J Magazín FLOP

ak jsem si pochutnal na bramboře
aneb návštěva tokijského retro hw shopu

Napsal: Pepax

Kde jinde než v rozsáhlých pláních osmibitovému Atari prozatím nedostupného internetu jsem se dočetl, že se v hlavním městě Japonska Tokiu, kam jsme měli se dvěma členy světoznámé ataristické skupiny C.P.U. shodou neuvěřitelných náhod a velice příznivých okolností právě namířeno, nachází pobočka ósacké firmy Super Potato, což je obchod použitými herními konzolemi, domácími počítači a všelikým haraburdózním příslušenstvím. (Pokud se při čtení těchto řádků píše nejméně rok 2010 a vy už konečně vlastníte snad celé desetiletí hrstkou nejšílenějších uživatelů Atari toužebně očekávanou síťovou kartu, případně jste nějakým jiným krkolomným způsobem (850/SIO2PC+Lantronix) dosáhli připojení vašeho Atari k internetu, můžete slavnostně kliknout na odkaz http://www.superpotato.com.) Zbytek posádky můj návrh navštívit tuto japonskou Mekku retropcbufeťáků příliš nenadchl, bylo jim však zjevně jasné, že se odbýt nenechám, a tak s odevzdaným výrazem ve tváři nakonec souhlasili. Jejich chabému odporu jsem rozhodně nehodlal podlehnout; jednak jsem o tomto podniku četl jen samé až nekriticky pochvalné ohlasy od konzolových proletářů všeho světa a na jejich základě pojal úmysl v tomto digitálně-analogovém svatostánku utratit nemalý peníz, druhak bych se z takového hříchu musel kát samotnému velkému Křupkajovi, který neměl, jak se už stalo jeho dobrou tradicí, z ničeho nic a zcela překvapivě možnost se naší památné výpravy účastnit.

Jednoho dne k večeru, kdy jsme sice měli něco zásadního v plánu, ale počasí se nám to rozhodlo překazit, jsem se pracně odhodlal dotlačit pěšími túrami vyčerpané kamarády s nohama do X na místo určení, náhodou nás totiž zrovna podzemní dráha místními obyvateli bodře zvaná Tókjó Metoro unášela správným směrem. Vydali jsme se tedy do pochybné čtvrti přecpané krámky, krámy i megakrámy s elektronikou a podivnými individui bažícími po vlastnictví jimi nabízených pekelných aparátů, zvané Akihabara, zkráceně pak Akiba. Poté, co nám submisivní ženský hlásek v podstatě omluvným tónem z nepříliš hlasitého reproduktoru ohlásil "Akihabara, Akihabara desu" a já konečně zjistil, kde su, se naše útočná jednotka vydala vstříc dobrodružství. A že to nebude nuda, jsme poznali hned při prvním vystrčení nosů ven do ulice, ono totiž ráčilo silně pršet. Šel jsem naší družině příkladem a vyběhl do H2O prodchnuté tmy, avšak ochota spolubojovníků nasáknout jak školní houba bohužel vyprchala již po marném obkroužení několika málo bloků. Chytře jsme si totiž nevzali deštníky a ještě chytřeji jsme si v důsledku naší do nebe volající ignorance nevzali příklad z domorodců, kteří takovou podružnost jako je deštník řeší tím nejjednodušším možným způsobem, zcela v duchu místních zvyklostí - nákupem v nejbližším nesamoobslužném prodejním místě čehokoliv, ve kterém se se začátkem deště jakoby zázračně, skoro by se chtělo říct jako houby po dešti, objeví dostatečné množství deštníků na prodej (je mi však jasné, že i automaty na deštníky už Japonci určitě dávno vynalezli, jen jsem si jich prostě nevšiml). Obrátili jsme tedy kormidlo směrem k našemu dočasnému domovu.

