O návštěvu demopárty v Trenčíně projevili letos zájem tři noví lidé - Pepa Augustin, František Houra a Bohdan Milar. Tím bylo jasné, že se použijí nejméně dvě auta, protože tradiční návštěvníci od nás jsou čtyři lidé. Pepa je bývalý člen Atari klubu Prostějov, který se časem odstěhoval dosti daleko od Prostějova, takže ho už moc často nevidíme, Franta bydlí od nás ještě dále, on ovšem, pokud vím, nikdy v našem městě nepřebýval.
Celkem přirozeně jsme se rozdělili na mě + dva olomoučáky = první skupina, druhá Radek a Robert od nás + dva výše zmínění mimoprostějovští. Organizace jejich dopravy a zajištění se kluci chopili sami, já jim jen slíbil vzít jednu televizi, protože nás bylo v autě o jednoho míň.
Radek: Vzhledem k tomu, že na označení skupin vůbec nezáleží, tudíž je úplně jedno, která skupina je nazývána první a která druhá, navrhuji Zdeňkův výrok změnit a nazvat naši skupinu první a tu Zdeňkovu druhou. ;-)
Odjezd jsme si domluvili na 12:30 - 13:00, protože Bohdan jako obvykle musel ještě dopoledne do práce s nadějí, že z ní bude moci v poledne odejít, což nebylo tak úplně zaručené. Jo, těžký je život pracujícího lidu, nikdo z nás nemá požadované volno jisté.
V pátek ráno jsem se v klidu sbalil, pěkně jsem si odškrtával položky v připraveném seznamu, ne že bych toho s sebou táhl nějak moc, dokonce jsem vzal i televizi, kterou jsem do seznamu zapomněl napsat. Vytiskl jsem si i plánek místa akce zveřejněný po změně místa konání 14 dní před termínem. Nepotřeboval bych ho, kdybych našel svůj plánek Trenčína, který jsem si tam onehdy za nemalý peníz koupil.
A už jsem vyrazil, s krátkou zastávkou po cestě u Radka, abych mu řekl, že nevíme, kdy se na místo činu dostaneme a jestli si nechce přece jen televizi vzít s sebou, což kvůli nedostatku místa neudělal, načež jsem se vrátil zpátky domů pro prodlužky, které jsem si napsal do seznamu velkým písmem nahoře, takže došlo při kontrole k jejich přehlédnutí.
Pepa: Zpráva z druhého (tj. z prvního) vozu: pominuvše Bobovy časté akcelerace, proběhla cesta celkem v klidu a bez dobrodružství, což by nám se Zdeňkem jistě nehrozilo. Radkův nástup do vozu, ač vypadal ze začátku nepříliš reálně vzhledem k množství a objemu jeho zavazadel, se také nakonec podařil. Pouze Bob se zúčastnil na benzince u prostějovského Tesca trapného incidentu se zmateným pokladním, který při platbě kartou zřejmě namarkoval nižší než skutečnou částku za benzín, načež bylo třeba zbytek doplatit v hotovosti. Když se Bob na parkovišti uklidnil a vyrovnal s hrstí různorodých účtenek, mohli jsme pokračovat ve spanilé jízdě, kterou na mou žádost okořenil pouze Radek zážitky z jejich předminulé Odyssey v téměř nepojízdném samochodu.
Krátce po našem brzkém příjezdu na místo samé a vzájemném ujišťování, že jsme určitě na správném místě, přikvačil motorizovaný spectrista a jal se nahlodávat naše přesvědčení. Poté ve zmatku usedl za volant a spěšně vyhledal jiné místo konání, zcela v duchu jemu milého procesoru - rychle, ale špatně. V rámci objektivity nutno dodat, že svůj úsudek posléze opravil.
Mimochodem, víte proč se říká bridž a ne bridge? Protože se říká holič a ne holidge.
