28.-30.11.2008, Benešov nad Ploučnicí
Každoroční akce s neobvyklým jménem PrasePárty je setkáním přívrženců počítačů značky Amiga. Jak je obsaženo v nadpisu, letošní akce byla třináctá v pořadí. Benešov nad Ploučnicí je město vzdálené asi 9 km od Děčína jihovýchodním směrem, nalézá se tedy v severních Čechách.
Amigisté používají jako místo pro svá setkání klubovnu fotbalistů, vlastně ale mají k dispozici prakticky celý podpůrný komplex u hřiště, jako například různé šatny a umývárnu. Funguje i kuchyňka se svými provozovateli, která zřejmě slouží v sezóně běžnému provozu. Zde je možné si kupovat nápoje a nechat ohřívat jídla na svačinu a také omezený počet obědů v sobotu.
Tímto umístěním je daný termín akce - je to vždy poslední konec týdne v měsíci listopadu, hned první sobota a neděle po skončení fotbalové činnosti. Zde je jistá výhoda, že vlastně mají datum známé poměrně dosti dopředu.
Původ originálního jména je poměrně jednoduchý a naprosto odlišný od jeho možných výkladů. Já jsem si například nějakou dobu myslel, že se zde skutečně opéká a jí prase, ale to jsem si důkladně spletl s nějakou jinou akcí, která zřejmě není ani počítačově orientovaná. A také to neznamená že účastníci se zde snad zřídí popíjením alkoholických tekutin jako prasata, kdepak, nic takového.
Jméno je prostě odvozeno od plyšové figurky prasete hlavního pořadatele prvního setkání a s tím souvisí nyní tradiční povinnost vozit s sebou nějaký 3D model prasete. Kdo nemá, platí pokutu. Já jsem si naštěstí již před rokem všiml figurek prasete v jedné naší cukrárně, tak jsem si do ní pro dvě takové před akcí speciálně zašel. No ony byly zrovna poslední dvě a ani ne moc vzhledné. Samozřejmě, později jsem zjistil že podobné jedlé figurky mají i v jiných obchodech, kam běžně chodím, a hezčí.
My ataristé víme o této akci, protože dva až tři jejich příslušníci jezdí již řadu let na naše vlastní akce do Prostějova a Českých Budějovic. A to ne jenom řadoví návštěvníci, ale přímo pořadatelé PrasePárty. Také se s nimi setkáváme třeba i na Bytefestu.
Vzhledem k našim vzájemným kontaktům není vůbec divné jejich opakované pozvání k návštěvě jejich setkání. Nějak jsem si myslel že jde asi tak 3 roky pozpátku, ale Vladimír Toman měl jiný názor, podle něj nás neúspěšně zval a pobízel k účasti již 5 let. Je to možné, nepamatuji si věci nejlépe a tohle je taková ostuda, že jsem to asi chtěl zapomenout. Ostudou myslím nenavštívit akci, jejíž pořadatelé pravidelně chodí na naši vlastní. A také naše směšné, opakované a naprosto neúspěšné pokusy o podniknutí cesty.
Ano, s tím je to tak. U nás jsme už dlouho měli zájem já a Honza Křupka, ze zvědavosti, jak to dělají jinde, a také jako na oplátku jejich návštěv. Celé ty minulé roky zůstávalo jen u plánů. Buď někdo z nás onemocněl, nebo měl problém v práci nebo snad se nám i nechtělo cestovat, protože ze střední Moravy je to dost dlouhá cesta. Kdyby to bylo po dálnici až na místo, to by jsme se na to asi dívali trochu jinak.
Takže dá se říci, že na konci roku 2008 se uskutečnil menší zázrak, to je že jsme opravdu vyrazili na cestu, ne jako dřív, rozmyšleno třeba jen pár dní předem že zase nic. A ne jenom my dva s Honzou, ale překvapivě se přidali i Bohdan a Pepa, takže jsme jeli ve čtyřech. Tento úspěch byl vykoupený velice pozdním odjezdem, to je až v 18 hodin z Olomouce. Vysoce nevhodné k předpokládané délce cesty. A to ještě byla nutná zajížďka do centra Brna pro Pepu, což znamenalo další nemalé zdržení.
