28.12. - 30.12.2008 Velenov
Napsal Zdeněk B.
Sedím nešťastně u klávesnice, dívám se na 118 fotografií z prosincového pobytu ve Velenově a přemýšlím, co o tomto napsat, neb jsem dostal takový úkol. Což mě trochu zaskočilo, protože mě doposud o našich samostatných výjezdech do Velenova, které nebyly dodatečnou součástí jiné, větší akce, nenapadlo napsat ani řádku.
Ale proč vlastně nenapadlo? Asi protože jde víceméně o soukromá setkání, i když jak se tak na situaci dívám teď s odstupem času, tak to vůbec není nějaký vážný důvod a naopak by bylo prima mít po ruce nějaké záznamy, protože dnes si už ani přesně nepamatuji, kolikrát jsme si vlastně doposud vyjeli strávit sobotu a neděli společně ve společnosti dobrých lidí, to je ataristů.
A mimo to, nejde vysloveně o soukromé, dalším jedincům zásadně uzavřené záležitosti, jen to prostě nejde pořádat v masovém měřítku. Ale jinak by nám většinou další dva lidi byli vysloveně vítáni, čtyři by se také vešli, ale už by nemohli mít své vlastní počítače s sebou. Nebo mohli, ale nenašlo by se na ně již místo.
Nuže, od filosofických úvah k praktickému popisu, o co jde. To je tak, ve Velenově, vesnici vzdálené pár kilometrů přibližně na severovýchod od města Boskovice, stojí dům, ale nedostavěný. Tedy nezařízený uvnitř, jinak jako střechu, která je zelená, zdi, okna a podobné věci již dávno má. A u domu je dosti velká zahrada, na níž stojí slušně velká dřevěná chatka, tuším dávno před postavením zmiňovaného nového domu. Všechno patří rodině našeho Pepy, dříve člena prostějovského klubu, v současné době obyvatele Boskovic. Ale vlastně i tak ho víceméně počítáme k nám do PV.
Milý Pepa přišel na začátku roku 2006 na skvělý nápad domluvit poskytnutí této nemovitosti k přespání zájemců z řad návštěvníků prostějovské Atariády ze soboty na neděli. Jestli si dobře vzpomínám, zarazila mě nejdřív vzdálenost 45 kilometrů od Prostějova a to po dosti mizerných cestách, ale obával jsem se zbytečně, zájem byl a tento pobyt se vydařil. Stejně jako o rok později.
Nyní je ovšem důležité, že kromě těchto všeobecných závěrů či malých pokračování prostějovských setkání jsme se několikrát ve Velenově sešli my sami, jako lidi z úrodné roviny Hané, to je měst Prostějova a Olomouce, a František Houra, který bydlí na nezapamatovatelném místě někde v Čechách. A samozřejmě místní Pepa, dodavatel nemovitosti a průvodce po okolních restauracích.
Nejzajímavější to snad bylo na konci prosince 2006, kdy místo obvyklých pátků, sobot a nedělí jsme zde strávili pár dní před závěrem roku. Už nevím, jak se na takový nápad přišlo, vlastně jsem to nikdy nevěděl, jestli zde snad byla inspirace v polských akcích "Last Party", což neznamenalo úplně poslední setkání ataristů vůbec, ale prostě akce, která je tak na konci roku, že už po ní v tom samém žádná jiná být nemůže. Ale myslím, že je už nedělají, alespoň jsem o nich již delší čas neslyšel. A jak tak uvažuji, spíš to byl na zahraničí nezávislý vlastní nápád, který se velmi zalíbil a tudíž se tak nějak předpokládalo zopakování o rok později.
A tu najednou, asi tak na konci léta 2007 nebo snad o něco později, Pepa hodil do placu poplašnou zprávu o pokračujících úpravách stavěného domu, to je konkrétně podlah, které se dostaly do nějaké konečné podoby, takže se již po nich nesmí bezstarostně prohánět stádo podivných individuí a šoupat stoly s počítačovou výbavou a podobně. Nu, my v Prostějově jsme vzali na vědomí, že se tedy zimní akce nemůže opakovat, což jsme olitovali na jedné z posledních schůzek klubu ke konci roku a něco jsme v tomto smyslu napsali i do pošty ostatním.
