10.-12.9.2004
Zdeněk Burian
V naší ustálené sestavě lidí jezdících každoročně do Lengenfeldu došlo k překvapivé změně - místo Marušky se přidal Radek Štěrba. Konečně se po mnoha letech zřejmě nechal přesvědčit, že skutečně nemusí ovládat německý jazyk a že je to tam vůbec fajn. Mně je ovšem líto, že k jeho pozitivnímu rozhodnutí došlo až v době kdy je i tam znát citelný úbytek lidí, takže vlastně už původní velkolepost neměl možnost vidět.
S Radkem jsme se domluvili na společném pátečním nakupování potravin těsně před odjezdem. Toto klaplo výborně, v Kauflandu jsme vzali různé trvanlivé věci a já si koupil 15 rohlíků. Podle mých zkušeností je 20 kousků zbytečně moc. Radek stál ve frontě za mnou a tak nějak si koupil totéž. Celou cestu do Olomouce pak vykládal a logicky zdůvodňoval, jaká je to naprostá blbost, rohlíků že se kupuje 10 nebo 20 a těch 15 vůbec nepasuje do sáčku, vyčuhují ven, v krajním případě i vypadávají. A že si vůbec chtěl koupit úplně jiné množství tohoto pečiva. Náhodný posluchač by si nutně myslel, že jsem k tomu Radka donutil nějak zvlášť hrubým až ohavným násilím. Mě to nerozbrečelo, naopak jsem se řehonil tak, že to ohrožovalo bezpečnost mého řízení vozidla. Následně jsem se ještě v Olomouci u kluků válel s hysterickým smíchem po zemi, takže se tam na mě divně koukali, nicméně do auta se mnou nasedli.
Brali jsem tam Bohdana Milara a Honzu Křupku a s příšerným zpožděním oproti původnímu plánu v 10:40 vyrazili na cestu. Na obvyklé zastávce v Humpolci na oběd by nebylo nic zvláštního, nebýt dvou přídavných podrobností. Zašli jsme se totiž konečně podívat do parku, kde měl být památník přistěhovalce Hliníka. Ano, fakticky tam je, takový ohromný balvan s pamětním nápisem. Kdo nezná nazpaměť film "Marečku, podejte mi pero" asi neví, o co jde. Ale kdo ho nezná? Druhou záležitostí bylo přikoupení nějakých dalších rohlíků v představě hrozného hladovění v Německu. Pochopitelně jsme je nesnědli a zbytečně nám ztvrdly.
Samotná cesta probíhala celkem všedně, Praha docela ucpaná, málem jsem tam v tom chaosu najel do jiného auta, vida, spálené pneumatiky od brždění zajímavě páchnou, naopak Karlovy Vary, které minule byly problém, letos naprosto v pohodě. Ale dál se to významně zkomplikovalo.
Pro lepší pochopení situace se krátce zmíním o historii, konkrétně o úplně první akci v Lengenfeldu. Tehdy se v oficiálních WWW zdrojích objevil pro Českou republiku doporučený přechod u Kraslic. Ano, je vážně na nejpřímější cestě z Prahy do Lengenfeldu, s menší vadou na kráse, býval totiž jen pro pěší. To jsme se tehdy naštěstí dověděli den před odjezdem, takže jsme jeli k jinému přechodu, do Potůčků, který byl ovšem také jen pro pěší. Nicméně vývoj pokračuje, situace se mění, přechod u Kraslic je již také i pro auta a například v předchozím roce byl jako nejkratší spojnice pro nás skutečně k plné spokojenosti využitý.
Z uvedeného vyplývá, že jsme na základě zkušeností perfektně věděli, kam CHCEME jet a kam rozhodně NECHCEME. Jasná, nekomplikovaná situace. Proč jsme tedy k večeru opět skončili v Potůčkách, nikdo z nás nepochopil. Je tam asi nějaký magnetismus, či co.
Bylo zrovínka asi 18:00, docela světlo, což nám umožnilo aspoň prohlídku pěšího přechodu a okolí, oproti dřívější návštěvě. Zajímavé, je to jen taková cestička, nějak nevím, jak bych se tam dostával s malou motorkou do 50 cm, které jsou tam také povolené. Samotný přechod byl ale už právě od šesti hodin zavřený, takže žádný turistický ruch nebyl k vidění. Jen jsme se aspoň dívali na právě zavírané stánky převážně asijských obchodníků.
Jako náhradní řešení k přechodu byl zvolený Boží dar, vracet se do Kraslic by už bylo docela zbytečné. Co se samotného úkonu týče, věděl jsem tak nějak, že na přechodu již nejsou celníci, ale policejní kontrola ano. Co jsem nevěděl, že je již možné i do Německa vniknout bez pasu jen s použitím našeho občanského průkazu. Teď jsem to viděl na vlastní oči, protože Bohdan pas vůbec neměl.
