K mému vlastnímu překvapení jsem v létě 2008 navštívil setkání přívrženců 8mi bitových modelů značky Commodore v Maďarsku. Když uvážíme, že jsem nikdy do té doby nebyl na žádném setkání specializovaném pro příznivce jiných značek než Atari třeba u nás, je to jistě až trochu divné.
Za všechno může náš multiplatformní Pepa a okolnosti. To on přišel s nápadem vyrazit na tuto akci s tím, že to je tradiční akce a poslední dobou otevřená i jiným 8mi bitům. Ve skutečnosti měl asi zájem už v předchozích dvou letech, ale to jsem měl nějak plnější vytížení.
Ale teď jsem na to kývl úplně bez rozmýšlení, pravděpodobně protože jsem z důvodu hloupého úrazu přišel o několik mých oblíbených Atari akcí ve druhém čtvrtletí, a tak jsem chtěl jet alespoň někam.
Takže toto setkání je pořádané v Maďarsku a jezdí na něj maďarští zájemci o 8mi bitové modely Commodore. Já si pod tím představuji známý počítač C64 a jeho úpravy, ale jak jsem byl upozorněn Pepou, tak sem patří i model Plus/4, o jehož existenci téměř nevím a který není kompatibilním klonem C64, spíše jde o samostatný stroj. Jak to vypadá, tak tento u nás téměř neznámý typ je právě v Maďarsku dost populární.
Je pravda, že v informacích o akci byli zváni i ostatní 8mi bitoví nadšenci, ale jsem si docela jistý, že organizátoři ve výsledku dost překvapeně koukali nad příjezdem ataristů a to z České republiky.
Ve středu na schůzce našeho Atari klubu jsem nadhodil otázku kdo další z členů by měl zájem se přidat, ale to jsem si dělal jen tak legraci, nečekal jsem ve skutečnosti vážný zájem. K mému překvapení ho Robert opravdu projevil, s tím že by jel, ale je to moc narychlo a má jiné záležitosti. Pak to ale nějak vyřešil, protože ve čtvrtek večer mi volal, jestli se ještě může přidat. Tak jsme nakonec jeli ve třech a to jsem byl rád, že se tak daří.
Totiž daří jako se zájmem u nás a s uskutečněním naší návštěvy. Ale jinak samá smůla. Pro začátek jsme všichni šli v pátek do práce, což znamenalo jet až po ní. Samozřejmě, právě tento pátek jsem musel v práci zůstat déle a to jsem se dověděl poměrně krátkou dobu před předpokládaným odchodem (úprkem) z toho nehostinného místa.
Podle záznamů se odjezd z Prostějova uskutečnil až v 17:45, Pepa nabrán u Lidlu v Brně 18:30, příjezd na hraniční přechod u Lanžhota 19:30. Pak to šlo úplně špatně. Totiž až téměř k tomu přechodu se jelo po dálnici, ale dál už ne. Tak jako u nás i na Slovensku a Maďarsku se platí za jízdu po dálnici, a to jsem nechtěl vzhledem k poměrně krátkým úsekům kdy bych toto využil.
Ovšem s nočním průjezdem přes Bratislavu jsem snad ani nepočítal, spíš jsem myslel, že toto hlavní město Slovenska objedeme. Nu, potmě se nepodařilo a nakonec jsem byl moc rád, že Robert s sebou vzal jeho navigační přístroj.
V Bratislavě se mi také stala legrační příhoda na jednom z vyvýšených přechodů pro chodce. Poprvé jsem měl pocit letu auta vzduchem, i když v důsledku ochromení ohlušující ránou jsem si tento požitek plně nevychutnal. Pak jsem zastavil a šel se podívat, jestli něco neupadlo a přitom jsem zjistil příčinu. To jest, na tom vyvýšeném přechodu se propadly obě původně šikmé nájezdní strany, takže už to nebyl normální vyvýšený přechod, ale nadrsno postavený schodek do cesty. To naprosto objasnilo ránu i následný let.
Na silnici nic ležet nezůstalo, a tak se jelo zdánlivě bez následků dál. Nu, problém se projevil o něco později při návratu z jiné akce, kdy upadl výfuk přímo od motoru. Stálo to pak celé citelnou částku, takže možná přece jen by bylo lepší zaplatit ty hloupé dálniční poplatky a tím ušetřit čas a ve výsledku i penízky.
Na území Maďarska jsme na chvíli zastavili v obci Rajka, trochu se pojedlo z vlastních zásob, a pak se pokračovalo dál. Dost pomalu a určitě mě překvapilo, jak moc často je v obcích omezena rychlost na 30 km, hrůza. Do obce Ajkarendek jsme tak dorazili až ve 23:30, což sice ještě byl pátek, ale moc ho už nezbývalo.