Získání 500 slovenských peněz ve směnárně v Prostějově, nákup čerstvých potravin v Olomouci po cestě, s Honzou do restaurace na oběd, příjemné překvapení, Bohdan byl v domluvený čas už opravdu z práce doma. Jo, někdy si říkám, jestli to hoch nemá ještě horší v práci s tou nejistotou než já. A už se jelo, podle záznamu v 13:40. No, nic moc, když uvážíme, že jsme plánovali být tam zavčas a jít se seznámit s Trenčínem, než akce začne. A bylo hůř, tím mám na mysli dopravní situaci, která byla překvapivě příšerná. Forever bývá každý rok v podobnou dobu, ale tak rozbité silnice a navíc ucpané hustým provozem, to jsem ještě nezažil. Na místo samé jsme přijeli až v 16:35 a já byl z toho pomalého cestování úplně v šoku. Moje krásná rychlá Felicinka asi také, však se také v jednu chvíli v nějakém pomalém stoupání téměř začal přehřívat motor.
Nové místo jsme našli téměř bez problému, jen nové kruhové objezdy byly trošičku matoucí, takže výsledek neodpovídal přesně plánku. Nicméně to nevzalo víc než prozkoumání jedné odbočky navíc. Budova, v níž byl pronajatý sál, se jmenuje Somer klub, alespoň tak to bylo vyznačené. Ale to není tak úplně důležité, komu vlastně patří a podobně.
Druhá výprava z Prostějova už byla na místě, tak jsme předali televizi do užívání a přišoupli si stoly k jejich. Pak se organizovala prohlídka města, ostatní se nejprve tvářili, že chtějí jít také, ale když pak pochopili, že my nechceme vůbec jít do obchodu, ale prohlédnout si město, tak si to rozmysleli jako že ne.
Pepa: Nene, ostatní (ne my) se tvářili, že jdou nakupovat, čímž nás dokonale zmátli, pročež jsme se k nim chtěli přidat. Když šli později skutečně na nákup, ač vědomi si faktu, že se chceme přidat, prostě zmizeli bez nás. :)
My tři jsme pochodili venku skoro do 18 hodin, kdy se už stmívalo a nebylo tedy už ani pořádně vidět, natož něco fotit. No, to se moc nedařilo ani před tím, protože bylo celý den velmi zamračeno, nevlídno, prostě hrozná smůla. Fotky budou asi vypadat hrozně. Co mě ale zarazilo a to přímo na náměstí, byla upoutávka na antikvariát se slibováním spousty úžasně zajímavých knížek. Překvapený jsem byl ne protože mají v Trenčíně antikvariát, ale že jsem si toho doposud nevšiml. Už ovšem měli zavříno, naštěstí tam mají dobrý zvyk otevřít i v sobotu, čímž jsem měl stanovený důležitý úkol na sobotní ráno.
Na akci se během pátečního večera nedělo nic zvláštního, kromě přílivu dalších návštěvníků. Docela pěkně se sál zaplňoval, my jsme vlastně byli mezi nejprvnějšími. Měl bych ho asi popsat, pro jednoduchost uvedu rozdíly mezi ním a místem konání přecházejících ročníků. Takže, dříve to byl velký sál s rozsáhlejším pódiem, na němž měli stoly hlavní organizátoři akce a pobíhal po něm průvodce akcí s mikrofonem. Plus vyhlašování vítězů a předávání cen, pochopitelně. Nový sál je také velký, těžko odhadnout, který je větší, pódium prakticky neexistující, spíše tam je asi něco jako jeviště schované za oponou. Prostě se na to nevešel ani Honza, známý spíše jako Wotnau s mikrofonem, natož nějací další organizátoři. Ovšem na straně odvrácené od jeviště, čili nad vchodem do sálu, je přes celou šířku balkón, ne tedy moc široký. A po jedné podélné straně sálu, na té s okny, je skoro po celé délce od zadní strany až tak do tří čtvrtin k jevišti jakási stříška. My jsme měli stoly právě na jejím konci, před námi mezi jevištěm byly už jen stanoviště organizátorů.
Pepa: Někteří návštěvníci si ustlali i na tom jevišti za oponou, aby pak byli v neděli ráno přistiženi v nedbalkách procházející delegací, navlečenou do společenského šatu, která zřejmě přišla zkontrolovat připravenost místa k další akci po jeho opuštění osmibitisty.
