(pokračování Zdeňkové reportáže z PrasePárty)

Další sympatický návštěvník mi ochotně pomohl v neděli. To jsem tak na jednom stole uviděl podsvícenou klávesnici USB/PS2 s dočista klasickým rozvržením kláves značky Revoltec Lightboard XL 2. Ono dneska je snad většina klávesnic s dočista uhozeně upraveným či znetvořeným rozmístěním, myslím tím hlavně skupinu pomocných kláves mezi hlavní částí a numerickou.

Klávesnici mi zapůjčil a já si tak prvně vyzkoušel připojení externí k mému notebooku. K mému radostnému překvapení okamžitě po zastrčení do USB rozhraní začala pracovat, ani se mě to na nic neptalo, což je FAKT divné. Ano, externí klávesnice je na doma potřebná k notebooku. Po tomto setkání jsem si pak jednu koupil, ale ne podsvícenou a ne s obojetnou možností USB a PS2. Ony totiž všechny ostatní jsou s tím zmršeným rozložením, právě tato jediná normální je k dostání jen v několika málo internetích obchodech.

Honza také měl zajímavou komunikaci s amigisty a to přímo sériovou. Totiž asi tak v neděli dopoledne propojil sériovým kabelem svého Falcona s něčí Amigou 1200 a zahráli si pak společně "Stunt Cars". To bylo zajímavé použitými stroji. Normální Atari ST a Amigu 500 nebo podobnou základní jsme propojovali už před lety se hrou Lotus 2, ale s Falconem je to jiné, už protože na něm většina ST her nikdy nefungovala. To se díky nějakým nadšencům mění teprve v poslední době.

Co se týče organizovaného programu, pořadatelé měli připravenou soutěž ve hraní speciálně upravené verze hry River Raid na malém 8mi bitovém Atárku. Upravil ji náš Radek Štěrba. Drasticky zmenšil počet životů na jeden, začíná se od desátého mostu a výsledky se řadí do tabulky a ukládají na disketu. Hráči usedali k soutěžnímu stroji v sobotu přibližně do odpoledních hodin a snažili se doletět co nejdál. Zájemců bylo hodně, až tak, že třeba já se k tomu vůbec nedostal. Což zase nebyla žádná tragedie, zkusil jsem si zahrát po uzavření soutěže a byl jsem se svými výsledky HODNĚ daleko za soutěžícími. Ale je to zajímavé, takový nával, u nás když máme soutěž ve hraní na malých strojích, tak se jich účastní jen 8mi bitoví uživatelé. Ti od ST a výše se nechtějí zapojit ani když je usilovně nutím, přestože vlastně většina z nich malé Atárko dříve měla.

Soutěž byla ukončena poměrně brzy vzhledem k zájmu z důvodu nuceného odjezdu některých návštěvníků, z nichž minimálně jeden také soutěžil. Po uzavření následovalo pak veřejné vyhodnocení vítěze. A ještě před odjezdem se provedlo něco, co může být také považováno za organizovaný bod programu, to je hromadné focení venku před vchodem všech účastníků. Zdá se, že to snad opravdu organizátoři zvládli udělat v době, kdy na místě byli ještě všichni návštěvníci. Nelehký úkol, podle mého mínění.

Mimo okolní dění jsem pochopitelně také komunikoval se svými společníky. Například mě dost zajímal přenosný stroj Eee PC 901, který měl Pepa vypůjčený. Jde přesně o tu zátěž, kterou s sebou tahal i při své návštěvě Japonska přibližně měsíc před PrasePárty. Je to větší model, než ten úplně první, co jsem viděl na jaře v Trenčíně. Také těžší, asi 1.2 až 1.4 kilogramu, to není jisté. On v takovém údaji o váze není třeba vůbec uveden síťový zdroj, který se sice s sebou nosit vysloveně nemusí, ale pro delší pobyty je nezbytný.

Ve skutečnosti hmotnost a rozměry tohoto modelu už nejsou daleko od notebooku Fujistu-Siemens velikost 10 palce, který se normálně v nabídkách obchodu ani nevidí, já se s ním setkal v Praze na Bytefestu. Takový notebook je již mnohem výkonnější než udělátka jako Asus Eee, ale také čtyřnásobně a více dražší.

