Na tuto, v současné době asi nejvýznamnější 8mi bitovou demopárty v Evropě, jsme od nás chtěli jet v podobné sestavě jako loni - já, Radek, Robert a z Olomouce Honza Křupka. Při vzpomínce na loňský malér s prací jsem raději zapsal svoji účast jen na 50 procent, i když se nad tím Radek pozastavil. Jenže já fakt měl zájem o účast, přitom žádnou jistotu ohledně svých možností. Skutečnost naplnila mé obavy, byl jsem v březnu poslán dělat blízko Děčína, což je od nás z Prostějova docela slušný kousek cesty naprosto opačným směrem od Trenčína. Chtěl jsem se hned vymazat ze seznamu návštěvníků, ale protože jsem pochopitelně neznal svoje heslo nutné pro tento zákrok, tak to nešlo. Jen jsem tedy přepsal údaj 50 na 1 a připsal něco o práci.
K další změně došlo při mém onemocnění. Zimou nebo zoufalstvím že nemůžu na akci, to přesně nevím. Ale zima teda byla a mrzelo mě to také, to jo. 10 dní před akcí jsem tedy ležel doma, nicméně po rozumném uvážení jsem se rozhodl nejet hned v pátek s klukama, nejen kvůli stavu pracovní neschopnosti, ale ani jsem se ještě necítil na cestu a hlavně spát někde, možná v zimě, v tenkém spacáku na zemi. Tento odklad měl ještě jednu výhodu, byla tu možnost vzít v sobotu s sebou Honzu Křupku. I u něj nastaly problémy v práci, něco vyhořelo a tak tam minimálně v sobotu dopoledne musel jít, pak že by viděl co dál. Což mimo jiné znamenalo konec Radkovým nadějím ohledně možnosti použít Honzou vypůjčené auto. Rozhodl se tedy vzít svoje vlastní, i když pořád říkal, že není na dlouhé cesty. Já to vůbec nechápal, auto je přece na ježdění, hlavně na akce, na co jiného, že, ale když mi pak v pátek o půl jedenácté večer kluci zaťukali na okno, že mají auto v Kroměříži, že je kdosi ochotný dovezl, že mi vrací moji televizi, tak mi zhruba došlo, co tím myslel.
Rychle vznikl nouzový plán společného cestování v sobotu se mnou, bere se jen základní technika, totiž jeden PC notebook vybavený 8mi bitovým systémem. Jako emulátorem + potřebnými programy. S Honzou jsme se domluvili, že jak skončí v práci, tak hned zavolá, že jede. Nebo nejede vůbec. A já hupnu do auta a vyrazím. Skoro to tak klaplo, akorát že jak mi v 10:25 zavolal, tak jsem ještě nebyl nachystaný. Asi tou nemocí, vždyť jsem nebral vůbec žádnou techniku, jen drobet jídla, peníze, doklady, papír na poznámky, fotící přístroj. A pro spacák jsem se ještě vracel.
Ostatní část cestovního plánu docela vycházela, moje auto jelo dobře, jen se mi teda zdálo, doufám jen a pouze pod dojmem strašlivé Radkovy příhody, že motor 3 krát vynechal. Co se týče problémů s autem, Robert nám to vykládal jako humornou příhodu, prošli několik opraven a pak to vzdali v tom Kroměříži. Akorát mně to vůbec nepřipadalo jako humorná příhoda, spíše jako horor, ježto přece také jezdím autem. Nicméně považuji samozřejmě za správné vyzískat z toho aspoň něco, jako třeba trochu srandy. Naštěstí teď jsme problémy takového rázu neměli, jen pár drobností, jako například řada uzavírek na posledním úseku cesty, v okolí Uherského Brodu. Tam se obvykle jezdí dobře, jak je jen možné mimo dálnici, ale nyní se cesta a nějaký ten mostek spravují. Ještě víc mě zarazilo půlhodinové stání na hranicích se Slovenskem, překvapivé a VELMI nemilé. Krmil jsem se tam sušenkami, protože společné rozhodnutí bylo nejít po cestě na oběd z důvodu úspory času.