Vlastním místem konání je několik posledních let tělocvična zdejší základní školy. Snad musí být novější než samotná škola, protože budova, kde je tělocvična umístěna, vypadá větší a významnější než samotná škola. Kromě vlastního sálu jsou uvnitř umístěny jen šatny a jiné příslušenství. Většinu plochy zabírá tedy tělocvična a ta je na pohled jistě velká. Dojem z jejího prostoru snad opticky zvyšovalo malé množství uvnitř umístěných stolů a přítomných lidí, ale stejně, řekl bych, že ji fakt mají v té vesnici velmi slušnou.
Právě protože jsme nějak neviděli volné stoly, sháněli jsme se usilovně po nějaké pomoci, nejlépe od organizátorů. To se nepodařilo, ale ujal se nás nějaký jiný přítomný, sympatický dobrovolník, který se o nás kompletně postaral. Páteční večer byl věnován, řekněme, oslavě uspořádání akce nebo čemukoliv jinému, a právě organizátoři již nebyli ve formě pro starání se o nové návštěvníky.
Později jsem zhodnotil jejich postup jako velmi logický a výhodný. Totiž toto posilování silnějšími nápoji se odbývalo mimo sál v nějaké pomocné místnosti a pouze páteční večer, nikoliv pak již v době vlastní akce v sobotu a neděli. To vidím jako dost dobré řešení.
V sobotu ráno jsem vstal po 8 hodině a byl jsem docela překvapený být mezi posledními, když uvážíme můj dřívější odchod ke spaní a náročné společenské vyžití části přítomných.
Takže podívejme se po sále. Po jeho delších stranách stojí řady stolů, což by vzhledem k místu měly asi být školní lavice, ale vypadají dost odlišně od těch našich. V prostoru čelní strany je promítací místo, zvuková aparatura a místo na předvádění technických příspěvků.
Počet přítomných je více než 20, blíží se až 30 lidem. Slušný dojem. Totiž když se odpočítáme my, tak zbývá méně lidí než třeba návštěvníků naší Atariády, jenže tady jsou to samí 8mi bitoví přívrženci. To u nás je to tak půlka, ti druzí jsou od vyšších modelů firmy Atari. Takže jsme i cítili jakousi závist ohledně počtu 8mi bitových nadšenců pro Commodore v Maďarsku.
Já jsem byl zvědavý jestli uvidím návštěvníky akce Forever, kam každý rok jezdí skupinka právě z Maďarska, ale nikoho jsem nepoznával. To mohla být chyba mojí špatné paměti, ale také jsme se zběžně zkoušeli vyptávat a vypadalo to opravdu tak, že tady tito nejsou. Divné, byl jsem si jistý, že lidi, kteří jezdí do jiné země určitě navštíví tuzemské setkání. Ovšem je také možné, že všichni z návštěvníků Foreveru jsou od Amig a ne od 8mi bitů, což by ale vzhledem k zaměření Foreveru bylo divné.
Jinak co se týče složení návštěvníků, mimo naši speciální skupinku byli zřejmě všichni tuzemští kromě jednoho, kterým byl commodorista z České Republiky, a to velmi významný, protože šlo o Josefa Součka (Visáč), spolutvůrce IDE rozhranní pro C64.
Atmosféra byla velmi přátelská, podle mého dojmu. Já se osobně téměř nebavil s nikým, neznaje problematiku C64 a ani přítomné, ale Robert a Pepa ano. Pepa je multiplatformní a Robert se zajímá o C64 z důvodu podobného systému.
Nejsem si úplně jistý, jestli to bylo kvůli nám, nebo stačila jen přítomnost českého autora IDE64, který samozřejmě musí být pro commodoristy velmi zajímavou a důležitou osobností, ale v každém případě akce byla provedena důsledně dvojjazyčně, to je maďarsky a anglicky. A příspěvek o IDE64 byl pouze v angličtině.
To je opravdu protiklad k situaci v Polsku, kde můžou mít hromadu zahraničních návštěvníků, ne jen nepatrnou část, ale prostě nepoužijí jinou řeč než polštinu, ne a ne a ne. Pro nás to bylo velmi potěšující, protože jinak bychom se s maďarštinou vůbec nechytali. Už mě to napadlo dříve - právě toto je řeč, z níž neznám ani jedno slovo.
Naše výprava si zajela na oběd do blízkého města Ajka, kde jsme rozhodně byli překvapeni nedostatkem něčeho jako je náměstí a hlavně restaurací. Nakonec jsme našli jen jídelní služby uvnitř ubytovacího zařízení. Anglická řeč se zdála pro číšníka samozřejmostí a nabídka byla bohatá na zajímavá jídla. Leč žádné z nich nevypadalo jako maďarské, na což jsem se opravdu těšil vyzkoušet.
Dávat si v Maďarsku asijskou specialitu kuře nadívané ovocem se mi tedy zdálo opravdu dost uhozené. Nicméně to bylo vysloveně dobré, což jsem ve skutečnosti nečekal. Snad bych přece jen měl někdy vyzkoušet u nás čínskou restauraci nebo tak něco. Jako náplast na zklamání jsem si alespoň koupil v obchodě maďarský kečup a pár jiných drobností, doma se pak mimo jiné ukázalo, že jedna z těch čokolád byla fakt dobrá. Robert také něco kupoval a bylo to dobré, pak se přiznal, že ví co si vybral, protože zvolený produkt kupuje běžně, když ho někde vidí v nabídce. Nějaké smažené ochucené bramborové plátky nebo co. Pak jsme už museli spěchat zpět, protože začínal docela bohatý program akce.