Já jsem chtěl vidět něco praktického a tak jsme na něj nainstalovali a spustili jednu moji oblíbenou výukovou hru. Ta svým rozlišením, třebas ne velikým, přesáhla display Eee 901, ale Pepa prostě její okno posunul tak, že se mimo viditelnou plochu dostaly horní i spodní okraje, pro samotné hraní nedůležité. Nicméně se bojím, že na starším menším modelu by ji provozovat asi vůbec nešlo, protože ten má rozlišení ještě menší.

V sobotu bylo možné zakoupit si guláš k obědu, což jsem učinil i já. Ostatně měl jsem jednu z jeho posledních porcí i k večeři, protože se mi nechtělo jít někam pryč do restaurace. Totiž celkem bych měl zájem vidět i město, ale raději jsem zůstal na místě akce, aby mi něco neuteklo. Honza s Pepou ale šli a pak vykládali, jak v nějaké restauraci na náměstí měli dobré jídlo.

Služby kuchyňky jsem využil i na teplou svačinu ve formě klobásky a dále pro získávání čaje. Bylo docela chladno a tak jsem mu dal přednost před studeným pitím, co jsem si vezl s sebou. Ale nechal jsem si ho dělat do půllitrových pivních lahví, aby se lépe využil čajový sáček a já měl více teplého pití. Někteří další, co mě viděli, to pak chtěli také tak.

Jak to bylo se spaním ze soboty na neděli, to již přesně nevím, ale určitě jsem šel dříve spát než Pepa a Honza. Však jsem také byl pak v neděli ráno jeden z prvních při vědomí a tím mohl, jako obvykle, pozorovat postupné probouzení lidí a jejich zvětšující se hemžení po ránu. Snad bych se měl zmínit, že jako snad na každé akci, i tady část populace zvolila spaní přímo na místě, pod stoly či na židličkách. Vzhledem k rozměrům místnosti by ale tady zřejmě všichni spát nemohli, i kdyby chtěli, takže ty přídavné spací místnosti byly dobré a užitečné.

V neděli kolem poledne s blížící se dobou odjezdu jsem stále usilovněji přemýšlel o vhodné volbě zpáteční cesty. Sem jsme totiž v noci přijeli oklikou po hlavních cestách přes Ústí nad Labem + Děčín a to částečně protože jsem potmě minul odbočku na vedlejší přímou cestu. Podle mapy bylo vidět, že přímá cesta je o dost kratší, ale zjevně také horší, takže celkový výsledek nejistý. Mě ale nelákala jen touha zkusit novou cestu a projet oblastí, kde jsem ještě nikdy nebyl, ale hlavně blízkost hory Říp.

Ano, hora Říp, významné místo kam jsem si ještě neudělal nikdy čas se zastavit. K vidění po cestě mezi Prahou a Ústím nad Labem, kde bývala možnost udělat zastávku. Jel jsem tudy několikrát, ale nezastavil. A po vybudování kusu dálnice v tomto místě to vypadalo ještě neproveditelněji. Opravdu jsem nyní zatoužil tuto návštěvu udělat.

Provozovatelé kuchyňky mě viděli při mém zkoumání mapy a souvisejícím propočítávání kilometrů a projevili zájem o můj problém. V následující diskuzi jsem od místního obyvatele obdržel ujištění, že oni sami jezdí přímou, horší cestou a že to není tak špatné a časově náročné, což přispělo ke snížení mých pochybností. No, později jsem došel k závěru, že možná je přece jen lepší jet oklikou přes Ústí, ale těžko říct. Z těchto dvou možností nic není viditelně ujeto za kratší dobu.

Se zbývajícími pár lidmi na místě jsme se rozloučili ve 14:15, ale to jsme ještě nemířili domů, ale jen na náměstí na oběd do restaurace co ji kluci tak chválili. A nebylo to špatné, to je jistá věc. Nabrali jsme zde zpoždění do 15:11, ale v tom čase byla i krátká prohlídka náměstí, takže ten oběd samotný nijak dlouhý nebyl.