Místem akce byl opět velký sál ve škole jako loni, paráda, tam jsme už cestu znali. Což vlastně znamená také poměrně významnou úsporu času. Venku před vstupem stála skupinka debatujících lidí, vlastně jako každý rok. Zdravili jsme se s nimi, já přemýšlel, kdo to může být, až jsem mezi nimi narazil na Vasca, pak už mi byla minimálně země jejich původu jasná. Kdo snad nezná Vasca, tedy mám na mysli Polsko.
Uvnitř se kluci vydali hned k pozicím, totiž stolům organizátorů, kde naši kluci, mám na mysli pochopitelně Lubo Roba s jeho kolegy, zrovna nebyli. Zato jsme se od někoho z jiné platformy dověděli špatnou zprávu o prošvihnuté soutěži v hodu disketou a dobrou ohledně dostatku zbývajícího času na odevzdání soutěžních příspěvků.
Také jsme se tam potkali s Martinem z Bratislavy, mutliplatformním zájemcem o počítače a také o vyrábění videa. Kameru ale s sebou neměl. Posledně vlastně také ne, to mu shořela.
Nastal čas vyhledat si místo pro nás a naše věci. Sál byl uspořádaný podobně jako loni, skupinky stolů (obsazených) stály v řadách podél delších stěn sálu. Na pódiu měli pár stolíků organizátoři pro sebe i techniku zajišťující akci.
A na protilehlé straně, vlastně blízko vchodu, stál jediný stůl se zbytky obalů od jídel. Na ten se vrhli Radek a Robert, umyli ho, přitáhli kabelem elektrickou energii, zapli notebook a začali programovat něco do kategorie REAL TIME, čili příspěvky udělané přímo na akci samotné a to do soboty do večera. Kategorie jen pro silné povahy, aspoň podle mého mínění.
Já se zatím bavil s Martinem, který si k nám přisedl. I když jiné počítače zná asi líp než malé Atárko, z lidí zná nejlíp právě nás. Také jsem si prošel sál, kromě commodoristy Petra (PCH) a slovenských ataristů jsem skoro nikoho blíže neznal jako třeba jménem. A to je zajímavé, Lubo dovezl s sebou nějakého úplně nového zájemce o Atari, paráda. Toho jsem samozřejmě viděl úplně poprvé v životě.
Z technických věcí mě zaujalo použití paměťové CF karty místo IDE harddisku u Spectra i Commodore. No proč to nemá ještě nikdo u nás, víme že to má jít, pár lidí harddisky má, mluví se o tom, ale skutek utek.
Samozřejmě, největší problém je s paticí pro ty CF karty, ony se dají koupit (a to zřejmě na velmi málo místech) jen v provedení drobných SMD nožiček. Ruční pájení dost problém a ruční výroba plošňáku nemožná.
To jsem právě záviděl, jak oni mají profesionálně udělané plošňáky. Na Spectru formou zásuvného modulu do IDE konektoru, u Commodore byla patice přímo na desce IDE interface. Ano, tak bych to asi chtěl také, například přímo na desce SIO2IDE.
Měl jsem zájem prohodit pár slov o konstrukci se šťastnými majiteli těchto báječných věcí, ale zrovna to nebylo možné. Jeden byl pryč, vlastně jsem ani nevěděl kdo to je, u C64 se zase pilně něco řešilo.
K večeru bylo průběžné promítaní dem přerušené prezentací nějakých dvou nových her, jo, vypadaly fakt graficky dost pěkně. Vybírání peněz bylo opět vyřešeno vyhnáním lidí ze sálu na chodbu a jednotlivým pouštěním dovnitř za úplatu 300 slovenských korunek. Jak jsem tak čekal na chodbě, pobavil mě nápis nad vstupními dveřmi. Bylo to vlastně oficiální označení místa děje, velký nápis hlásal: Spoločenská miestnosť, což si nejsem jistý jak se hodí k takovému velkému sálu, ale o to nejde. Legrační mi připadala úprava prvního slova, někdo z něj totiž umazal písmenka S a N. Škoda, že jsem na to později zapomněl, mohla to být další fotka.