Vlastně jsem se ještě i trochu zdržel po cestě z Olomouce u mě doma, kde jsem se stavil pro své věci, plus něco jsem snad ještě dohledával na poslední chvíli. Vzpomínám si, jak jsem ve spěchu házel a cpal věci do kabele a přitom jak jsem chytil do ruky sáček s těmi jedlými figurkami prasat, tak jsem si zvlášť dal pozor, abych je nestrčil úplně dospodu, pod ostatní věci, čímž by se pochopitelně naprosto zničily.
Nicméně s tím zdržením to už bylo prakticky jedno, protože v každém případě celá cesta probíhala již po setmění a po uzavření obchodů, takže jsem, jako naprosto většinou, nemohl například využít zastávky v Humpolci k návštěvě jejich antikvariátu.
A tady ve svých záznamech vidím, že na jídlo do Humpolce jsme se dostali až ve 21:00, no to je fakt pozdě pro večeři. Samozřejmě, i tak nám chutnalo, ne že bychom se kvůli zpoždění rozhodli už vůbec nejíst. Přídavná poznámka - venkovní teplota zde klesla z původních +1.5 stupně ze začátku cesty na -1 Celsia.
Měl jsem dost strach z nočního průjezdu Prahou, tedy hlavně ohledně nalezení cesty směr na Ústí nad Labem. V minulosti jsem sice již několikrát z Prahy takto cestoval, ale to bylo již před dost lety a nemůžu říci, že bych si všechno perfektně pamatoval a také cesty se mění. Nu, k našemu štěstí se konal další menší zázrak, a to třeba, že jsem v severní části Prahy opravdu určitou dobu neměl vůbec tušení, kudy jedu, tak jsem jel dobře, přímou cestou. Vida, tak to dřív nebylo, spíše si pamatuji obtížné kličkování.
Během cesty teplota opět stoupla nad nulu, i když bylo čím dál později v noci, což znamená že prostě největší zimu měli v Humpolci. A do cíle jsme dorazili v 1:10 v sobotu brzy ráno. Zde jsme to potmě trošičku hledali, ale to jen protože byla zavřená vrata na areál hřiště a naštěstí to netrvalo dlouho.
Na moji Felicinku již téměř nezbylo volné parkovací místo, ale přece jen se cosi skromného až vzadu našlo. Přivítal nás pochopitelně náš dobrý známý Vladimír Toman, který se o nás také kompletně postaral, jako třeba přidělil nám pro spaní jednu menší šatnu výhradně jen pro nás. Samozřejmě jsme se pozdravili i s naším dalším dobrým známým amigistou Šlachou, pravidelným návštěvníkem našich akcí. Zde nyní působil jako aktivní pořadatel. Totiž on ve skutečnosti také vlastní malé 8mi bitové Atárko, stejně jako Vladimír, takže nazývat ho amigistou není úplně přesné.
V hlavní místnosti byly stoly uspořádané podél zdí kromě vstupních a pokračovacích dveří a také samozřejmě kromě místa s nákupním pultem u kuchyňky. Všechny tyto stoly byly již plně obsazené, ale uprostřed místnosti byla ještě řada tří stolů, tyto úplně prázdné, o které zřejmě nebyl zájem, z neznámých důvodů. My jsme si jimi naopak velmi rádi posloužili. Vlastně jsme je kompletně obsadili, i když zase tak moc věcí jsme s sebou netáhli.
Bohdan jeho pracovní notebook, Honza Falcona s monitorem, já svůj nový malý notebook a Pepa z práce Asus Eee, model PC 901 a také nějakou herní konzoli s názvem SEGA Megadrive. K ní malinký LCD. Takže pozor, oprava mého předchozího vyjádření, na tři stoly toho bylo až dost a později byl skoro problém udělat si místo na talíř s obědem.
Jako přepychová doplňující služba bylo na místě připojení k internetu. V době našeho příjezdu byly již rozvody tak nějak udělané, takže my jsme se prostě napíchli mým delším kabelem do ethernetí rozvodnice na vedlejší řadě stolů. My jsme si pak posloužili pro naše účely Bohdanovým malým switchem. Trochu byl problém to rozchodit, ukázalo se pak, že nám za naším switchem už nechodí DHCP, tak jsme si zjistili vhodné adresy a ty jsme si natvrdo nastavili na našich strojích. A už se mohla kontrolovat pošta a jiné novinky, paráda.