Z Benešova jsme vyjeli pokud možno co nejvíce jižním směrem, nejpříměji jak to cesty dovolovaly. Našim výraznějším cílem bylo město Roudnice nad Labem. Během jízdy jsme udělali dvě krátké zastávky v obci Liběšice, 15:50, kde nás zaujala centrální část, vlastně náves, a potom v Polepově, 16:40, kde podle Bohdanové mapy měly být zbytky vodního viaduktu. Zde se již podruhé stala pro mě nevýhodná příhoda, kdy já a Honza jsme vzdali hledání ztracené stavby, ale Bohdan vydržel déle a za padajícího přítmí ji fakt našel.

V době příjezdu do Roudnice již pochopitelně byla naprostá tma, takže to s mým plánem ohledně hory Říp vypadalo bledě. Ale situace se vyvinula jinak, mí spolucestující tam také doposud nikdy nebyli a dostali zájem, výsledkem čehož se jednomyslně řeklo ano.

Ještě jsme se zastavili na náměstí, kde bylo právě nějaké husté zalidnění, což se při bližším osobním zkoumání ukázalo být veřejným zpíváním vánočních koled nějakým souborem. Mí společníci dostali podivný nápad využít tuto příležitost k návštěvě cukrárny, což mě nesmírně překvapilo, nu divil jsem se, kupoval, seděl uvnitř a jedl s nimi.

A pak už došlo k hlavnímu bodu kulturního programu naší cesty. Najít potmě horu Říp. Totiž tu samu by není velký problém vidět ani potmě, je to tam jediný kopec v okolí, ale vyhledat nějakou šikovnou přístupovou cestu, když se tam ještě nebylo. Jako první jsem se celkem neúmyslně dostal na silnici vedoucí mezi vesnicemi Rovné a Vražkov, kde jsem prostě odbočil na polní cestu na místě vypadající nejblíže naší cílové hoře.

K našemu překvapení nás polní cesta zavedla k místu s názvem "Hřbitov zvířat". To jsme byli opravdu dost překvapení, co to máme před sebou. Malé hrobečky, hořící svíčky, na popisné ceduli jména jako Azor a podobné. Tohle doma nemáme, nebo o tom alespoň nevím. Co se týče dalšího postupu k cíli, cesta se ztrácela mezi stromy a protože vůbec nebylo jisté, jestli tam nějaká dál pokračuje, vrátili jsme se raději do vesnice Rovné.

Zde nás opět zarazila značka zákaz vjezdu na silnici vedoucí k Řípu, což jsem si netroufl porušit, a tak jsme auto nechali zde. Na mapě vyznačené parkoviště přímo na úpatí hory zůstalo tedy jen takovým lákadlem. Potkali jsme dva místní domorodce se psy, kteří potvrdili, že dříve se mohlo jezdit až k hoře. A celkem nám rozmlouvali náš úmysl, že to jako k ničemu nebude. Což vzhledem k okolní noční tmě byla asi pravda, ale my jsme stejně šli a po cestě si dělali legraci ze sebe, co jsme to za blázny.

Na konci silnice je kamenitý plácek a to zřejmě bylo to původní parkoviště. Místo tak na 4 až 5 aut. Zde bylo několik informačních cedulí, které kdoví proč nešlo potmě číst. Ale Bohdan na ně svítil, zejména pro účely pořízení jejích fotografických snímků. On měl s sebou dvě svítilny. My ostatní dohromady ani jednu.

Na vrchol hory se vystupuje, aha, já to vlastně nevím - nenapadlo mě změřit čas. Řekl bych méně než půl hodiny, když se nedělají zastávky. Což mi připomíná, cesta od východu, kterou jsme my šli, vede vedle jednoho z několika výhledových míst. Ono odkudkoliv koukat kolem nejde, protože Říp je celý zalesněný. My jsme toho z výhledového místa moc neviděli, ale stejně jsme se koukali. Ve skutečnosti jsme je obešli skoro všechny, jen s výjimkou toho nejvíce na sever.

Nahoře jsme první narazili na něco, co jasně vypadalo jako pohostinství. Četli jsme si jídelní lístek a někteří z nás by si nějaké jídlo možná objednali, ale nechtěli nám nic dát. Asi že tam bylo zavřeno a nikde ani živáčka. Kus cesty na sever odsud je známá historická náboženská stavba, totiž já jsem věděl už dávno z četby že tam něco takového má být.