Počátečním neúspěchem jsem se však zdaleka nenechal odradit a nazítří navrhl podniknout loupežnou výpravu znovu. Odpoledne jsme se tedy, po jiném mnou vynuceném a bohužel výjimečně nezdařeném výletě za poznáním znovu vypravili do Akiby. Tentokrát nám počasí přálo, mohli jsme si tedy dovolit luxus podstatně delšího bloudění než předešlého dne. Instrukce stažené z internetu totiž označovaly jen přibližné umístění kýženého cíle, navíc sprostě tvrdily, že Super Potato je z ulice Chuo Dóri, našeho jediného záchytného bodu, vidět, což samozřejmě nebyla pravda. Udělali jsme si tedy po zmíněné ulici pěknou několikakilometrovou procházku, ovšem bez zahlédnutí jakéhokoli bramboroidního reklamního útvaru na fasádách přilehlých domů. Poněvadž mne po čase přepadla nepříjemná vidina kamarádů odhodlaně se dožadujících změny cíle, případně přímo návratu do hotelu, pojal jsem v čirém zoufalství trapnou myšlenku zeptat se na ulici nějakého domorodce na cestu. Šli jsme právě kolem blíže nespecifikovaného obchodu, když se před ním vynořila mladá sympatická reklamní pracovnice v typicky japonském (na české poměry nejspíše maškarním) převleku. Hned mě napadlo "Že bych se jí zeptal?" a posléze "Ne, ta to vědět nebude.". V rámci nedokonalého telepatického přenosu se první část mých úvah zřejmě přesunula do vážených hlav mých spolucestujících, protože se na nebohou maškaru ihned vrhli a ujali se vedení křížového výslechu. Slečna zjevně nezralá a neznalá všech zákoutí choré polovodičové mysli běžného počítačového otaku si však zřejmě pomyslela, že máme zrovna chuť na nějaké super hranolky z kuchyně jistého starého farmáře a poslala nás na druhý konec ulice, tam, kde již tzv. elektrické město očividně ztrácelo napětí. Rychlým občerstvením - pomalou smrtí jsme však povýšeně pohrdli a otočivše se o 180 stupňů, pokračovali jsme v hledání jehly v kupce jehel. Po dalším promrhaném časovém úseku jsem se znovu rozhodl zeptat pečlivě vybraného domorodce na cestu, tentokrát už doopravdy. Vybral jsem si tedy zcela záměrně člověka z oboru, a to přímo prodavače-vyvolávače z obchodu s přenosnými herními konzolemi a podobným blikajícím zbožím. Měl je před vchodem rozložené na jakémsi pultu a vytrvale brebentil do mikrofonu, pravděpodobně samou chválu na vystavené zboží. Neurvale jsem mu skočil do projevu a začal mu, poučen předešlým neúspěchem, obšírně vysvětlovat, co že to vlastně hledáme. Když jsem vyjmenovával značky různých historických počítačů a herních konzolí, zazdálo se mi pojednou, že nasadil výraz "Ano pane, já vás chápu, nemusíte mi to tady tak polopaticky vysvětlovat". Ukončil jsem tedy svůj zevrubný popis vytouženého cíle, jen abych zjistil, že prodavač sice pochopil, o jakém obchodu to vlastně mluvím, ale už mu nedošlo, co s ním mám v úmyslu (s tím obchodem, samozřejmě :) ). Lidově řečeno, buď mi nerozuměl, nebo neznal anglické slovíčko WHERE. Nikdy bych si to byl býval nepomyslel, ale moje zoufalství dostoupilo vrcholu teprve v tomto okamžiku a donutilo mě vysoukat ze svých útrob celou víceméně japonskou větu "Supa Poteto wa doko desu ka?" což, jak jistě chápavým čtenářům okamžitě došlo, znamená: "Kde je Super Potato?". Japonec v reakci na můj odvážný jazykový experiment nasadil široký úsměv, vylovil odkudsi reklamní mapu přilehlých ulic a zakreslil do ní přesnou polohu předmětné provozovny (spletl se jen o 4 patra :) ). Slušně jsem mu za to po japonsku poděkoval a radostným krokem zamířil k cíli, který se schovával za několika rohy a doly v jedné z vedlejších souběžných ulic. Na místě samém jsme zjistili jednak, že obrovská brambora se na fasádě domu opravdu nachází a pak také, že obchod se nenachází v suterénu, ale ve čtyřech nejvyšších patrech, což už byla ale pouze drobná odchylka od jinak skvělých instrukcí podaných ochotným domorodcem. Jali jsme se tedy stoupat vzhůru po schodišti zepředu popsaném různými jistě zajímavými, avšak pro nás absolutně nesrozumitelnými nápisy, což je pěkným japonským zvykem a obzvlášť se to vyjímá na nejstrmějších schodištích v úzkých, ale vysokých obchodních domech, kterých je v Tokiu a zejména v Akibě značné množství. Tytam jsou doby, kdy se četlo pouze z papíru.

Uff, třetí patro je tu. Co nás asi čeká?? Chvíle napětí.... Vstupujeme do dveří. Ha! Už je to tady! Co to?!? Svět se najednou nějak divně točí.... Množství barev, tvarů a zvuků útočí na mé smysly. Křiklavé odstíny zásuvných modulů, neortodoxní prostorové útvary všemožných herních konzolí převážně úctyhodného stáří, pisklavé tóny dávno překonaných zvukových generátorů, němé výkřiky umných kaligrafických nápisů marně se dožadujících naší pozornosti.... He?!? Eeee, promiňte pane... Blízké setkání třetího druhu s plastikovým instalatérem Mariem v nadživotní velikosti mne vrátilo zpátky do reality, aspoň doufám.