Nevím přesně, kdy šla naše skupinka spát, snad kolem tří hodin ráno. Ale vím, že první noc jsme šli všichni dohromady, protože bylo nejprve nutné přeskládat nějaký nábytek v místnůstce tak, aby se tam vešli naležato 4 lidé. Nastojato ani na sezení problém nebyl, ale geometrické uspořádání prostě nebylo nejvhodnější pro ležaté rozmístění. Nicméně se nakonec dobrá věc podařila a my mohli spokojeně spinkat.
Po probuzení byla pořád sobota ráno, ale na rozdíl od doby ulehnutí již byl bílý den. Tedy tak bílý jak je možné na celkem nehezký podzimní den. Ale vidět bylo, takže můžu přistoupit k bližšímu popisu místa. Jak vypadá fotbalové hřiště snad každý ví, no a pak už stačí si představit dlouhou relativně úzkou stavbu po jedné jeho delší straně. Samozřejmě, ne úplně po celé.
Po vstupu do prostoru hřiště před sebou příchozí hned vidí čelní stranu zmíněné budovy a v ní po levé straně vstupní dveře. Za nimi se nachází hlavní společenská místnost, zřejmě právě tato je tou klubovnou fotbalistů. Z ní odchází dlouhá chodba umístěná na levé straně, z této chodby jsou přístupné další místnosti. Jako třeba kuchyňka hned za hlavní místností. Ta je spojena s klubovnou pultovým oknem sloužícím nepřekvapivě k objednávkám a přebírání jedlých hmot, respektive pitných.
Na konci chodby je přístup do umývárny a podobně a také východ ven směrem ke hřišti. To ale není konec budovy, ta pokračuje dále a pro naši skupinku byla důležitá zde umístěná spací místnůstka se svým vlastním vchodem. Jaké další prostory se zde nalézají nemám nejmenší tušení. Pozorný čtenář jistě pochopil, že my jsme ke spaní chodili částečně venkem.
Samotná klubovna je vyložená dřevem, působí útulně, na stěnách jsou police s poháry a spousta velkých skupinových fotografií, také nějaké diplomy. Popravdě, vidím to snad teprve na fotografiích, protože během akce jsem se věnoval počítačovému dění. Ano, počítače a lidé kolem nich. Také nevím, kolik zde vlastně bylo lidí. Snad mi bylo trapné je viditelně počítat, vzhledem k mé znalosti pouze dvou přítomných, nebo jsem byl na to líný.
Naštěstí mám opět k dispozici fotky a na skupinovém záběru lehce zvečera v sobotu vidím 29 humanoidních objektů. Takže bych odhadoval maximální přítomnost mírně nad 30 návštěvníků. Ale Vladimír mi potvrdil informaci o počtu účastníků 29 kousků, opět další zázrak, že se podařilo udělat fotografický záběr v době nejvyšší přítomnosti.
Hlavní místnost vypadala optimálně využitá. Počítačů by se již více asi nevešlo, ty byly nějak přesně na počet stolů, lidí by mohlo být tak o 5 více aniž by došlo k nepříjemnému přeplnění prostoru. Tohle tedy, dá se říci, krásně vyšlo.
Díky nočnímu odpočinku a dennímu světlu bylo možné dovybalit si věci. Honza pyšně posadil na Falcona podivnou spojenou dvojici figurek prasat. Já se snažil vyhrabat ze svých zavazadel ty své vlastní, ale popravdě už od nočního příjezdu jsem měl takový nějaký divný pocit. A také že jo, mohl jsem sebevíce hledat, ale mé jedlé figurky prostě nebyly. To se ví, že celou dobu ležely u mě doma, přesně na místě, kam byly při pakování odloženy bokem, aby nepřišly dospodu zavazadla a nezničily se. Áaagrrr.
Důsledkem bylo při odevzdávání zápisného 150 Kč i zaplacení přísné pokuty 10 Korun za nesplnění hlavní podmínky účasti, což bych přežil, kdybych nevěnoval před odjezdem čas na získání těch prasečích potvor. Měl jsem zkrátka ostudu a ještě si připadal jako naprostý idiot, protože jsem měl doma speciálně koupená dvě nehezká prasata.
Samotná atmosféra akce, snad bych zvolil termín jasně počítačová. Je to asi divné vyjádření, já tím prostě myslím sezení u počítačů jako převažující náplň činnosti většiny přítomných. Naprostý opak setkání v Polsku v posledních letech, kde většina lidí je vůbec mimo oficiální místnost, postávají nebo posedávají venku a baví se o všem možném, zřejmě. V Německu nebo u nás se lidé také shlukují mimo stroje, ale ne v takovém měřítku. Myslím na Atari akcích samozřejmě, tato byla přece také u nás doma.
