5.-6.2.2005
Zdeněk Burian
U nás na úrodné rovině Hané, tedy ve městech Prostějov a Olomouc, se vyskytl předem nejasný počet možných zájemců o účast na akci, což vedlo k velmi chaotickému domlouvání ohledně podrobností dopravy na místo činu. Toto období mi tak nějak nejasně splývá v děsivou změt informačního šumu, protože do posledního okamžiku nebylo jasné kdo vlastně jede, kdy se jede, co se bere s sebou a potichu považuji za možné, že se ani nevědělo proč se vlastně jede.
Z tohoto období si pamatuji výrazně jen dva významné body. Jeden bylo přihlášení k účasti Fratiška Houry den před odjezdem s vyjádřením, že to má docela blízko k dálnici, což se později ukázalo jako vzdálenost 50-60 km s velmi špatným dopravním spojením, nicméně na domluvené místo v Humpolci se fakt nějak dostal.
Za nejhorší jsem ovšem považoval podmíněnou pražsko-olomouckou výměnu Honzy Křupky a jeho sestry Zuzany. Zjednodušeně řečeno, aby Honzík mohl odjet z Olomouce do Prahy, potřeboval předchozí příjezd Zuzky z Prahy do Olomouce. Což zní docela logicky (téměř), problém byl v naprosté nejistotě ohledně splnění této podmínky a tak se opravdu až do pátku odpoledne nevědělo jestli domluva klapne. Prakticky to znamenalo 3 možnosti - odjezd v pátek odpoledne, v sobotu ráno, žádný odjezd.
Naštěstí všechno vyšlo, jak mělo. Hned po práci jsem přiběhl k Honzovi, který už měl velmi chvalitebně naskládanou sbalenou výstroj za dveřmi. V pevném úmyslu neztrácet drahocenný čas jsem hned šupnul batoh na záda, do náruče popadl jakési jiné věci a už jsem upaloval dolů po schodech. Výtah se mi zdál malý pro všechny věci a nás dva. Nu, později se ukázalo, že by bývalo lepší se tam zmáčknout.
A už se jelo ke mě do Prostějova a už jsem se doma balil - no ano, u mě to nebylo nachystáno dopředu. A ještě telefonát Radkovi, že se fakt jede a že až si pobalím svoje věci, tak se stavíme. To zabralo nějaký čas, ale přece jen, asi v 17:45 jsme nosili moji výbavu do auta. A jak jsem tak otevřel zadní dveře, Honza se podíval dovnitř a podivil se, že mám úplně stejný batoh jako jeho sestra. V tom okamžiku jsem ztuhnul jako hozený do betonu. On byl naprosto stejný, doslova totožný, protože byl jeho sestry. Po krátkém telefonátu do Olomouce s dotazem jestli bude jeho obsah v následující dva dny potřeba se nám dostalo ujištění že ano, se odjelo k Radkovi.
Docela koukal na sdělení, že se ještě vracíme do Olomouce a já si nejsem jistý, jestli nám vůbec uvěřil, ale mě už spíš začala trápit představa Františka Houry stojícího od 8 hodin před nádražím na mrazu několik hodin. Spočítal jsem si zpoždění minimálně hodinové, při špatné sjízdnosti dálnice vzhledem k zimnímu období ještě hůř, načež se mi udělalo zle.
Naštěstí pro Františka jsme do Humpolce přijeli jen o 20 minut později. Já to vůbec nepochopil, protože jsem si zhruba spočítal, že naše přenosová rychlost musela být vyšší než je moje krásná Felicie vůbec schopna vyvinout, ale vzal jsem to jako plus a přestal nad tím zbytečně bádat.
František se v Praze, přesněji na Smíchově, projevil jako užitečný znalec místních komunikací a navedl nás k místu děje kratší cestou. Tato výhoda se později poněkud ztratila v několikanásobném kroužení oblastí kolem školy v zoufalé snaze najít místo k parkovaní. Nakonec jsme to zapíchli na dosti vzdálené místo a velmi stísněné před jakousi hospodou a zbytek došli pěšky. Později jsem ovšem přeparkoval na přepychové místo pár kroků od dveří školy, což se mi líbilo víc. Opět nechápu, proč právě v ulici Svornosti bylo místa hromada a všude jinde auta jako sardinky. Ale nevadí, chápat se nemusí, hlavně když bylo, no ne?
