Příprava akce probíhala obdobně jako předchozí roky, ale s jedním novým významným vylepšením. Bývalý obyvatel města Prostějov a pochopitelně dřívější člen našeho Atari klubu Pepa Augustin přišel s nabídkou poskytnout spoustu místa na hromadné přespání i nedělní pobyt pro větší množství lidí. Myšlenka hezká, zaujala zejména kluky od nás, to je Prostějov a Olomouc, kteří se loni zúčastnili posezení u večeře v restauraci v Olomouci společně s většinou zahraničních návštěvníků. Což se moc líbilo, ovšem to bylo vlastně umožněno neplánovaným ukončením samotné akce o tři hodiny dříve, což už zase tak hezké nebylo.
Mně se tento nápad samozřejmě také zamlouval, to mě také dřív mrzívalo, že jsme umisťovali lidi na přespání do různých míst po menších množstvích, takže to pak už rozhodně nebývalo jako pokračování akce, ale prostě jen jako to nutné přespání. Nic není ale ideální a tak jsem tady viděl několik problémů a potají jsem pochyboval o nějakém výraznějším úspěchu této možnosti.
Totiž samotné místo pro více lidí bylo sice opravdu pro více lidí, ale necelých 50 kilometrů od Prostějova bídnými silničkami směrem na Boskovice, naprosto odlehlé od veškerých dalších dopravních tras pro naprostou většinu našich návštěvníků. A za druhé už několik let pozoruji úbytek zájmu o vícedenní akce a v případě naší jednodenní o možnost přespat na místě do neděle. Nicméně pokazit se celkem nemělo co, i kdybychom tam byli my sami organizátoři, pořád by se mi to líbilo.
Což když se dnes na to dívám dnes s časovým odstupem, tak alespoň v tomhle předpokladu jsem se nespletl, neboť jsme si po nějaké době od Atariády skutečně udělali hned dva další celé víkendové pobyty na tom místě my sami pro sebe. V předpokladu naprostého nezájmu dalších lidí po Atariádě jsem se naštěstí spletl.
O dalších přípravách celkem není co povídat, snad bych se jen zmínil o skutečnosti, že jsem do příchodu příslušných osob vůbec nevěděl, jestli bude nějaký dobrovolník či dobrovolnice do pokladny. Ale utopit jsem se kvůli tomu nešel, protože jsem odhadl, že i bez vyděrače peněz, totiž výdejce vstupenek, akce proběhne. Jejda, to vlastně není psaní o přípravě akce, ale o její nepřípravě, au, měl bych se stydět, že jo?
Sobotní ráno pro mě znamenalo začátek chaosu, což znamená napakovat nepřipravené věci do auta, nezapomenout nic důležitého což je nemožné, a dostat se pokud možno na místo včas. Prostě vykonání nadlidských úkonů. Ale v zásadě to splnitelné bylo, protože u mě doma nikdo z pátku nepřespal a nebylo potřebné brát na místo akce nikoho z okolí, protože si všichni naštěstí obstarali vlastní povoz. Jo, to je velká výhoda, když se to tak podaří.
Přijet zavčasu mi umožnilo krátce po otevření restauračního sálu zřídit si ze tři stolíky hned za vstupními dveřmi, z nichž jeden sloužil pro umístění mého původního stroje MEGA STE za účelem provozovaní Real Time Textu. Hmm, k tomu snad ani není český název, alespoň já o něm nevím. A podle záznamu v něm se mi to podařilo nastartovat hned v 9:26, to jde. Jindy se objevuji na akci až po desáté, když ještě vozím spoustu dalších věcí a lidí a kdoví co ještě.
A další dobrá věc, přišel Bohdan, ani nevím jak se dostal z Olomouce, ale to je nedůležité, v doprovodu dvou dobrovolnic do pokladny. Zajímavé. Jednou z nich byla naše známá Vlaďka z předchozích dvou let, druhá úplně nová u nás a také nová pracovnice v práci, co dělá Bohdan. Snad jí namluvil kdoví jak to bude u nás zajímavé. No pro nás to zajímavé je určitě, když se na takové věci sjíždíme z daleka, jen si nejsem jistý, jak moc je to fajn pro nevinné pokladní.