Cestování po Německu je celkově pomalejší kvůli vyšší hustotě osídlení a i hustotě silničních oprav a objížděk. Je to tak každý rok, ale asi fakt s tím postupují, protože objížďky jsou každý rok na jiných místech. Nuže, letos na nás měli nachystanou opravdovou specialitku. Totiž, už pár let jsem žil v domnění, že Lengenfeld docela znám a že je to vůbec pro mě snadné tam jezdit. Tragický omyl. Stačí černá noc, úplně rozkopané město a jeho příjezdové cesty a jsem v háji. Teprve na třetí pokus se nám povedlo vniknout do města. Kudy jsme jezdili, to nevím, podle mapy snad ani tolik příjezdů ze severní strany není. Naštěstí není třeba nad tím zvlášť bádat, protože v 21:40 jsme na místo akce ve zdraví dorazili.
Helmut - zřejmě jediný skutečně místní atarista - si hned všiml Radka, že je zde úplně nový a dal se s námi do řeči. Problémeček je, že právě on jako jeden z mála neovládá anglický jazyk, takže to s ním bývá těžší. Ovšem trochu rozumí česky, takže to částečně jde. S dalších blížeji známých bych se zmínil o Carstenovi, kterého jsme se vyptávali na lidi, co ještě přijedou nebo nepřijedou vůbec.
V sobotu ráno se mi ani nechtělo vstávat a vylézat z mého spacího pytle a protože Radkovi se vedlo asi podobně, dali jsme řeč pěkně zachumlaní v teple. Radek mě informoval o výskytu zajímavých LCD displejů původně určených pro nějaké herní konzole, které se ovšem díky normálnímu video vstupu dají připojit i k dalším věcem. Například k Atárkům. Zajímavá věc. (Později si to kromě mě koupili skoro všichni, ale jen Radek to dotáhl až do konce a vozí tento malý display s sebou na akce místo televize. Úspora místa fantastická.)
Snad vlivem poměrně malého počtu návštěvníků akce a tudíž k většímu počtu volných stolů došlo samovolně k neorganizované společné snídaní u sražených stolů. Prima, to se nestává často, jen mě mrzí, že jsem nevytáhl svůj fotící přístroj zavčasu.
Pochopitelně od pátku a během dopoledne dorazilo více lidí, například šéf klubu ABBUC Wolfgang Burger. Prakticky ihned jak uviděl naši skupinku, tak nás přišel pozdravit. Což bylo například zajímavé pro Radka, který má něco jako čestné členství za své programy uveřejňované ve zpravodajích ABBUCU.
My jsme se samozřejmě také zašli podívat k Wolfgangovi a jeho společníkům. Nejzajímavější bylo zřejmě řešení USB interface či sběrnice, nebo vymakané sériové linky. Ataristé pravděpodobně ví, že USB, které se objevilo s velkou slávou na PC/IBM před několika lety, je dost podobné našemu vlastnímu sériovému rozhranní. Snad je jen o něco rychlejší.
Jedna věc je pochopitelně mít samotné rozhranní, druhá obsluha připojených věcí. Vývojáři tohoto řešení na Atari zatím mají možnost použít USB klávesnici, v plánu je zkusit obsloužit herní ovladač a výhledově nějaké další malé drobnosti. Celková užitečnost diskutabilní, nicméně na hraní s připojováním a programováním asi perfektní. Tedy pro ty, které to baví.
(Poznámka: v době přípravy tohoto textu ke zveřejnění (duben 2005) jsou již herní ovladače skutečně rozchozené.)
Wolfgang měl s sebou notebook i s mobilním telefonem na připojení k internetu. S tím měl trošičku problémy, vinou nedostatečného signálu. Ale aspoň jsem mu nabídl k okamžitému stažení svoje dosud pořízené fotografie.
Svůj počítač s sebou přivezl i Mirko Sobe, který ho má vybavený MYIDE interface pro připojení harddisku. Pěkné, ale nutnost používat jen a pouze speciálně upravený operační systém je moc drastické omezení.
Další zvláštní věci a doplňky snad ani k vidění nebyly, nebo jsem je, v lepším případě, přehlédl. Inu, lidí bylo skutečně méně. Například i z Holandska letos nedorazili René a Robert, což se stalo vůbec poprvé. Jejich obvyklá tříčlenná výprava se zmenšila tedy na Fritse, který ale zase s sebou vzal svoji kamarádku Ele z Belgie, čímž se úbytek trochu vyrovnal. Přijeli, jak jinak, na jeho silném motocyklu, zřejmě jeli celou noc, takže v sobotu dopoledne vyspávali.