Ve škole nás přivítal hlavní organizátor Milan Kleibl s několika svými kolegy, ukázal nám kde co je a otevřel nám učebnu na prvním poschodí celou volnou pro ataristy. Další dvě byly pro spektristy a commodoristy. V přízemí se nacházel přednáškový sál a na chodbě před ním výstavka historických počítačů. Což je termín jistě znějící o hodně lépe než třeba starých.
Později Milan odešel domů a my se začali zařizovat či zabydlovat. Jako první jsme posunuli přední řadu stolů jednou stranou ke stěně kvůli blízkosti elektrické zásuvky a ochraně přívodu z něj vedeného. Jo přívodu, ano, on žádný přívod nebyl. Jedná se o cyklické zapomínání prodlužovacích kabelů nutných pro napájení naší výpočetní techniky. Jednou za čas, nevím přesně jestli to záleží na počtu let nebo navštívených akci, se právě tyto energeticky velmi důležité věci zapomenou doma.
Tady jsme měli jen jeden kabel s 5zásuvkou, což bylo nedostačující. Myslím, že někdo od nás šel nějak koupit další kabel, ale to se mi už ztrácí z důvodu ospalosti. Poslední co si nejasně pamatuji je zmínka o mém chrápání od Radka, načež se František rozhodl jít spinkat jinam. Jak mi to druhý den říkal Radek, musela to být sranda, protože Honza projevil snahu odejít s ním. Vtip je v tom, že on není o nic tišší než já, takže mu to Franta zarazil. Být u toho, nebo tedy vnímat své okolí jasně, umlátil bych se asi smíchy.
Později jsem se dověděl, že problém se spaním vlastně ani nemusel existovat, protože Honza a Franta po návratu z nákupu narazili na zamčené školní dveře a tak málem strávili noc venku. Naštěstí pro ně jim šťastnou náhodou otevřeli nějací lidi od Amigy.
V sobotu ráno jsem procitnul asi v 8 hodin ráno. Koukám kolem sebe a vidím jen spací zavináč Honzu, jinak pusto prázdno. Došlo mi, že i Radek vyměkl a šel na noc někam jinam. Později vyšlo najevo, že spali u commodoristů a to samé, prosím, ty naše dvě ostudy opakovaly i následující noc.
Poklidného začátku dne jsem využil k cestě za Jirkou Bernáškem., který bydlí nedaleko. No, ono to vlastně nakonec bylo dál, než jsem odhadoval, ale to je jedno, podstatné je, že u nich nikdo nebyl doma, takže smůla. Měl jsem mu možná navrhnout návštěvu Bytefestu předem a ne se o tom snažit říkat v průběhu akce.
V době mého návratu, to je asi 9:30, už bylo ve škole živěji, zejména u commodoristů. Naši kluci tam také byli a na tabuli byl již křídou provedený nápis Atari = a u toho namalované schematické prasátko. Vytvořil to někdo negramotný, protože náš znak trojnožky použil místo písmenka i, což teda, když už, tak se dělá místo A.
Ve chvíli odpočinku u našich počítačů jsem se seznámil s neznámým ataristou z Prahy. Vlastně seznámil asi není přesný výraz, protože ani nevím, jak se jmenuje, ale to není důležité. Zajímavé je, že i dnes se dá náhodně najít jedinec, který 8-mi bitové atárko doma stále má, občas ho zapíná, řeší nějaké problémy a přitom je zcela izolovaný od ostatních lidí. Například tento je z Prahy, ale nikdy do Atari klubu nechodil, nezná význačné ataristy a ani jméno Jirka Bernášek. Juj, k neuvěření. Opravdu bych rád věděl, kolik dalších takových lidí ještě existuje.
Při pokusu zprovoznit naše systémy, jednalo se o dvě Atárka, televize Oravan, LCD display, jedny zvukové bedýnky, se objevil problém s připojením zmíněných reproduktorových bedýnek. Honzík má doma na svých jiné provedení konektorů, takže k mým to nepasovalo. Byl jsem zvolený za dobrovolníka pro nákupní cestu do obchodního domu Carefour, kde k mému překvapení fakt měli káblík dutinka JACK 3.5 mm s vyvedením na dva kolíky cinch. Jen škoda, že jsem se přechytil a vzal z držáku úplně jinou, pro nás zhola nepotřebnou věc se samými cinchy. Což mi zajistilo opětovnou cestu do obchodu.