Pro mě byla jejich přítomnost velmi užitečná z důvodu převzetí péče o pokladnu, takže já jsem se mohl volně pohybovat v prostoru a bavit se s lidmi, prostě se ponořit do dění. Samozřejmě, jako pokaždé jsem musel mimo jiných problémů zajet domů pro nějaké věci, v tomto případě šlo o náhradu nefungující televize brněnské výpravy. O moc lepší než tři dodatečné cesty domů, jako tuhle, protože průjezd městem jednoduše zabere minimálně tu půlhodinu tam a zpátky, tady rychlé auto nijak nepomůže.
Tady obvykle popisuji návštěvníky a jejich zasedací pořádek u stolů, všechno téměř přesně, jak bylo. Dělal sem to vlastně z vlastního pocitu nedostatku informací o akcích, kterých jsem se ke svému neštěstí nemohl osobně zúčastnit a jejich popisy, jako třeba že to bylo fajn, jsem obvykle shledával nedostačující.
Jenže v tomhle případě jsem nějak nevěnoval zvláštní pozornost rozmístění jednotlivých návštěvníků a pak, možná není až tak úplně nutné vědět, kdo že seděl u druhého stolu v řadě u oken, zvlášť když se během dne lidé přelévají po místnosti v nedefinovatelném chaosu. Takže připomenu jen hrubý přehled místa akce, což je vlastně u nás každý rok víceméně stejné.
Hlavní místnost restaurace zabírají z větší první poloviny za vchodem zhruba tři řady stolů, na něž si ataristé rozkládají své stroje a další věci. Jsou zde výjimky, jako že někteří uživatelé větších počítačů si dávají k sobě dvě řady stolů, čímž vytváří dvouřadou soustavu například 8mi stolů, což jim umožňuje pohodlné tahání síťových kabelů mezi svými stroji. Nebo snad ani ne tak pohodlné, jako bezpečné - tahat kabeláže mezi stoly v uličkách, kde chodí spousta lidí, by asi nebylo až tak úplně bezvadné.
Dále směrem dozadu jsou obvykle dva nebo tři stoly s ubrusy, vyhrazené pro dodávání potřebné energie lidem, totiž pro jídlo, jako je oběd, večeře a podobně. Zde dochází přes den k nepřetržité výměně sedících osob. A jako poslední důležitá část je volná prostora, velikosti, no neměřil jsem to, snad jedné čtvrtiny místnosti. My to využíváme na různé prezentace. Totiž, no loni jsme poprvé měli tady přednášky a prezentace a tak.
Nejdůležitější složkou akce jsou ovšem vlastní návštěvníci. Ano, přijeli k nám takoví, nebylo jich dvě stě, ani jedno sto, snad ani padesát, ale takovému množství se to snad již blížilo. Chybělo pár dříve známých lidí, kteří se o Atari počítače přestali zajímat a chybělo pár lidí, kteří se zajímat nepřestali, ale nemohli se dostavit. Je asi nemožné najít termín akce, který by vyhovoval fakt všem, což je na jejich pořádání, alespoň pro mě, to nejvíc nejnepříjemnější.
Nicméně, i letos, tedy v období upadání zájmu o akce, se u nás objevilo několik překvapení. Mě zde osobně nejvíce zaujal Martin Sedlák z Bratislavy. Totiž, vlastně nevím, jestli je pořád z Bratislavy. Důležité je, že jako student byl z Bratislavy a byl činný uživatel a programátor na Atari ST, společně s jeho kamarádem Andrejem. Já jsem se s nimi setkal poprvé v Plzni na prvním Freeconu, kam dorazili vlakem po hrůzně dlouhé cestě, brrr, potom na jedné akci pořádané lidmi okolo magazínu Narsil no a pak, jako s dvojicí, už ne. Až Andrej se začal objevovat na Foreveru v Trenčíně.