Protože tuším, že náš pobyt v této vskutku mimozemské provozovně bude nutno bezpodmínečně obrazově zaznamenat, jdu požádat mladého pána za pultíkem o svolení s fotografováním. Přečetl jsem si totiž před cestou hned několik zpráv z návštěvy tohoto podniku a většina upozorňovala západní turisty na nechuť a nesouhlas zaměstnanců s focením. Překvapivě mi byl souhlas promptně udělen, pouštím se tedy se svými váženými společníky do průzkumu zdejšího regálového dungeonu.

Police zde rozhodně nezejí prázdnotou, jakou si někteří z nás ještě pamatují ze socialistických prodejen elektronikou. V plných regálech můžeme zahlédnout konzole NES, Famicom, NeoGeo, Wonderswan, Sega Master System, Mega Drive, spousty všelikých ovladačů, dokonce i některé v Evropě nepříliš známé periferie jako například Famicom R.O.B. (Robot Operating Buddy - ovládá se záblesky z obrazovky!), Disk System atp. Samozřejmostí jsou záplavy kartridží s více či méně známými hrami, z nichž některé dosáhly až světového ohlasu a jiné jsou povědomé snad jen obyvatelům Nipponu. Takový přetékající devítipolicový regál naplní člověka prakticky neznalého světa herních konzolí úžasem. Lepší je však ani nedomýšlet, co musí prožívat znalec, ten zřejmě nemá v podobném prostředí přeplněném nervovými stimuly velkou šanci udržet duševní rovnováhu. :-)

Konečně narážím na mně alespoň částečně povědomou mašinku - úžasnou a výjimečnou vektorovou konzoli MB Vectrex v japonském převleku a slyšící na jméno Bandai Kousokusen. Oproti americkému originálu je vybaven pouze logem méně decentních barev. Co mě však na něm mrzí nejvíc je, že není na prodej. Že je nefunkční? Nevadí! Aspoň ovladač, prosím prosím! Tak ne, děkuji. Aspoň jsem to zkusil. Kličkuji mezi mladými Japonci (vlastně si ani netroufám odhadnout jejich věk, připadají mi skoro všichni tak nějak podezřele zachovalí, že by bylo sushi elixír mládí?), kteří okupují na každých několika metrech rozestavěné "předváděcí", především však historické, herní konzole a zuřivě buší do tlačítek, pardon, živých i oživlých nepřátel bez rozdílu věku, pohlaví, náboženského vyznání a stavebního materiálu. Já pro změnu zuřivě mačkám spoušť svého také už archívního fotografického aparátu Made in Japan, jež byl brutálně dotlačen za zenit své slávy nastupující záplavou nedůvěryhodných digitálních vynálezů. Je to zvláštní, ale v zápalu boje jsem si zapomněl zdokumentovat první přenosnou konzoli s 3D zobrazením Virtual Boy. (Možná to bude tím, že jsem o ní až do dne, kdy píšu tyto řádky, houby věděl. ;)).

Postupujeme do vyššího levelu. Znovu se ptám prodavače na možnost focení a jsem ujištěn, že je to OK. Vidím další japonský Vectrex, tentokrát i s nasazeným overlayem (fólie určená k dobarvení hry - vektorová obrazovka je pouze černobílá) pro hru Harmagedon. Vedle něj leží krabice s hrou Armor Attack, což mi připomíná, že kromě zabudované hry Minestorm žádnou další hru pro svůj exemplář nemám. :( Co mi však jiného dokáže spravit náladu, než že uvidím ve vitríně logo Atari? :-D Koukáme na velkou vzácnost, herní konzoli Atari 2800, což je staré dobré VCS v designu 7800. Úžasná však na něm není cena - v přepočtu asi 5000 Kč. Tak to si asi nikdo z nás nepořídí, nehledě na to, že herním konzolám, byť naší oblíbené značky, zas tak moc nefandíme. :) O polici níž jsou naskládány další nám známé výrobky, jako je Atari Woody, paddle, několik her pro VCS i Jaguara, vše za nepříliš nízké ceny. Hlavní však je, že něco mají, což se o jiných značkách, se kterými přišel ctěný pan Tramiel do styku, říct nedá. Abych nezapomněl, o pár časoprostorových jednotek dále jsem našel i celou jednu kartridž pro Lynx. :)