Nebylo to až tak překvapivé, poněvadž už od začátku Foreveru se po okolí trousila podobná individua, neboť přilehlá místnost byla do pozdních hodin okupována jakousi oficiální kravaťáckou pařbou - člověk si ani nemohl bez rizika pohoršení honorace hupsnout v trenýrkách rovnou ze spacáku na WC. Mimochodem, tam bylo možno příležitostně zahlédnout i gymnasty a eskamotéry, kteří si dokázali v umyvadlech zavěšených ve standardní výšce umýt pomalu všechny části těla, aniž by si do něj stoupli, což by jim logicky stejně neprošlo.
Později jsem se dozvěděl několik zajímavých skutečností, ne právě radostných pro pořádání akcí. Nějaký organizovaný program, čili soutěže, měl totiž začít už v pátek stejně jako loni, kdy jsem to přičítal skutečnosti, že se vzpomínalo na pět předcházejících ročníků a prostě to bylo velké. Jenže z toho letos sešlo vlivem organizačních zmatků s přesunem sálu, což je dost husté.
Místo akce nebylo přemístěno, protože by se někomu zachtělo vrátit se k tradici prvních ročníků, kde platilo každý rok na jiném místě, ale protože organizátoři dva týdny před akcí spíše náhodou zjistili, že žádný sál nemají. Majitelé původního místa to dali někomu jinému a tak nějak zapomněli nebo co informovat o této drtivé skutečnosti. Tím mohlo dojít téměř ke katastrofě, protože lidi ze zahraniční a podobně už měli naplánované cestování, někteří letos i ze země s nutností vyřídit vůbec povolení k cestě na Slovensko, což měli být návštěvníci ze Srbska, prostě pro mě těžko přestavitelné, brrr. Už jsem se vůbec nedivil, že organizátoři vypadali trochu zvadle, spíše se divím, že to v tak krátké době, která jim zbývala, dokázali zachránit.
Asi o půl jedenácté jsme s Bohdanem zamířili nahoru na balkón, který vypadal na spaní nejlákavěji. Už prve jsme si vyhlédli místo pod stoly, které považujeme z hlediska možnosti být pošlapáni jinými návštěvníky za docela bezpečné. Nahoře už někdo spal a když jsme zalehli i my, byl celý plac téměř obsazený. Většina prostoru byla totiž zaskládána stoly a židličkami. No, hrozně jsem se spletl. Po probuzení v sobotu ráno kolem 8 hodiny jsem kulil oči na spoustu lidí kolem sebe. V hromadách židliček si vyvrtali chodbičky, polehali na stoly, zalezli na místa, která se mi zdála nepřístupná. Bohdan mi pak tvrdil, že je slyšel ještě ve 4 hodiny ráno se ukládat.
Pepa: Naštěstí mne členové C.P.U. kamarádsky upozornili, koho z výpravy není radno pustit si před spaním k tělu z důvodu zabudovaného výkonného generátoru hluku, automaticky spouštěného generátorem mozkových delta vln (ano, ani historky se zapomenutými spacími prostředky a žebravou žádostí o zapůjčení kousku místa ve spacáku nezapomněli), takže jsem obsadil poslední volné místo na prostějovském Atari stanovišti a neskončil jako balkónový zombie. Přesto však musím zmínit svůj údiv, když jsem se v sobotu nad ránem v nekřesťanskou hodinu probudil z mrákot a slyšel sbíječku a podobné stavební ruchy. Ve své rozespalosti jsem si totiž neuvědomil, že poblíž klubu se žádná stavba nevyskytuje a to, co slyším, je hurónské chrápání nejmenovaných osob a vrzání osmic až desetic sražených židlí, neřkuli stolů, na kterých se vrtěli zřejmě spáči bez karimatek. Kluci spali na zapůjčených žíněnkách, akorát zrovna já jsem se už nevešel, zato jsem však zaujal strategické místo na karimatce u topení.