Košice 14.4.-17.4.2006
Já osobně jsem o zvyku pořádání ataristických akcí v období Velikonoc nic moc nevěděl, vlastně ještě když jsem byl v Drážďanech na poslední tam pořádané Error in Line, tak mi snad ani nedošlo, o jaké jarní období se jedná. Že jsou v tuto dobu vždycky pořádané demopárty a nebyla to tedy jen záležitost z Drážďan jsem se bolestně dověděl jeden rok, kdy náhodou vlivem jediného volného termínu v restauraci Haná mi vyšla naše vlastní Atariáda u nás v Prostějově na sobotu o Velikonocích, následkem čehož k nám nepřijel pravidelný návštěvník z Košic Lubo Roba i s jeho společníky. Logicky dali přednost čtyřdenní akci pořádané ten rok v Nizozemí s náplní pro ně zajímavější než je naše skromné setkání.
Tyto velikonoční akce jsou zásadně demopárty, což jsou akce, na nichž je daný jasný cíl - zorganizovat soutěže ve vytvořených příspěvcích, ohodnotit je všemi přítomnými, vyhlásit výsledky a odměnit, a to i nemalými cenami, vítěze. Myslím, že sem jezdí dva druhy lidí. První nezajímá na počítačích nic jiného, než tvorba různých ukázkových programů, kterým se běžně říká dema, demíčka, demoprogramy, prostě zápasit se systémem se snahou vytáhnout z něj nějaký nemožný grafický i výpočetní výkon. Vzpomínám si, jak jsem byl v šoku, když mi tohle o sobě řekl před lety jeden majitel Falcona z Německa - nechápal jsem, jak je možné, že ho nezajímá na jeho počítači NIC jiného.
Druzí návštěvníci zapínají své stroje i kvůli jiným věcem, já bych snad řekl normálnějším, ale rádi se i podívají na nějakou tu nadšeneckou tvorbu a hlavně asi vědí, že i takto zaměřené akce jsou fajn, že i když tam bude většina přítomných sedět u své techniky a zuřivě programovat, kreslit či skládat hudby, pořád je tam s kým promluvit, seznámit se s novými lidmi, setkat se starými známými, nebo něco zajímavého vidět a také se třeba dovědět ledasjaké novinky.
Třetí skupinu lidí u počítačů nezajímají dema vůbec, nebo alespoň ne natolik, aby se zvedli a někam kvůli tomu odjeli, blízko či daleko prakticky nerozhoduje. A k takovým neinformovaným nešťastníkům jsem patřil i já. To se u mě naštěstí změnilo, sice natolik pozdě, že jsem již neměl možnost vidět vyhlášenou akci Demobit v Bratislavě, neb právě v roce mého rozhodnutí k návštěvě bylo pořádání akce odvoláno a to už navždy, ale jsou tu i jiné, jako třeba Forever v Trenčíně.
Z uvedeného vyplývá, že se můžeme dívat na Noise párty dvěma způsoby. Jedním jako na úplně novou akci, která doposud ještě nebyla, druhým, který mi připadá správnější, jako na tradiční a naprosto zavedenou velikonoční slezinu, která bývá na různých místech a letos byla náhodou v Košicích. Původě to vlastně mělo být ve Švédsku, z čehož pak ale místní ustoupili.
Proč tedy byla návštěvnost tak malá, je až divné. Sice nás ataristů ubývá, ale na tyto věci stále chodí dost nadšenců. Snad je to cestovní vzdálenost, která je do Košic asi pro většinu lidí, které jsem viděl v Drážďanech, podstatně větší než měli tam. Co se týče lidí od nás z České republiky, nemají to sem nijak zvlášť daleko, ale ti jezdí na zahraniční akce moc málo a na demopárty už vůbec ne.
Pro mě osobně, pokud uvažujeme vzdálenost v kilometrech, jde o srovnatelnou záležitost třeba s bývalými akcemi Freecon v Plzni. Číslo 423 bude jen nepatrně vyšší, než to bylo do Plzně od nás z Prostějova, pokud by jsme vzali za výchozí bod Olomouc, je to asi úplně stejné. Provedení cesty, pravda, srovnatelné není, protože je prostě rozdíl mezi dálnicí a jízdou po normálních silnicích.
