samotné se nestalo celkem nic speciálního či extrémně nebezpečného nebo vesmírně výjimečného. Již několik dní nesněžilo a tak silnice byly v poměrně uspokojivém stavu. Teploty se podle nepřesného teploměru pohybovaly v rozmezí -2 až -3.5 stupně, na jednom místě byl pokles až na -4. Já sám jsem dost tvrdě prospal první část cesty v Polsku. Abych byl méně vyrušován, nechal jsem se pro tuto příležitost vystřídat v řízení Honzou.
Silnice z Lodže na sever byla opravdu dost přímá, jak mapa naznačovala, ale očekávané povolení rychlosti se nekonalo - naopak nastaly tvrdé omezení na 70 a 50 km za hodinu. Možná jen kvůli dočasným úpravám cest, ale kdo ví, možná to tak tam mají pořád. Brrr. A na jednom místě s uzavřeným jedním pruhem jsme popojížděli pár kilometrů kolem celé hodiny.
Poslední 100 km úsek měl být fajn, ale vzhledem k ceně 17 polských peněz a vlivem umístění platebního místa se na plnou rychlost dalo využít zřejmě méně než 90 km délky. Na placení se používají zřejmě různé způsoby, my platili hotově u obsluhované budky. Na uspořeném benzínu se uvedená cena za použití rozhodně nevrátí, jedině se dá uvažovat o časovém přínosu. Což byl nás případ. Zhruba jsem odhadoval, že kdyby dálnice existovala po celé délce z jihu na sever a měla tedy 400 km a cena se zvýšila v přímém poměru, tak to vyjde na cenu naší celoroční nálepky. Hrůza.
Co se týče orientace, použili jsme Honzovu navigaci. Ve městech nám byla dobrá a v tom velikém cílovém Gdaňsk nás na místo opravdu zavedla. Právě tady bych ale uvedl varování pro návštěvníky - je zde zásadní rozdíl mezi skutečností a výroky navigace o kruhových objezdech. Žádné kruhové objezdy to totiž často vůbec nejsou a tak při odbočování doleva je potřeba dát přednost protijedoucím. Kdo uvěří, že je opravdu na kruháku a má sám přednost dostat, tak může dopadnout velmi špatně. Já naštěstí o auto nepřišel, jen se na mě párkrát troubilo a pak jsem plně pochopil tuto záludnost.
Toto je mnohem nebezpečnější případ než nepřesnosti v Krakově - zde navigace nabízela k odbočení první výjezdy z kruháků, které tam ale vůbec neexistovaly, místo nich byly odbočky PŘED těmito kruhovými objezdy. Kdo neodbočil předem, měl velkou smůlu. Ale to pořád není tak hrozně rizikové jako vůbec lživé tvrzení o přítomnosti či existenci těchto dopravních útvarů.
Na místo samé, což byla nějaká vysoká škola a její parkoviště ve dvoře, jsme dojeli přibližně v 17:00, tedy asi hodinu po oficiálním zahájení. To se ovšem v původně plánovanou dobu nekonalo a tak jsme ho neprošvihli.
Jako první jsme narazili na dobrého známého Hříbka. Ten nás provedl po místě, neb hlavní organizátor nebyl v tu chvíli přítomný. Zatím byla pro akci otevřena jedna místnost, která v tu chvíli již byla plně obsazená a tak nám zbývalo jen čekat na odemčení druhé pro nás plánované. Ne že by nás to vysloveně mrzelo, ono v té první, no bylo dost nakouřeno. A z nás nikdo kuřák není. Hříbek jako klíčník od jedné ze dvou tříd poskytnutých pro spaní nám také umožnil dát si do ní spací výbavu.
Organizátor nám po jeho příchodu otevřel druhou místnost, kam jsme si dali nespací věci. Nu, hlavně počítače, ale také jídlo a tak. V této místnosti později sídlili i další pozdní příchozí, hlavně zahraniční návštěvníci, převážně z Německa, ale jeden byl i z Francie. Ataristy ze sousedního Německa jsme ovšem víceméně dobře znali, neboť je často na takových setkáních vidíme. Jako je například Štefan známý jako Beetle, Carsten s jeho ženou a trochu překvapil Nils Feske z Drážďan, který již tak často vidět není. Ten by měl být se společně se svým bratrem Normanem známí jako pořadatelé akce "Error in Line" v Drážďanech a vůbec jako aktivní tvůrci dem a myslím hudebně zaměřené produkce na ST a Falconech.
Později, snad po 20té hodině, došlo i k tomu oficiálnímu zahájení. Kromě úvodního slova pořadatele bylo jeho součástí i hudebně mimické kulturní vystoupení. Jméno účinkujícího jsem si nezapamatoval, neboť jsem ho neznal. Ale Honza Křupka všechno ví - byl to Zbyszek Biaecki, tanečník a choreograf, účastník soutěže "You Can Dance".