Další děj byl docela obvyklý pro Forever, začaly soutěže v kategoriích hudba, grafika, intro (krátké demíčko), demo, to všechno pro Spectrum, C64 a Atari. Ano, ještě bych zapomněl na real time příspěvky, těch bylo skutečně několik udělaných.
Nemá smysl popisovat podrobněji celou prezentaci, to udělal určitě podrobněji a lépe Radek ve svém popisu akce, však má také k demům blíž než já. Jen bych se zmínil o jeho demu Basix, tak jako i předloni bylo ve své kategorii pro Atari jediné. Tehdy bylo proto hodnocení zrušeno, letos však organizátoři uznali ohromný úspěch, podle potlesku snad největší, a tak Radek dostal hromadu cen, skoro bych řekl i kompenzující předloňský rok.
Předvádění soutěžních příspěvků provázelo letos větší množství technických potíží. Na Spectru jsem viděl jakýsi velký problém s pouštěním nějakého demíčka, pořád to padalo. Horší ale na Atari, tam toho padalo víc. Prý byl problém zaviněný částečně novější verzí systému Q-MEG, než jsme zvyklí. A jiná znaková sada v něm obsažená zase narušovala vzhled některých demíček, vypadaly prostě jinak než měly. Jako novinka pro mě je jev spojený s úpravou na stereo přidáním druhého Pokeye. Totiž ten sám nevadí, ale při vyvádění sterea ven se zanedbává zdroj originálního zvuku mačkané klávesy. Právě ten Radek používal a jiné Atari než takto upravené na předvádění nebylo k dispozici.
Hlavní část dne, tedy samotná soutěž skončila v docela slušnou dobu, ne až někdy v neděli k ránu, to mi vyhovovalo. Zbývalo odevzdat vyplněné hlasovací lístky a hupky spinkat.
V neděli se už nechystaly příspěvky a tak byl čas i na jiné věci. Náš přítel Martin nám převedl emulátor původního slovenského počítače PMD. Je udělaný z procesoru Atmel RISC architektury, podobný zřejmě máme v SIO2IDE. Mě nejvíc fascinovala tvorba obrazu, žádný modulátor nebo tak něco, procesor přímo ovládá černou a bílou barvu, čili vytváří sám video signál. Myslel bych, že to nemůže dopadnut dobře, ale obraz byl normálně ostrý, kvalitní. Ovšem sežere to většinu výkonu procesoru, takže pro barevnou verzi PMD to nejde se stávající výpočetní rychlostí. Emulovaný počítač nekomunikuje s vnější pamětí, má natvrdo jednu 512 KB paměť a v ní sadu her. Prý jich zase tolik nebylo. Zato bylo PMD používáno pro řídící aplikace. Zajímavé, o tom jsem neměl vůbec tušení.
Honza Křupka vypátral majitele CF interface u Spectra, šlo o člověka s pro mě známým jménem Zilog. Od něj jsem si koupil prázdný plošňák za 150 Kč pro stavbu již dříve zmíněného modulu. Pak jsem odchytil i lidi od C64, ale ti se zrovinka balili. Přece si ale chvilku pro mě našli pohovořit o takovém využití CF karty.
Lidi průběžně odjížděli, cestování mají vesměs prostě delší než my, takže při vyhlašování výsledků už i někteří výherci chyběli. Rozdáním cen úplně skončila oficiální část Foreveru, kdo zrovna nebalil a neodjížděl, tak využíval poslední příležitost k debatám s lidmi, které přece jen uvidí nejdřív možná za rok. A třeba ani to ne.
Já jsem také pobíhal okolo, ale spíš se záměrem zhotovit poslední záběry z akce. A průběžně jsem se loučil s odjíždějícími až do doby, kdy jsem jím byl já sám (totiž společně s kluky) a ostatní se loučili s námi. Co se týče mých fotografií, doma jsem vytáhl z mého přístroje Canon 75 kusů zabírajících téměř 145 MB. Něco z toho je ovšem špatné a něco, tedy různá technická udělátka, focené vícekrát různým způsobem.