Pár kroků navíc se dá přežít, ale přišel jsem tím o větší část přednášky Petra Liebla o 8mi bitových Atárkách a to byla jasně škoda. Další dva příspěvky byly na téma Commodore C64 a Amiga, přibližně do 16 hodin. Po přestávce přišla řada na firmu Sinclar a její produkty. Zřejmě naprosto nejznámější je úspěšný počítač ZX Spectrum, oproti tomu se na některé jiné, konstrukčně zajímavé produkty docela zapomnělo. Určitě jsem nejvíc kulil oči na informace ohledně přenosné, téměř kapesní televizi s nějakým naprosto ojedinělým řešením zobrazování.
Po další přestávce, nyní nutné z technických důvodů na připravení hudebních aparatur, následovala velmi zajímavá hudební část. Tři spektristé Fuka, Case a Scalex nám zahráli na klávesový nástroj a na kytaru směs upravených hudeb známých z počítačů C64 a něco málo ZX Spectrum. Já osobně jsem nepoznal nic, ale Radek a Honza ano.
Co se týče hudby, neměl bych zapomenout na šílenost s tiskárnou BT-100. Nějací lidé vytvořili na ZX Spectrum program, který vyluzuje ovládáním jehličky tiskárny zvuky, které sice nejsou úplně lahodné na poslech, ale přece jen, nepopiratelně vytváří skutečné melodie. A to i jakoby vícehlasé. Inu, možné je zřejmě opravdu skoro všechno.
Během přestávek a po skončení organizované části jsme na chodbě prohlíželi výstavku 8mi bitové techniky. Nebo tedy přesněji výstavku s převažující 8mi bitovou částí, protože nějaké Atari ST a Amiga tam také byly. Viděl jsem tak, zřejmě poprvé, jednoho z předchůdců ZX Spectrum - malé udělátko Z81. Jéje, to je fakt docela těžko si představit žít s něčím takovým, když jeden začínal na systému s plnou 64 KB RAM, solidním OS, uspokojivou grafikou, líbivými programy.
Jako zástupce konce vývoje 8mi bitů zde byl Sam Coupe, klon ZX Spectra, vestavěná 3.5" disketová mechanika, možnost kompatibility a i plné využití vylepšeného hardware. Tento nadupaný klon jsem viděl již před lety, kdy u nás v Prostějově si jej pořídila většina zbylých uživatelů ZX Spectra.
Ve chvíli oddechu v naší učebně, mám tím na mysli místnost přidělenou nám vyznavačům značky ATARI, jsem pohovořil se dvěma zajímavými lidmi. Honza Šperling navštívil Atari Hody ve Vojkovicích v roce 2002, možná tedy i jiné akce, já osobně tam s ním snad vůbec nemluvil, ale zato si pamatuji mourovanou kočičku, která tam vesele pobíhala mezi námi či lozila po stolech. No a teď už vím, že patří Honzovi a cestovala na výlet s ním, čímž se mi objasnila záhada jejího objevení se na počítačové akci.
Janka Melegová je z Košic, není sice zapálená ataristka, ale přece jen, mají malé Atárko doma a zřejmě občas si nějakou hru na něm pustí. Já jsem s překvapením zjistil, že nemá tušení o existenci Atari klubu v Košicích, snad posledního na Slovensku, což mě přinutilo ihned vykládat, jak je to u nich fajn a že by se měla také někdy zúčastnit a vůbec že je to divné, když bydlí v Košicích a nic neví. Nuž, asi jsem trošičku přeháněl neznaje aktuální stav, o nějakou dobu později v Trenčíně jsem se dověděl, že už tam nechodí takové spousty lidí na schůzky jako dřív.
Později jsme se s klukama rozhodli, že by bylo docela dobré zajít na nějaké skutečné jídlo, v průběhu dne nebyl nějak čas se o tohle starat a žaludky se již hlásili o svoje. Přidal se Petr Liebl, že mu zbýval ještě nějaký čas před odjezdem vlaku. Prošli jsme se po hlavní smíchovské ulici (tedy alespoň mně osobně připadá nejvýznamnější) kolem několika restaurací, které náš však odrazovaly cenami podávaných jídel.
Zato v boční ulici jsme měli fakt štěstí s Radničním sklípkem. Radnici jsem tedy neviděl, asi že už byla tma, ale do sklepa nebo alespoň po schodech dolů se fakt šlo. Musím prohlásit, Radniční sklípek velké ANO. Ceny asi o třetinu menší oproti těm předchozím a jídlo Žhavá ploténka prostě vynikající. A to nebylo všechno, někdo, už nevím kdo, navrhl, snad z legrace, sníst i nějaké zmrzlinové poháry. Což jsme pak k mému překvapení skutečně udělali.