U vedlejšího proskleného pultu musí zaplesat srdce každého Husákova dítěte, alébrž se na něm rozkládají kapesní hry nápadně podobné socialistickým evergreenům s vlkem chytajícím vajíčka. Ta podoba není náhodná, sovětští továrníci si totiž tento skvělý vynález tak nějak kompletně soudružsky vypůjčili z originálu od firmy Nintendo. Nestačím se divit, kolik různých her bylo vyrobeno, i sovětských klonů jsem viděl svého času maximálně tak tři druhy. Na tomto patře se však vyskytují i mírně novější exempláře, například výrobky firmy Sony, což zahrnuje i nejen mezi ataristy oblíbené PS1 LCD, které tu ovšem mají za mírně přemrštěnou cenu, pročež jím pohrdnu. V záplavách kapesních her, jimž dominuje zejména Game Boy, software pro Playstation, dlouhatánský regál s herními "soundtracky" a dalších podivuhodných artiklů nalézám i několik pozoruhodných japonských počítačů standardu MSX, který se, pokud je mi známo, ve střední Evropě vůbec neujal. Následuje regál obsypaný kartridžemi pro Gameboy, u kterého vyrábím Bobovi snímeček na památku, ponevadž tady jde pro změnu o jeho oblíbenou hračku. Mlsným zrakem pokračuji v obhlídce a mé instinkty mě výjimečně nezklamou - narážím na oddělení označené velkým, křiklavým a nepříliš estetickým nápisem MSX, samozřejmě vyzdobeným nečitelnými klikyháky. :) Horečně se vrhám na vystavené ROM moduly, zkoumám ceny, snažím se vyluštit japonské nápisy a jsem vděčný za každý anglický. Naštěstí výrobci MSX software dospěli k jednotnému označování svých výrobků stran kompatibility s různými úrovněmi standardu MSX a volitelnými HW doplňky. Mám tedy od začátku jasno, co mi doma na mé ultralaciné a nepříliš zachovalé mašince přivezené šťastnou náhodou z hloubi Maroka pojede a co můžu leda tak střelit na Aukru, pokud se mi ovšem bude chtít (nebude).

Na opačném konci police objevuji několik dalších kartridží pro VCS, které však vzhledem k odlišnému TV standardu a také proto, že mě stejně nezaujaly, nehodlám koupit. (Kecám. Kdyby byly za babku, jsou už moje. Naštěstí byly výrazně předražené, stejně jako plná police ještě nerozbalených her pro Vectrex.) Hned vedle objevuji dokonce i několik kartridží pro C64, to se tedy divím. S ním Jack žádnou velkou díru do Honšú, Kjúšú, Šikoku ani Hokkaidó neudělal. Opět žádnou nekupuji a kromě již dříve zmiňovaných výmluv to omlouvám i nepěkným designem, který sestává z krabičky černé jak bota a nepříliš nápadité, ba spíše docela prosté nálepky se jménem hry. Neříká se, že obal prodává výrobek?

Pokračuji bludištěm dále a úplně u podlahy nalézám na polici Atari Video Pinball. Vytahuji krabici do uličky, cvak - fotka na památku a šup zpátky vedle Jaguara, jehož cenovka mě utvrdila v mém přesvědčení, že žádný zapálený sběratel nejsem. :D Ještě hodím nešťastně zamilovaný pohled na vysoký regál, na jehož vršku si dělá společnost hned několik veskrze zajímavých MSX mašinek od firem Casio, Sony, Toshiba, National, Panasonic aj. a jde se dál. Na cestu do nejvyššího levelu nám tentokrát mává pouze metrový italský údržbář. Po cestě přemýšlím nad tím, proč jsem nikde nezahlédl u nás dobře známý a přesto nepříliš rozšířený (v poměru k ostatním imperialistickým platformám :)) japonský výrobek Sharp MZ. Na ještě daleko vzácnějšího a v pouhých tisíci kusech k nám Tuzexem dovezeného Sorda M5 si kupodivu ani nevzpomenu.

Pokračujeme tedy do posledního kola, kde nás čeká nejvyšší megaboss, aby nás zadupal do země.... ehm, to snad možná ani ne. Ocitáme se ve staré dobré automatové herně. Vypadá to tu skoro jak v džungli - ze stropu visí plastová vegetace, z vypouklých obrazovek na nás povětšinou pomrkávají chrabří bojovníci na pozadí brazilského pralesa, anglického Sherwoodu či jiných malebných lokací, občas vystřídané neaerodynamickými raketkami na nepravděpodobnostní pohon, uhánějícími široširým vesmírem vstříc vlastní zkáze. Uprostřed vší té krásy se skví trůn. Ne však ledajaký, je to trůn největšího bojovníka, samotného vládce pralesa. A je celý z kartridží pro Famicom.

Zde bych si dovolil svůj stručný popis neuvěřitelných událostí násilně ukončit. Pokud se vám můj mrzký příspěvek k nehynoucí slávě magnetického magazínu Flop z nějakých zvrácených pohnutek líbil, zašlete tisíce děkovných dopisů na adresu Rastera, který mě jej, netuším jak, donutil sepsat. V opačném případě mě nekamenujte, ale zajeďte si do Tokia, navštivte Super Potato a napište svou vlastní reportáž. ;-) Sayonara Pepax