Jéje, a teď nastal zvrat, to jsme koukali, Pepa se začal hrozně divit, co plašíme, že akce bude, že je to jisté, že to má již domluvené a Fratišek Houra je již sbalený na cestu a kdeže jsme k tomu přišli, protože se všechno vyřeší tím, že si vezmeme přezůvky a na nové dřevěné podlahy budeme prostě dávat pozor. Popíral, že by cokoliv zpochybňoval a že se jmenuje Pepa a že... - totiž to už ne, to jsem se jen tak něj rozmáchle rozepsal. Jistěže se jmenuje Pepa a ví to.
Takže najednou všechno dobrý, ne? No, popravdě ideální to nebylo, protože pár lidí mělo problémy s nuceným pracováním mezi svátky a tak nám nějak vycházelo, že nám zbývá jen společná sobota a neděle a to kdo ví, jestli. Nejhorší to bylo ze strany Pepy, protože bez něj by nebylo dostupné cílové místo našeho pobytu. Nakonec to dopadlo solidně, Pepa si vyhádal v práci volno na pátek a Honza si svoje záležitosti také zařídil, a tak jsme mohli vyrazit ve čtvrtek večer. Opravdu a skutečně a po těch stresech v práci i s plánováním (neplánováním) této akce jsme si to jistě zasloužili.
Nicméně přece jen odpadl letos Robert (Bob!k/C.P.U.), protože měl prostě již něco jiného, škoda, tím jsme přišli mimo jiné nejen o něj, ale i auto vhodné k dopravě, a tak jsme se museli vejít ve čtyřech s výbavou do mojí krásné, ale menší Felicinky. To je já, Radek, Honza a Bohdan. Další účastníci byli Pepa a Fratišek.
S místem v autě nám pomohl iniciativně Pepa zajištěním barevných televizí a monitoru na místě samém. To se ukázalo být velmi dobré či užitečné, protože jinak by jsme asi prostě všechny věci do auta nedostali. Je to divné, mám pocit, že se do něj vejde stále méně věcí. Snad jsme tak trochu, nebo že by hodně, zpohodlněli a nechce se nám extrémně se mačkat, lisovat, scvrkávat se.
O cestě samotné není celkem co psát, prostě byla večer tma, mlžno, muselo se jet pomalinku, já jen byl rád, že silnice nejsou tak strašně rozbité jako jsem zažil při úplně první cestě v dubnu 2006. A měli jsme nějaké zpoždění, nemám tušení proč, když jsem já osobně byl celý den doma, takže jsem se krásně mohl dopoledne v klidu připravit. Muselo mi v tom snad něco záhadného zabránit, jen vůbec nemám tušení co.
Teplota minus 5 stupňů asi tak, jestli si dobře pamatuji, v domě samozřejmě ledárna, jen v obývané místnosti se topilo dřevěnými poleny v krbové vložce. Totiž kluci topili, to je jasné. Pochopitelně, stejně jako loni, se místnost tak nějak slušně vyhřála až poslední den pobytu, nicméně jsme uspokojivě přežili.
Nosných stolů na naše výpočetní stroje ubylo, tak jsem byl rád, že jsem se rozhodl si svoje malé Atárko nebrat, ono by na něj už zřejmě nebylo místo. Ale to mi pak nevadilo, to jsem se dopředu zbytečně trochu obával, protože se pořád něco společně dělo, na rozdíl od částečně individuální činnosti při našich letních pobytech.
A také jsem hrozně moc času prospal, asi nejvíc ze všech. Vlastě jsem si opravdu vyjel hlavně odpočinout od stresu a nevyspání a honičky za celý rok. Moje myšlenky později ke konci pobytu vyjádřil nahlas František Houra pochvalováním si, jak se krásně uvolnil a relaxoval. Jo, byla to prostě pohoda. Ovšem že hned první den, to je v pátek, budu fakt spát až do půl dvanácté, to jsem tedy doopravdy nečekal.
Strava - jak přízemní a přece veledůležité téma. V přípravné diskusi před akcí nastalo hotové vzbouření po zveřejnění předběžných plánů nás lidí z Prostějova, což byl bez Roberta Radek a já, dohodnutých na naší fyzické schůzce, nebo lépe obvyklé týdenní schůzce prostějovského klubu. To jest, v době, kdy to vypadalo na pobyt pouze v sobotu a neděli, jsme došli k závěru ohledně úspory nemalého množství času běžně vyplýtvaného na výjezdy do restaurací a obchodů, totiž jako prostě kompletně vynechat tyto návštěvy a jednoduše si vzít vše potřebné s sebou z domu a s tím přežít.