Bohdan to zkusil i vyfotit a to tak, že nechal otevřenou závěrku přístroje na dlouhý čas a dva pomocníci postupně osvětlovali budovu jeho ručními svítilnami. Snažili se to dělat rovnoměrně, aby došlo k vyrovnané expozici. No prostě docela bezhlavě po tom šmejdili světelnými kužely a doufalo se všeobecně, že to nějak dopadne. No ono to dopadlo, to jo. Je vidět, že tam něco je. Já sám nemaje stativ jsem fotografování vůbec nezkoušel.

Pak jsme se fotili před vchodem a Pepa jako obvykle na fotce vypadá jako mimozemšťan, protože se zrovna pohnul a on to byl také dlouhý čas. My ostatní vypadáme fakt docela nehybně, což mě i trochu překvapilo, protože si pamatuji, jak to bylo těžké během pořizování záběru půl hodiny nedýchat, nemluvit, nemyslet, nehnout se, nedělat si legraci z Pepy, to poslední nejtěžší. A nebo to bylo spíše několik vteřin, to je také možné.

Polovina průzkumníků pak už chtěla jet domů, ale přemluvili jsme je k výšlapu k jižní vyhlídce, jako že by to nemělo být daleko. Bylo to nesmírně zajímavé, viděli jsme světla z nejbližších vesnic a pak na jihu odlesk záře na obloze, na ni jsme hleděli nábožně, neb tato pocházela zcela jistě z Prahy. Bohdan opět pilně fotil a někteří další opět remcali, co tam vůbec děláme, potmě, v zimě, hladoví a v době, kdy už máme být dávno na cestě domů. No ovšem, vždyť se blížila osmá hodina a to bych tak odhadl, že si původně část účastníků plánovala být v tu chvíli už tak hodinu doma. Teď už si nejsem jistý, jestli jsem také patřil k těmto naivkům, doufám, že ne.

Po tomto posledním obdivování noční tmavé krajiny kolem Řípu jsme zamířili už opravdu na cestu zpátky k autu. A tu nás dorazil Pepa. Zřejmě potají vytáhnul mobilní telefonní přístroj a zavolal domů ženě, protože najednou bylo naprosto zřetelně slyšet část věty:"...stojím tady na Řípu...". Nevím přesně, co bylo dál, protože alespoň já se začal tak hrozně smát, že jsem už nic kolem sebe neslyšel a moje plíce mi málem vyletěly z pusy ven. Řekl bych, že jsem viděl Honzu a Bohdana se chovat podobně.

Tohle znělo tak naprosto nepravděpodobně a šíleně, že jenom představa jak se tváří nevinná osoba na druhém konci telefonického spojení mě nutila dusit a kroutit se smíchy. A Pepa musel hovor ukončit, protože už prostě nic neslyšel a řekl bych, že ani on nemohl pak už být slyšen. Jen naše hrozné řvaní. Snad jsme moc nevyplašili lidi v blízkých vesnicích.

Z parkoviště v Rovné jsme vyrazili ve 20:11, vrátili se do Roudnice a odsud již byl jen kousek na dálnici do Prahy. Pak již začaly kilometry ubíhat, jen snad s malým zbržděním při průjezdu Prahou. Do Humpolce se tak podařilo přijet ve 21:47, což vypadalo zle, zvlášť když v restauraci mělo být otevřeno jen do 22:00. Zastavil bych na jídlo už dřív, ale prostě jsem nevěděl kde. Naštěstí nás nevyhodili, naopak nám nabídli výběr ze tří jídel, což jsme byli fakt rádi. A nebyli jsme v restauraci sami, takže neměli jen kvůli nám déle otevřeno.

A to je tak z našeho cestování všechno. Během další cesty do Brna a pak přes Boskovice se již nic význačného nestalo. Pepu jsme vyhodili doma v 00:00 hodin a jelo se do Olomouce, kde Honza a Bohdan postupně vystoupili, něco po jedné. Já se dostal domů v 1:47, to je pondělí ráno, k čemuž bych jen poznamenal jak by bylo dobré mít ten den dovolenou a nejít do práce. Což jsem neměl a musel jsem jít.

-ZB-