Naštěstí tohle nebylo vzhledem k jiné hustotě obyvatelstva tak příšerně hrozné jako je to třeba v Polsku nebo Německu, takže jsme přežili cestu celkem v pohodě. Navíc nás Lubo přemluvil k zakoupení dálniční známky, že přece jen nějaké kusy dálnic po cestě budou. Nemůžu hodnotit, jak moc významné pro naše cestování, protože se to vzhledem k přenosové rychlosti na nich dosažené zdály velmi kratičké, ale to bude právě tím rychlostním rozdílem.
Co se týče naší výpravy ze střední Moravy, zúčastnili se jí kromě mě kluci z Olomouce Honza Křupka a Bohdan Milar, krátce před termínem se najednou rozhodl i Robert Petružela. Původně neměl zájem, protože této akce se spíše zúčastňují majitelé ST a Falconů, než 8mi bitů, ale pak se rozhodl jet prostě na výlet. Stručně, ale pravdivě vyjádřeno, nelitoval.
Vlastně se pak ozval ještě jeden zájemce, ale na něj už nebylo místo v autě. Už tak to ve čtyřech bylo dost narvané a vlastně možné jen díky organizátorům, kteří na místě samém měli zajištěny monitory a televize, takže jsme nic takového nemuseli vléci s sebou.
Protože většina z nás nemohla vyrazit již ve čtvrtek, vyrazili jsme v pátek ráno. Odjezd z Olomouce po předchozím posbírání účastníků mám zapsaný v 7:45, na místo samé jsme dojeli v 15:55. Dvě hodiny z toho jsme strávili prohlídkou zajímavého města Levoča + oběd tamtéž. Co se týče zážitků z cesty samotné, tak bych se zmínil jen o dlouhém tunelu na začátku dálničního úseku ve Spišské oblasti, jehož délka je úctyhodná. Robert napočítal dobu jeho průjezdu při limitní rychlosti 80 km/h na 3 minuty 43 vteřin.
Místo konání akce bylo v menší tělocvičně sportovního areálu základní školy umístěné na sídlišti. Pokud píši výraz menší, tak tím nemyslím nic malého, jde jen o porovnání s větší tělocvičnou, která dosahovala velikosti schopného fotbalového hřiště. Však také byla plně zařízená pro tuto hru s kulatým předmětem. Já jsem původně ani nechtěl věřit, že tohle všechno patří jediné škole.
Tento školní komplex je umístěný v centru sídliště Ťahanovce, schovaný za plotem, zákazy vjezdu, přístupný jen cestami, které zjevně vypadají jako chodníky. Kroužili jsme kolem jako hladoví psi, hledajíce nějakou přístupovou skulinku. Tu optimální jsme pochopitelně minuli, nicméně po zastavení a pěším průzkumu jsme se od Andreje, který zrovna odemykal vstupní dveře, zatímco kamarádka Mirka Kropáčka lepila právě na plotek plakát upozorňující na akci, dozvěděli že ano, jet po chodníku, ano, přes zákaz vjezdu, ano, pěkně rovnou na plac vedle školy.
Krátce před námi dorazila polská výprava, my jsme v čase 15:50 byli druzí, během dne či pak již spíše večera, se objevili další účastníci. Konečný seznam přítomných lidí obsahoval celkem 20 jmen, z toho ale patřilo 5 jmen organizátorům akce. Což byli sponzor akce a člen dřívějšího Atari klubu v Košicích, Lubova rodina v počtu tří lidí, Andrej a Mirek z Bratislavy.
Co se týče opravdových návštěvníků akce, tak kromě nás čtyř ze střední Moravy to bylo pět kluků z Polska, Baggio a Deez ze Švédska, Thorsten a Thomas z Německa a Martin Sedlák z Bratislavy. Tohle bych hodnotil jako velmi slabý zájem o účast a je to velmi smutné, když uvážíme opravdu vynikající přípravu akce a já bych přímo řekl, že je to ostuda naší ataristické veřejnosti. Ne že by organizátoři počítali se stejnou účastí jako třeba ve zmiňovaných Drážďanech, to je 70 a více lidí, ale přece jen odhadovali minimálně asi o 10 lidí více, přičemž byli nachystaní zvládnout nápor až 60 návštěvníků.