Tak z toho bylo protestů, ba přímo zděšení mezi prostým lidem. Jejda, co to tady zase melu, mezi dalšími zájemci o účast. Ono to vypadalo podle jejich reakcí, že jim snad ukládáme o život, nebo něco podobně příšerného. Nu, věci se změnili, jelo se hned ve čtvrtek večer, a tak se dohodl krásný kompromis. To je oběd v restauraci a nákupy v pátek, to jo, ale už ne další v sobotu. Což byl docela rozdíl citelný oproti loňsku, naštěstí fakt jen časový, stravování kupodivu vůbec neutrpělo.
Tím myslím, že opravdu v sobotu nenastalo žádné zoufalé hladovění, spíše naopak. Totiž Radek měl už dopředu pevný plán uskutečnit přijímání potravy činností skrytou pod heslem "fondueování". Osobně nevím, o co jde, tak jsem dával pozor a sledoval, co Radek dělá a fotil ho u toho.
Nejprve někde v Prostějově koupil kilo a půl masa, což usoudil že bude tak akorát pro 5 lidí (Bohdan je vegetarián). Buď chtěl koupit kuřecí, nebylo, tak koupil vepřové a nebo to bylo celé naopak. Ale, tím se teď nebudu trápit. Prostě koupené maso nakrájel na kousky a hodil doma do nějakého louhu, hmm, což mi znělo vysloveně podezřele, ale svoje obavy jsem snažil potlačit. Totiž to jednou, dávno již, se u nás doma dělal jakýsi experiment s masem máčeném v čemsi nějakou dobu, ve výsledku co si pamatuj to zřejmě skutečně všichni ostatní z rodiny jedli úplně normálně, jen mě to připadalo vysloveně příšerně hnusné. Klid, nebát se, Radkova činnost dopadla naopak velmi dobře.
Před odjezdem maso vylovil z nálevu a sbalil s sebou. Nějaký předběžný plán byl dělat ho v pátek k večeři, ale protože jsme se docela dobře a hodně v restauraci naobědvali, tak byl tento úmysl, podle mě velmi rozumně, odložen na sobotní oběd.
K přípravě masa k jídlu byla použita jakási konvice, do níž se nalil olej a začal se v ní vařit. Ne motorový, nějaký jedlý. Ale popravdě, nevím přesně jaký druh to má být. Kousky masa byly poté napichovány na takové vidlice, jež jsou zřejmě součástí soupravy společně s konvicí, ponořováno do oleje na neurčitou dobu a poté pojídáno.
Není mi jasné, jak dlouho má být maso ponořené v horkém oleji, jak se pozná, že je již dostatečně připravené k požívání, nevím, co se má dělat s olejem po skončení práce - původně pěkně žlutá a průsvitná tekutina se proměnila v kalnou tmavou kapalnou hmotu nevábně vypadající, nevím, jak se čistí na závěr konvice, na jejímž dně jsou pravděpodobně připálené zbytky, nicméně tím jsem se zabývat nemusel.
Podstatný byl výsledek, jímž bylo velmi chutné jídlo, kterým jsem se naprosto přecpal. Asi jako všichni ostatní. Jediná vada na kráse je zpoždění mezi ohřevem jednotlivých kousků, což vlastně ve stavu velmi probuzené chuti a touhy po jídle je tak trochu, nebo vlastně hodně, jako ďábelské mučení. Někteří koumáci se to snažili řešit napichováním dvou či více kousků masa na vidličky, ale jak jsem pozoroval, tak spodní kousek často z vidličky sklouzl a musel se pak pracně lovit ze dna konvice, pročež jsem osobně od této metody upustil.
Jezuskote, jak o tom píšu, to je měsíc a pár dní více po, tak dostávám velkou chuť, jéje, už bych zase jedl, takhle v sobotu dopoledne. To je hrozné, rychle psát o něčem jiném. Ještě štěstí, že v neděli už nic takového nebylo, to se odpoledne odjíždělo, takže jídlo se už nijak neřešilo. Prostě něco suchého, studeného, narychlo, no prostě jako když už není čas na tyto věci.