Po jídle, dobře napapaný (Radek mi přenechal část svých opékaných brambor) jsem jen tiše rozjímal, co se to se světem děje. Dříve stačilo ke spokojenosti na dvoudenní akci v běhu schroupnout nějaký rohlík a teď takový protiklad v podobě nezřízeného hodování.
Po návratu do školy nás Milan Kleibl zavedl do druhého patra do učebny, v níž byly připraveny staré československé počítače. Velmi zajímavé, většinu z nich jsem ani nikdy neviděl, jen o nich četl. Naopak, IQ 151, na němž jsem se před lety párkrát trápil s použitím programovacího jazyka BASIC, k vidění nebylo.
Po prohlídce jsem se seznámil s majitelem klonu Amigy Pegasos Martinem Kuchinkou. O tomto projektu jsem slyšel něco již dříve, ale tady jsem kulil oči na tu krásu. Žádný procesor M 68060, ale rovnou G3 - G5, frekvence řádově GHz, jéje. Dostupné operační systémy MorphOS, který je zde původní a v nějakém emulačním režimu umožňuje přímé spouštění původních programů pro Amigu, dále MacOS (zajímavé) a Linux.
Cena tohoto úžasného stroje je samozřejmě mnohem větší než nového PC/IBM šrotu, ale být od přírody amigista, silně by mě lákal.
Ostatní kluci zatím společně s commoristy hráli Červy a Castle Crisiss. To druhé je hra pro potenciometrické ovladače (na Atárku zvané paddle), dříve dostupná jen v zásuvných modulech, čili prakticky nedostupná, nyní konečně upravená do normálního souboru. Využívá oba paddle vstupy, takže je až pro 4 hráče. Z jakýchsi důvodů, které nikdo nepochopil, v této hře jednoznačně vítězil známý commodorista Petr Chlud, který ji zde viděl poprvé v životě.
V neděli dopoledne nadšený sběratel historických počítačů Jirka Doležal provedl mohutnou přednášku zahrnující vývoj počítačů APPLE a původních Československých v již zmíněné horní učebně. Opravdu velmi zajímavé, jen toho bylo na slabé povahy docela dost. Přiznám se, že u APPLů jsem chvílemi i podřimoval.
Pamatuji si na oživení ohledně APPLE 1. Kromě technických informací se Jirka zmínil i o poměrně malém množství vyrobených kusů a že se jejich cena mezi sběrateli pohybuje kolem 40000 peněz. A chvíli na to vytáhl odkudsi z kabele desku a prohlásil, tohle je Apple 1, načež lidi vyskakovali málem ze židliček.
Nebyl to ovšem původní kousek za 40000, ale nový výrobek, který někdo dělá podle původního počítače právě pro takové nadšence jako je Jirka. On je zřejmě jediný u nás v republice, kdo si to z USA objednal. Je to síla. Teď už můžu klidně vykládat, viděl jsem Apple 1 v chodu. Sice se ta deska snad jmenuje Replica 1, ale to už tak dobře nezní.
V historii československých počítačů Jirka hodně zmiňoval jméno Ing. Eduard Smutný, které jsem znal z článků v Amatérském Rádiu z doby, kdy jsem doufal, že někdy budu mít svůj vlastní počítač. Ovšem zajímal jsem se jen o jeho amatérské projekty, jejímž cílem měl být počítač pro lidi, pokud možno kompatibilní ze ZX Spectrum, o výpočetní technice pro průmyslové použití jsem nevěděl prakticky nic. Jirka Doležal ano a hodně.
V závěru nám nabízel, že by přidal i další přednášku, ale já už neměl sílu vstřebávat další informace, i když jistě také zajímavé. Vlastně jsem si ani nepamatuji, o čem nám ještě nabízel vykládat, jak jsem byl plný informací. Úplně stejně na tom byli zřejmě i všichni ostatní, protože jsme v tichosti opustili učebnu bez jakékoliv reakce na jeho nabídku.
V tu dobu už bylo tak nějak poledne, takže jsme si sbalili svoji výbavu, provedli poslední hovory s přítomnými a nějak po třetí hodině odpoledne odjeli domů.
V závěru chci říct, že jsem byl velmi příjemně překvapený celkovým průběhem akce. Opravdu jsem nemyslel, že bude nějak zajímavé smíchat lidi od různých značek počítačů a naplánovat jim přednášky z historie jejich mazlíčků a čekat že přijdou a že je to bude bavit. Nu, hrozně jsem se mýlil. Lidí bylo docela dost a akce BYLA zajímavá. Dodatečně jsem opravdu rád, že jsem se rozhodl přes své původní pochybnosti se zúčastnit.