Co vím, tak většinou zde byly puštěné hry, na PC nebo Amigách. V originál reportáži od pravého amigisty jsem se dočetl i o pár výjimkách s programovacími pokusy, což jsem já osobně si nevšiml. Odkaz je k nalezení zde: http://www.praseparty.cz/?b=12 pod názvem "Článek a foto - DaMiL".
I když se většina věnovala pilnému hraní, neznamená to, že by se snad odmítali bavit nebo tak něco. Nikoliv, naopak přesně jak je zvykem na současných akcích, kam jezdí pouze lidé kteří opravdu chtějí, byli všichni přátelští, to prostě byla jen chybička v tom, že jsme je většinou osobně neznali a problematika Amigy je nám docela cizí. Z nás snad jen Pepa by mohl opravdovou Amigu vlastnit. Tak proto jsem moc nemluvil, ale nebyl by to problém, jak jsem viděl z několika málo mých kontaktů s přítomnými.
Popravdě by jistě bylo možné v současné době nějakou starší normální Amigu, to je nerozšířenou, zakoupit, ano, mají hry lépe udělané, však také Amiga je novější než Atari ST, takže není nic divného na jejích lepších možnostech, zejména zvukových. Ale byl by pak stejný problém jako s Atari ST - diskety DD, čili 720 MB hustota. Ostatně i stále existující HD, to je 1.4 MB, jsou problematické, protože jsou to nekvalitní výrobky totálně poruchové.
Hned v pátek to bylo hledání toho místa na připojení síťového kabelu + problém s IP adresami, kdy jsem neviděl nic jiného než ochotu nám pomoci. Nejvíce jsem se pak v sobotu odpoledne bavil s jedním opravářem telefonních přístrojů, asi Nokia značky, teď si jsem jen úplně jistý jestli nešlo o Siemens, jehož jeden model používám já. Já se s ním dal do řeči protože jsem u něj viděl zajímavý doplněk připojený na paralelní port, který si sám podle veřejně dostupného schématu postavil. Trošičku chybička, protože to nebylo připojené k Amize, ale k PC, no ale o to více by to mohlo zajímat i mě.
Šlo o takový malý LCD display, na němž se zobrazovaly informace navolené v ovládacím programu. Jako například mp3 soubory přehrávané aplikací Winamp, ale šlo by zobrazoval spoustu jiných věcí, jako teplotu procesoru, diskovou činnost a další. Ukázal mi také svůj přenosný multimediální přehrávač, řekl bych docela kvalitní model. Dosti velký a hlavně kvalitní display a schopné přehrávat přímo originál DivX filmové soubory, bez předchozí nutné konverze, což je jistě pohodlné. Sám jsem o něčem takovém již dříve uvažoval, ale kromě toho, že první modely byly s menším a nekvalitním displayem a neuměly přímo DivX, došel jsem také k závěru ohledně velmi malého využití pro mě v současné době.
Běžně již nikam pracovně na více dní necestuji a i kdyby k něčemu takovému opět došlo, tak mám svůj nově koupený notebook a ten by mi posloužil lépe. Ale je to hezká hračka, to jistě ano. Mít něco takového před lety, kdy jsem kvůli práci více doma nebyl než byl, mohl bych to skvěle využít třeba na výuku cizího jazyka. Pokud mám teď někdy nějaký volný čas mimo domov, slouží mi výtečně pro tento účel obyčejný přenosný mp3 přehrávač.
Takže teď multimediální přehrávač kupovat nebudu, ale alespoň jsem si něco zkopíroval připojením do mého USB portu, a také i přímo z jeho PC disku po ethernetí síti. Ne moc, protože za těch pár týdnů vlastnictví notebooku jsem stačil skoro úplně zaplnit jeho disk, takže jsem musel vybírat. Na oplátku si ochotný amigista nezkopíroval ode mě ani bajt, protože ho nic z mého disku, nepřekvapivě, nezajímalo. To nezajímá většinu lidí, moje podivná data. To snad by mohlo jedině mého nového známého ze Slovenska, s nímž jsem se sešel v Polsku.
(pokračování ve druhém souboru)