Co se tedy ve Velenově dělalo jiného, kromě odpočívání a jídla. Popravdě si nejsem jistý, jestli já jsem ten pravý o tomhle mluvit/psát, když jsem toho prospal nejvíc ze všech, ale když se tak koukám na fotky, jejich množství asi i přes můj omezený bdělý stav celkem neutrpělo. Například v sobotu dopoledne tady vidím pohledy na řadu zabalených těles ve spacích prostředcích, hele, umělecký pohled na černou plechovou nádobu u krbu, od nějakého zahraničního mazadla, která byla v úplném závěru použita na odnesení popele z krbu, přesněji krbové vložky. Jen škoda, že tato fotografie není tak úplně dobře zaostřená. Nu, je vidět, že nejenže byl Radek jako jediný v sobotu dopoledne vzhůru, ale zřejmě se i dobře bavil.
Společně jsme hráli jednodušší hru "Oilgame" s tématem těžení nafty. Myslím, že jsem ji kdysi dávno viděl, ale nepochopil její princip. Ona také asi pro jednoho není, a dva lidi jsou také málo. Je to prostě v principu hra nejlépe tak alespoň pro 4 hráče. Při jejím řešení, vlastně u ní jde spíš o náhodu, než nějaké strategické či logické uvažování, ale docela nás to i tak bavilo. Asi že byla správná nálada a bylo nás víc.
Někdo přinesl poměrně čerstvou novinku Yoomp!, což bych snad mohl nejsnáze popsat jako Trailblazer srolovaný do roury. Zajímavé, ďábelské, těžké. Někdo si s tím musel dát dost práce. Trailblazer je sice barevnější, ale také byl rozhodně jednodušší udělat. A co říkali kluci, kteří četli rozhovor s autorem, tak tohle využívá paměti a jiné systémové prostředky naplno, takže víc vylepšit by to nešlo.
V sobotu začali naši talentovaní programátoři pracovat na vytvoření elektronického pozdravu z akce. Pro tento účel byla pořízena skupinová fotografie nás všech držících v náručí různé typy Atari techniky Bohdanovým fotografickým přístrojem a tato byla následně různými způsoby konvertována do čtyřbarevné grafiky použitelné na malém Atárku. Ono spíše šlo o čtyři odstíny, ne čtyři různé barvy, to by vypadalo asi strašně. I tak bylo těžké dojít k uspokojivému výsledku. Inu, existují lidi, co umí kreslit a ti by dovedli nás lehce namalovat pár čarami, že by jsme byli k poznání, ale z nás takový nikdo není, takže zůstalo u konverzí se zkoušením různých metod a parametrů.
Během dalších dnů pak byl výsledný obrázek zabalen do prográmku s pozdravným textem a nějakou hudbou. V programování se střídali František a Radek, jéé, tady vidím svůj nedostatek, sice jsem udělal záběr na Radka při jeho práci, ale ne ve chvíli, kdy skládal hudbu a měl na hlavě sluchátka. Jo, vzpomínám si na tu situaci, to mě mrzelo, že jsem zareagoval pozdě. Toho převodu fotografie na začátku se účastnil aktivně i Honza, málem bych tragicky zapomněl zmínit jeho zásluhy.
Kromě malých 8mi bitových počítačů Atari řady XL/XE se v prostoru nacházely i jiné firemní věci, jak jsem se vlastně již zmínil u toho fotografování. Takže na Jaguáru se v sobotu hrál turnaj ve hře, hmm, jezdí se v ní závody až dvou hráčů zaráz s motokárami, vlastně již znám kolik let, prvně jsem ji viděl v Německu v Lengenfeldu, také jakou soutěžní turnajovou hru. Ale jméno, no to dodneška nevím. Ostatně ani nevím, kdo to vlastně z nás v závěru vyhrál, já to nebyl, a tak ... jéje, jen protože jsem to nebyl já, tak jsem vítěze vymazal ze své paměti? Ale fuj, nevěděl jsem, že jsem tak ošklivý.
A už mi tady HK z OL po ICQ dodává informace, že ta hra se závody motokár se jmenuje "Atari Karts", ale kdo to vyhrál, to už také neví. Asi to nebyl ani on, hehehe.
Připomíná mi také ježdění s motorkami ve hře Super Burnout. A poslední věc, co se týče Jaguára, ke které jsem si já osobně usedl, tak ještě jsem si na tom zkoušel takovou legrační věc, je to jako nová hra pro něj, totiž ona je zřejmě fakt nová, no ale vzhledově, totiž je to pěkně nakreslené, ne že ne, skákají tam dvě pěkné zelené žabičky a tudíž je to v principu pro dva hráče, takže fajn. Ale přece jen prodávat něco takového udělaného v zásuvném modulu pro herní konzolu, prostě mi to přijde divné. Myslím kvůli nutnosti výroby toho modulu. Prostě je to taková ptákovinka, kterých pro normální počítač bych mohl mít na disku a podobně hromadu, tam to místa celkem nezabírá, ale zvlášť modul bych s tím nechtěl. Už tak nemám doma místo na věci, jo, to teda opravdu nemám.