Nějak odpoledne vysvitlo venku sluníčko, na které jsem čekal z důvodu pořízení záběrů okolí. Ano, svůj nový fotografický přístroj jsem měl zde s sebou poprvé, loni jsem si ho kupoval krátce až po akci. Potom jsme šli s klukama ven, podívat se, jak vypadá rozkopaný Lengenfeld, mimo to mám pocit, že oni snad ještě po městě vůbec neběhali. Já se chodím podívat obvykle každý rok. Z nějakých neznámých důvodů jsme ale zapomněli vzít s sebou Radka.
Po návratu jsem si promluvil s Fritsem, který mi mimo jiné vykládal o plánované návštěvě Prahy v budoucím čase společně s Ele. Ale prý ne na motorce, ale letecky, jé, to je divná představa u něj. Tak jsem trochu uvažoval, že by bylo hezké, kdybych mohl na svoji návštěvu Prahy a příbuzných přijet ve stejnou dobu, že by jsme se tam mohli vidět. Nu, nic se nekonalo, žádný z nás se vinou různých problémů do Prahy do konce roku vůbec nedostal.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne se konala programátorská soutěž. Podle mých poznámek v ní bylo představeno 13 různých projektů, všechno společně, hry i jiné věci. Náš Radek se také zúčastnil se svým RMT Playerem. Myslím že Carsten jednotlivé programy představoval a my jsme koukali a přidělovali hodnotící bodíky. Toto předvádění skončilo v 16:45.
Pak se šlo ven, kde chvílemi poprchávalo a chvílemi bylo hezky. Dobré, že hezká část převažovala, takže nás počasí neodradilo. A to bylo moc dobře, protože letošní soutěž byla velmi zajímavá. Místo tradičního vrhu harddiskem byla nachystaná kombinace lukostřelba/kviz. Prý podle nějaké hry, jejíž jméno mi naprosto nic neříkalo a tak jsem si je ani nezapamatoval.
Organizátoři nás rozdělili do několika družstev po 4 nebo 5 lidech a to spíše náhodně, protože nás rozpočítali z nastoupené řady. Na střídačku jsme měli pokus s lukem o zasažení terče, teprve když se zadařilo, družstvo úspěšného střelce dostalo možnost zodpovědět nějakou z připravených otázek a tím získat nějaké ty body. Mě moc mrzelo, že s lukem se mi vůbec nevedlo, ale jinak to bylo moc zajímavé.
Soutěž trvala do 18:10 a vyhrálo ji družstvo, ve kterém jsem nebyl, ale Radek ano. A hned následoval zlatý hřeb večera - Helmut začal připravovat opékané klobásky. Byl jsem při chuti, snědl jsem oproti původně plánovaným dvou celé tři kousky. I Honza Křupka se cpal, vlastně my všichni jsme se cpali. Sláva Helmutovi.
Ve 20:00 začalo vyhlašovaní a odměňování vítězů některých soutěží. Organizátoři nešetřili, prakticky na každého se dostala alespoň nějaká drobnost. Ale již kolem 21:00 se pokračovalo v soutěžení a to závody motokár na Jaguáru. Těch soutěží bylo za celý den o dost více, ani nemám celkový přehled. Teď si například vzpomínám, že Radkovi se dařilo v nějakých tenisových přeborech a nějaké úspěchy měli snad i mí další společníci.
Ano, to je také zajímavé - Radka silně zaujala podivná hra Tempest na Jaguárovi a v soutěži se v ní dostal mezi přední pozice. Vida, jak to vypadá, snad jediný, koho Tempest neuchvátil, jsem asi jen já.
V neděli dopoledne pokračovalo odměňování za další soutěže, kromě té programátorské. Ta není omezená jen na tuto akci, ale hlasování se dále zúčastní i členové klubu ABBUC. Ještě si vzpomínám na jistý výrok Radka, který ale není moc hezký. Něco vykládal ve smyslu, že kdyby se pořádala chrápací soutěž, tak já a Honza Křupka by jsme byli jasně na špici. Hmm, to snad ani nepotěší.
Ještě méně radostná byla ovšem skutečnost, že je již neděle, akce končí a že se jede domů a to ne až večer, ale hned po poledni. Nu což, v příslušnou dobu jsme poskládali do auta naše fidlátka a odjeli. O cestě snad ani není co zajímavého vykládat, snad jen malá zmínka, že jsme jeli domů přes přechod u Kraslic, že k němu díky dokončeným opravám silnic byla kratší cesta než loni, a že jsme se po městě na německé straně, to je Klingenthal, motali asi delší dobu než posledně. Cesta k přechodu je tam fakt nějaká DIVNÁ.
A závěrem k samotné akci - byla fajn. Oprostil jsem se od dřívějších srovnávání a rozumování kdo všechno ze známých návštěvníků nepřijel a proč a jak tam hrozně chyběl a vůbec takové neradostné události, to vůbec nemá smysl, podstatné je, že my jsme tam byli a že jsme se velkolepě bavili.