To se ví, hned jsem se Martina vyptával, co a jak, kde byl, proč dřív nejezdil, proč teď přijel, je to jednoduché, vystudoval školu, ztratil tím přístup k internetu a tím i poštovní kontakt s ataristy, začal pracovat, později získal znovu přístup, ten naštěstí už může mít skoro každý, ne jen studenti vysokých škol, náhodou našel informaci o naší akci, prý by ho ani nenapadlo, že ataristi ještě existují, no a tak přijel. To je moc dobře, ne? Já jsem byl rozhodně rád, takových dřívějších nadšenců víc a je nás znovu spousta.
Z velmi dalekého zahraničí, jako je třeba Holandsko, nepřijel letos nikdo, ale to neznamená, že se nenašlo pár lidí ze vzdálenějších míst. Jako třeba Thorsten z Wiesbadenu, ten to má téměř z druhého konce Německa dost daleko. S ním přijel Thomas z Mnichova a ještě Liviu, toho jsem zatím vůbec neznal. Je z Německa, psaný má také Mnichov, ale pochází prý z Rumunska, takže se během akce mezi námi místními, jakožto organizátory, šeptalo něco jako: "Máme tady kluka z Rumunska, to je věc...".
Je moc dobře, že se stále objevují další lidé. Jako třeba Christian, který přijel s Petrem Svobodou z Prahy. Na jejich mezinárodní pražské výpravě, totiž zapsali si místo výjezdu Ostravu, zajímavé, stojí ještě za zmínění jejich problematický příjezd, nějaké hloupé komplikace, nicméně kluci se nedali a i když pozdě, tak přece přijeli odpoledne asi v 15:30 se alespoň zúčastnit zbývající části akce.
Další návštěvníci s poněkud delším cestováním nutným pro příjezd byli Lubo Roba s rodinou z Košic, Jirka Pecher s kamarádem z Chebu, Jirka Petrželka, přijel úplně sám z Plzně, obvyklá Děčín - Ústí nad Labem výprava, no a jistě by se ocenění ohledně překonání problémovější a zdlouhavější dopravy týkalo i řady dalších lidí, ono záleží i na způsobu dopravy, takže se to nedá brát jen podle zeměpisné polohy místa výjezdu.
Když si prohlížím zápisovou listinu, vidím že je v ní uvedeno 42 jmen, včetně nás místních organizátorů. Dost překvapivé množství z nich je mi docela neznámých, to znamená, že příslušné lidi znám jen od vidění a nebo vůbec ne, jako například vidím kohosi ze Vsetína, tak to jsem myslel, že tam už velmi dávno ataristé nejsou. Potěšující. A je dobře, že jsme trochu na příchozí nároční a nutíme je se zapisovat. Jen škoda, že některé jejich mailové adresy nejsou k přečtení, rád bych jim poslal v příslušnou dobu pozvánku na další rok. Což je tak asi hlavní důvod, proč vlastně kolonku na její zápis vůbec máme.
Naše akce letos byla mírně organizovaná. To je po prvním, snad bych mohl napsat experimentálním, aby to vypadalo vznešeněji, zavedení přednášek a prezentací loni, které jsme trochu přepískli, neboť to ve výsledku zabralo větší část naší omezené jednodenní akce, se povedl docela dobrý kompromis. To je organizovaný program ano, ale jen část dne.
Nechali jsme tedy lidi přijet, usadit se, rozkoukat se, částečně naobědvat, no a o půl jedné se začalo. Prakticky to znamená vytrhnout lidi od jejich počítačů, z jejich zajímavých debat, eventuálně od jídla, a nahnat je do zadní části místnosti, kam jsme jim nachystali shluk židliček. Jo, to je dobře, že alespoň jejich slušnou zásobu v restauraci mají.
To je první krok, velmi obtížný, ale co dál, když se fakt překoná. Takže oficiální přivítání, ode mě, vůbec jsem na to nebyl připravený a spíš mě šokovalo, že jsem byl do něčeho takového uvrtán. Bohdan Milar se ujal překladu do anglického jazyka vzhledem k mezinárodnímu obsazení lidí tady. Samozřejmě, nepřipravenost se vymstila, málem se zapomnělo připomenout možnost přespání na místě dodaném Pepou + hlavní náplně večera tady, totiž opékání uzenin nad ohněm.
(pokračování ve druhém souboru)