V sobotu se také přímo na projektoru, myslím jako kromě jiných věcí na které byl použitý, to je klasicky a vůbec nepřekvapivě hromadné hraní her na malém Atárku s využitím geniálního rozhranní Multijoy, pustila nějaká hra na nějaké herní konzole. Mě to vůbec neoslovilo, běhaly tam čtyřúhelníky a motaly se chaoticky různé tečky a čísla, prostě chaos, co prý měl být vesmírná 3D bitva.
Kluci tím byli nadšení a dělali "Och" a "Ach", ale já jen hleděl, co že to je. To se totiž musí vědět, o co jde. Když mi pak byly řečeny technické možnosti použitého zařízení, tak jsem se pak také divil, neboť teoreticky by něco takového na tom vůbec nemělo být zřejmě možné.
A jsme u neděle a nepočítačových aktivit v ní provozovaných. Jo, to bylo tak - ono se při plánování mimo jiné říkalo, že si chceme odpočinout od práce a vlastně tak trochu i od počítačů vůbec, takže se zdůrazňoval úmysl najít a provozovat jinou formu zábavy (Je něco takového vůbec možné?) a to ve velkém množství.
Skutečnost byla jiná, jelikož se kromě jídla opravdu u té výpočetní techniky sedělo jak přilepení, checheche. Nicméně přece jen v neděli se s tím začalo. Nějaká předváděcí hra na hádání výrazu, hrozně těžká. Také nás na ni bylo málo, protože potřebuje dva nesoutěžní lidi. To je jeden si vymyslí nějaký pojem, utajeně jej sdělí vybrané oběti, to je druhému člověku, načež tento nešťastník je povinen výraz bez mluvení, tedy naprosto pantomimicky, předvádět.
Já ten systém hádání naprosto nepochopil, usuzuji tak, protože se mi vůbec nedařilo. Jen jsem hleděl na uhádnutý výraz "všejaderná fůze", což vlastně snad vůbec normálně neexistuje, Pepa tohle vytáhl z nějakého sci-fi filmu. Inu, hleděl jsem. Jako na to úspěšné uhádnutí (nikoliv mnou), ne na Pepu, já vím, že on je trošičku divný. Ale naštěstí alespoň ta část s předváděním, když jsem byl vybrán, tak ta mě docela bavila, a kloubový autobus jsem ztvárnil tak bravurně, že to kluci hned uhodli.
A vůbec to byla pohoda, totiž plná pravda je taková, že jsme dopoledne v neděli nedali matrace, deky, spacáky atd. z podlahy někam bokem, ale zůstali jsme si na nich pěkně líně ležet. Poskakovat museli jen předvádějící, ale u toho jsme se střídali, tak žádná hrůza. Jéé, a tady mezi fotkami fakt vidím, že někdo fotil mimo předvádějící a tudíž zajímavé lidi i ty ležící, vyvalující se, nic nedělající zjevy.
Kromě této obtížné hry jsme si dali pár kol i hádání postavy ze hry na malém Atárku, kterou jsme prvně sami zkoušeli již loni, jinak jsme ji odkoukali na jednom Foreveru v Trenčíně. No a abych nepředstíral co nebylo, tak i v neděli nějaké počítače byly zapnuté, například jsme si ještě jednou dali společné těžení ropy na malém Atárku.
Ovšem nejhorší v neděli bylo, že se odpoledne končilo a muselo se jet domů, co vím, tak nejvíc byl termínem tížený Honza, potřeboval být v doma v Olomouci do 18:00, kvůli věcem, co je odsunul, aby s námi mohl strávit náš pobyt. Nakonec jsme ho pro nepřízeň počasí vyhodili u něj doma tak o 20 minut později, milý Honza s tím byl spokojený, tak my také.
Celkově se tato akce velmi vydařila, takže děkujeme Pepovi za poskytnutí prostor a doufáme, že se v tomto trendu VZAKů bude pokračovat.
----
Dodatečné vysvětlivky k textu:
louh = marináda
neznámý vítěz Atari Karts = Fandal
3D vesmírná bitva = Blaster