Dokonalou organizací myslím vyřešení finanční otázky a náplň akce. Předně na její zajištění získali sponzora, bývalého člena Atari klubu v Košicích, s jehož pomocí pokryli výdaje pro nájem sálu a většinu náplně akce. S tímto uspořádáním bylo vstupné použito skutečně jen pro výlohy na ceny za výhry v hlavním tematickém soutěžení, to je tvorba programů, grafiky a hudby na našich počítačích. A co se týče jeho velikosti, bylo v propagaci akci vyčísleno jako 15 Euro, se zvláštními slevou na 3 Eura pro návštěvníky akcí Forever v Trenčíně plus nějaké menší slevy na jiné zahraniční akce, které jsem ani ke své hanbě neznal. Prakticky to pro nás znamenalo obnos 110 slovenských korun, protože jsme všichni byli v Trenčíně. A pozor, ve vstupném bylo započítané jedno tričko s nápisem Noise, k dispozici v několika barvách. Já si vybral žluté. A také jmenovka, kterou jsme měli nosit.
Oficiální zahájení proběhlo, hmm, asi přibližně v naplánovaném čase, který jsem si nepoznačil. A protože šlo o mezinárodní záležitost, tak samozřejmě v anglickém jazyce, čehož se ujala Mirkova kamarádka, alespoň pro dobu své přítomnosti na místě. Poté byla vyhlášena soutěž v pojídání pizzy, úkol sníst tři kusy během hodiny, samozřejmě hrazeno pořadateli. Mám pocit, že se do toho nikdo nepustil, i když jinak si lidi, stejně jako je běžně vidět třeba v Německu, tyto věci objednávali a nechávali dovážet. Měl bych se zmínit, že kromě veřejných mluvených ohlášení bylo celý program akce ve vytištěné podobě v několika kopiích různě vyvěšen po celém sále, takže kdykoliv dostupný pro všechny.
20:00 podle oficiálního programu začátek Realtime soutěže. Na rozdíl od Foreveru a snad i jiných akcí zde byla jasná pravidla, co se má udělat. Do hudby ani kreslení obrázku se nikdo nepustil, ale hned 4 odvážní se pokusili o vytvoření co nejkratšího programu, který měl vykreslit přesně daný černobílý geometrický obrazec. Na 8mi bitovém atárku se do toho nadšeně pustil Robert, moc si pochvaloval, že je tady přesně vymezený úkol. Dalšími byli Andrej a Martin, kteří využívali emulátor STEEM běžící na PC pod Linuxem i Windows a Mirek na reálném Falconu.
Ve 21:00 začala první doprovodná soutěž a to v pití piva. Úkol zněl vypít plechovku piva a postavit ji na podlahu, první vyhrává. Podle své fotografie dodatečně odhaduji počet účastníků na 9, vyhrál to asi někdo mně neznámý z Polska, náš Honza byl druhý. Ovšem, hodnotilo se jen první místo. Kluci z Německa měli jasně smůlu, protože dojeli o něco později.
21:50 pojídání slaných tyčinek. Takové známé malé kulaté věci, mělo se jich sníst 18 kousků za 60 sekund. Pochopitelně se zákazem pití během pojídání. Před začátkem jsme ale dostali pohárky s vodou od organizátorů. Vypadalo to jednoduše, ale nedokázal to nikdo. Odhaduji, že na tom většina byla jako já - chybělo mi spolknout poslední sousto.
Někdy před půlnocí jsem začal uvažovat o uložení ke spánku. Jako obvykle mezi prvními, jsem prostě málo odolný v takovém náporu. Logicky jsem se vydal do auta pro spacák, je to přece jen věc, kterou je vhodné mít na tuto (ne)činnost. Trochu mě zarazilo, že ho nějak nemůžu najít a tak jsem se šel přeptat Roberta, kde ho viděl, když v autě přeskládával věci tak, aby se všechny vešly. Neviděl ho vůbec. Pomalu mi docházela otřesná skutečnost, totiž moje přesvědčení při chystání věcí, že je přece v autě od cesty do Trenčína, bylo od začátku velmi chybné. Jéje.
Naštěstí věc nebyla tak tragická jako před lety, kdy jsem ho zapomněl také. Měl jsem v autě tenkou deku, ale vzhledem ke slušné teplotě ve spací místnosti mi bohatě stačila. A pochopitelně jsem použil i svetr a jiné teplé doplňky, co jsem měl s sebou pro jistotu. Spacím místem byla prostora v prvním poschodí, vlastně ve výšce stropu tělocvičny, takže z jejich oken bylo do ní vidět. Její vlastní smysl mi je vlastně neznámý, protože jako případné skladiště nářadí nemůže být vhodná pro její na tyto účely špatnou přístupnost po úzkém schodišti, ale to je jedno.