Nečekal jsem zde použití bedýnky vyrábějící mlžný opar během produkce. Ono to vypadalo spíše jako dým, než mlha a snad to také dým či kouř byl, rozhodně to tak bylo cítit a to dost výrazně, protože to dokázalo větší část místnosti docela hustě zaplnit. A málem lidi vypudit. Došlo k otevření okna, jímž vnikal dovnitř velmi studený vzduch a s ním snad zbytečný přebytek kyslíku.
Součástí zahájení bylo také pohoštění - pro každého pivko v plechovce a takové jedlé věci, rozměrově mezi našimi malými jednohubkami a obloženými chlebíčky z veky. Nevzpomínám si, že bych se vrhl na pivo jen protože bylo zadarmo, ale připravené jídlo jsem ochutnal.
V mých poznámkách, poměrně chabých a neúplných, mi dočista chybí údaj o upadnutí do spánku. Pravděpodobně docela pozdě, protože se vstávalo až v 9:25 a to jsme měli v plánu vyrazit na návštěvu okolí a jeho zajímavých míst. Po snídani a rozmluvě s organizátorem 10:30 jsme konečně vyrazili, evidentně dost pozdě.
Naším cílem bylo město Gdyně, konkrétně část přístavu turisticky zaměřená. A k mému nadšení zde bylo parkování dočista zadarmo, pár kroků od pokladny k muzejním atrakcím. Hned jsme také vytáhli fotící přístroje a vybírali vhodné záběry.
Naši pozornost upoutal volající a gestikulující starší muž u domku s pokladnou. Nerozuměli jsme ani slovo, nicméně stačilo se k němu přiblížit a jazyková bariéra jako zázrakem zmizela a my si docela popovídali. Ukázalo se, že nám chtěl poradit vhodný úhel záběru abychom dostali na snímek všechny významné kotvící lodě, ale řekl bych, že zde tak trochu existoval skrytý úmysl nalákat nás ke svému stánku rozloženému na okně nyní zavřené pokladny. Jeho obchodní záměr měl i úspěch, neboť někteří z nás si zakoupili zajímavě vypadající lastury.
Proč byla pokladna zavřena mi není jasné. Kromě pondělí měla být v době naší návštěvy otevřena. Ovšem, mohl být v Polsku zrovínka nějaký svátek.
Zmíněnými muzei jsou vlastně dvě lodě. První je válečná loď "ORP Blyskawica", kde tedy není ve skutečnosti znak l, ale takové to přeškrtnuté polské. Předpokládám že expozice bude zaměřena na válečnou tematiku. Druhou lodí je rychlá obchodní třístěžňová plachetnice, domnívám se že tyto byly nazývaly clipper a vyskytovaly se ke konci používání plachet. Na rozdíl od dřívějších středověkých lodí byly dlouhé štíhlé a bez děl, optimalizované pro rychlou obchodní dopravu. Její jméno je "Dar Pomorza" a pochází z finančních prostředků obyvatel takto pojmenované oblasti. Jako muzeum je ale již nějakou dobu uzavřena a není mi známo, kdy bude provoz obnoven.
Dále v pořadí kotvila osobní dopravní loď, zřejmě spíše pro výletní účely než pro vážnou dopravu. I když, vyloučit to nemůžu. Ale teď v zimě zřejmě v nečinnosti a celkově i pro suchozemce nezajímavá. Daleko zajímavěji a při nás i užitečněji vypadal rybářský kutr kotvící následně v pořadí. Na něčem takovém bych se docela rád zkusil plavit a to snad nejlépe s použitím plachet, ne motoru. Nicméně tady tento neslouží pro lov ryb ani pro výletní plavby, ale je funguje jako "Bar rybny na kutrze rybackim". Na přídi má jméno GDY 50, ale na zábradlí transparent s dalším jménem, kterého si všiml náš Pepa. Stojí na něm "Bar Pomorza" a Pepa si myslí, že by mohlo jít o určitou parodii na jméno již zmíněné nedaleko kotvící muzejní obchodní lodě. Na tom kutru jsme si pak později opravdu dali rybí polévku za 7 peněz.
Poslední ukotvenou lodí byla opravdu středověká plachetnice, se třemi většími stěžni a jedním vzadu takový menší, vypadající uboze, plus samozřejmě šikmý přední. Označeno to bylo nějak jako pirátská loď, ale to je samozřejmě lákadlo pro turisty, piráti se plavili na čemkoliv co ukořistili a vyhovovalo jim to. I když, v určitý smysl by tady snad byl skrytý, ona totiž tady jde o restauraci cenově dost nepřístupnou. Kdo tam vleze, přijde o spoustu peněz. Proto jsme tam nešli, i když bych jinak hrozně rád takovou středověkou loď navštívil.