Rush demo byl soutěžní příspěvek představený v tomto roce na akci Breakpoint v Německu, takže tady byl mimo soutěž, jen na ukázku. Mezi technické prezentace patřily přednášky a ukázky expanzního rozšíření pro ovladače a myš, IDE64 rozhranní a externí přehrávač souborů mp3. Toto vypadá jako pouze zvláštnost a u toho asi jen zůstane, protože si to málokdo opatří a nikdo nebude psát nějaké aplikace na využití. Mě napadlo jedno téma, co s tím, a kluci hned věděli, že mám na mysli výukové jazykové programy. Nu ano, na 8mi bitových počítačích je možné mít pěkné jazykové aplikace, ale prostě chybí zvuková stránka věci. Přídavný obvod na přehrávání mp3 by to mohl řešit. To jest v případě současného připojení disku, kam by bylo možno tyto nemalé soubory umístit.
Z čistě programových produktů mám zapsáno předvádění hudebního programu pro komponování pro 3 obvody SID. Hmm, tak to vlastně předpokládá nejdříve mít technickou úpravu, ale takové rozšíření nebylo součástí předvádění programu.
Organizátoři také projevili zájem o shlédnutí dem pro Atari stroje, když už byla taková možnost díky naší přítomnosti, a tak Robert usilovně vybíral věci pro předvedení ve vymezeném čase. Měl s tím problém, protože by jich rád předvedl víc, než bylo možné. Pokud bylo takových tematických přednášek a předvádění více, tak jsem si je nezapsal a později zapomněl. V takovém případě je mi to moc líto.
Večer začala soutěžní část programu a pokrčovala do noci. Soutěžní kategorie byly hudby pro SID obvod, hudby formát mp3, obrázky standardní, obrázky v nějakém speciálním módu, zřejmě něco podobného těm našim trochu blikajícím, ale hodně barevným. A pak samozřejmě závěrečná kategorie kompletní dema. Oproti jiným podobným soutěžím zde nebyla zvlášť kategorie délkou silně omezených dem, běžně nazývané intra. Na Foreveru je to 1 KB, ale existovala i jiná, například na mohutné akci v Polsku před lety také 4 KB. Nemám tady přesně zaznamenané jednotlivé časy, ale zřejmě tyto soutěže se protáhly až trochu do neděle.
V neděli jsem si pospal do 9 hodin a to už bylo prakticky po akci. Než jsme zabalili, tak bylo 10:15 a my byli mezi posledními přítomnými. Nevím, proč to tak bylo, snad že většina návštěvníků měla zdlouhavou cestu domů. Mám na mysli ty místní, my pochopitelně měli též dlouhou cestu domů. A tak jsme v 10:32 odjeli také. Získali jsme přírůstek, a to českého commodoristu, který neměl nějaké rozumné spojení z vesnice Ajkarendek do většího města na vlak.
Souhlasil i s naším úmyslem podívat se trochu po okolí, to je hlavně jezero Balaton, které mí společníci ještě neviděli a já jednou, před dost dlouhou dobou na rodinné dovolené. Tehdy jsem si hned první den příšerně spálil kůži od slunce, což nyní nehrozilo. Počasí rozhodně nebylo letní, spíše chladné a zamračené, takže fotografie nevypadají nijak parádně.
Ale jezero jsme viděli a ta zajížďka na jih nebyla nijak extrémní. Pak jsme zamířili na sever, do poměrně velkého města Gyor, kde vlastně není normální znak o, ale jeho přehlasovaná podoba. To se ale v případě silně omezené znakové sady nedá prostě nic dělat.
Po prohlídce části města jsme si našli prima restauraci, kde jsme dostali snad opravdu maďarské jídlo. Jisté je, že bylo pikantní. Náš Pepa jako obvykle měl jistou zvláštnost, totiž požádal servírku o jídelní lístek v angličtině. Ovšem nám ostatním pak donesla českou verzi, když nás slyšela mluvit mezi sebou. Veliké checheche, Pepa udělá vždycky nějakou srandu.
Ve městě jsme pak také zanechali našeho krátkodobého společníka, který zůstal na vlakovém nádraží, odkud měl v plánu dostat se vlakem až domů. Já jsem se dostal zpátky domů z akce ve 23 hodin, dost pozdě, ale ne extrémně.
Co říci závěrem, velmi hezké setkání 8mi bitových nadšenců a vzhledem k jejich ochotě jazykově se přizpůsobit kvůli zahraničním návštěvníkům se divím, proč tam nejezdí třeba přívrženci C64 od nás. Co se týče mě, je možná divné, že jsem tam vůbec byl, když se nijak blíže o dění okolo Commodore nezajímám, ale mně se tam líbilo a jsem rád, že jsem se tam byl podívat.
-ZB-