V nedaleké budově je mořské akvárium a oceánografické muzeum, ale my tuto atrakci neměli v časovém plánu. Vedle je také budova námořní akademie. Tuto lokaci by mělo být možné najít podle jména ulice "Aleja Jana Pawla II", na mapy.cz nebo maps.google.com. Druhá aplikace umožňuje bližší přiblížení.
Pro naši dopolední aktivitu jsme měli v plánu ještě i krátkou návštěvu přímo ve městě Gdaňsk. Nu nevypadalo to časově dobře a také to nevyšlo. Sobotní značně hustý provoz ve velkoměstě, cizí styl ulic + zmíněné zákeřné hlášky o neexistujících kruhových objezdech, pár špatných odbočení přes jasné výhody GPS navigace a byli jsme v závěru rádi, že jsme se vůbec po opuštění našeho plánu vrátili na bezpečné parkoviště v prostoru školy ve dvě odpoledne. Zejména já byl rád, hlavně že mám Felicinku pořád ještě celou. A trošku také že my jsme celí, což ovšem pochopitelně je méně důležité.
S návratem jsme měli naspěch z důvodu plánovaného kulturně turistického programu na odpoledne. Tím byl výlet do města Sopot, které je kromě svého umístění na pobřeží známé jako významné kulturní centrum. Já ovšem, ve své společenské ignoranci, jsem neměl o ničem takovém tušení. Moji společníci se tvářili zasvěceně, jakoby všechno věděli. Buď se na mě tak vytahovali, nebo fakt mají přehled.
Na cestu byla použita dlouhá obluda pod krycím názvem limuzína. Není mi jasné, jak se s tím dá vůbec jezdit v provozu a přišlo mi přímo zázračné jak s tím řidič vycouval z vjezdu do školy zpět na rušnou ulici. Samotný vnitřek mi ale nijak úžasně nepřipadal. Snad je to dělané pro trpasličí lidi, pro mě sezení uvnitř přišlo dost nepohodlné. Vevnitř nás bylo asi 20, nebo mírně víc. Z nějakých důvodů se po cestě konzumovalo šampaňské víno, že to snad k takovému způsobu cestování nějak patří.
Ven se koukat po cestě moc nedalo, okna téměř neprůhledné a navíc se právě v době našeho odjezdu silně stmívalo. Ano, to bych měl objasnit, samozřejmě jsme se nevešli dovnitř všichni přítomní, proto se jelo v několika otočkách. Myslím že jsme se dostali do druhého cestovního cyklu.
Organizátor nás z místa výstupu provedl po několika ulicích až k docela dlouhému molu vybíhajícímu do moře. Zde se rozloučil a vrátil se pro další skupinu. Protože již byla tma, nemám žádné své fotografie kromě z konce mola, pohled na město. Jestli jsem se dobře pochopil, procházeli jsme po společenském centru, samá restaurace a jiná společenská zařízení. Jednou z nic byla menší italská restaurace, pravděpodobně ne tak významná, ale zato s figurínou Pinokia. Náš polský kolega, který používá toto jméno jako přezdívku, se pochopitelně nechal s touto postavou fotit.
Jinou zvláštností byla architektonická podivnost zvaná "Krzywy Domek". Je to přesně co napovídá název, který snad není třeba překládat. Jako vidina z nějakého alkoholického či drogového opojení. Opět jsem byl překvapen Honzou, který se tvářil, že o existenci křivého domku dávno a dobře ví. Podle mapy dodatečně zjišťuji lokaci - ulice Jana Jerzego Haffnera. Nicméně je tady rozdíl mezi mapy.cz a maps.google.com. Podle tuzemské aplikace je stavba na ulici 1. Maja, kus od již zmíněné restaurace a tak to i pasuje do mých vzpomínek.
Nu, není to tak důležité. Spíše mě mrzí použitá roční doba na takový výlet - brzy odpoledne tma a vůbec nepříjemná zima. Proto jsem i docela uvítal návrat na místo akce. Měli jsme sraz na místě výstupu z dlouhatánského auta, kam jsme se vrátili tak akorát na dohodnutý čas. Jenže jsme nemuseli vůbec spěchat, protože příjezd pro nás se dost opozdil. Jak jsme tak v zimě venku čekali, postupně lidé měkli a odebírali se do cukrárny, před kterou jsme stáli a tam se pouštěli do utrácení a hodování. Nakonec jsem zůstal venku téměř jediný.
(pokračování je ve druhém souboru)