21.-23.6.2002
Čtvrtý ročník své vlastní akce v Českých Budějovicích pojal Petr Liebl poměrně velkolepě, to jest od začátku plánováno minimálně na dva dny a navíc byla možnost přijet a přespat už v pátek. Měl s tím řadu komplikací, jako například ztrátu možnosti pořádat akci opět v objektu Jintes, který změnil majitele, tak to jednu chvíli vypadalo zle. Naštěstí Petr v dostatečném předstihu před vyhlášeným termínem našel nové místo se slušnými podmínkami.
Dvoudenní akce zřejmě skutečně přitáhla zájem ataristů, což se projevilo neobvykle živou diskusí v naší internetí konferenci. Dříve tam přispíval jen Petr jako organizátor s dotazy typu: "Chce vůbec někdo přijet?" A na jeho WWW stránkách se přihlásili k účasti i lidi ze zahraničí, z nichž nás nejvíc překvapil nějaký finský zájemce.
Od nás z Prostějova jsem se na cestu chystal sám, většina našich kluků už byla přihlášená na nějaké drsné cyklistické akci, ale sám jsem necestoval, protože olomoučáci jet chtěli. Samozřejmě stálí návštěvníci Bohdan a Maruška, navíc projevil letos silný zájem i Honza Křupka, který se akce v Českých Budějovicích dosud neúčastnil.
Já si vzal před odjezdem z práce dovolenou, protože jsme se všichni domluvili, že chceme dorazit už pátek. A abych se stačil dobře připravit. Jenže, co se tohoto záměru týče, kupodivu mi moc nevyšel. Ve skutečnosti jsem hlavně ležel doma na břiše, protože celý týden slušně svítilo sluníčko a já měl z práce venku na čerstvém vzduchu popálenou kůži.
Domluvili jsme se na pozdějším odjezdu právě kvůli značnému vedru přes den, to jest asi na 18:00 z Olomouce. Já tam přijel po šesté, ale zde byla na vině zácpa na dálnici. Jenže bez svých věcí, ono mi došlo, že musím naložit výpravu z Olomouce a pak teprve vzít, co se ještě vůbec vejde do auta.
Nejprve jsem vzal Bohdana s Maruškou a jejich výbavu, potom se jelo pro Honzu a potom k bance, kde jsme si já a Honza nabrali nějaké ty peníze. Cesta zpátky do Prostějova byla po dálnici průjezdná, tak to šlo už v pohodě.
Z mé sestavy jsem musel oželet 8-mi bita, ale jaksi se podařilo do auta ještě nacpat PCšrot, monitor 17 a mého Falcona. Ani nevím jak, já to nosil z domu k autu a ostatní to tam nasypali. Což asi tak dělali doopravdy, protože vyhodili zadní palubní desku a prostě vyplnili celý vzniklý prostor. Já byl nakonec rád, že jsem se nemusel na tu hrůzu koukat. Ale je fakt, že se tam pak při jízdě nic nepřevracelo a vůbec nehýbalo, prostě dokonale utěsněné.
Schválně jsem se podíval na dobu odjezdu z Prostějova - poměrně přesně 8 hodin večer. Šílené zpoždění, ale nikdo nebyl nervózní, prostě pohoda. A ta byla i celou cestu, i když nejprve bylo vedro (skoro 30 stupňů) a pak jak jsme se blížili do Čech, tak silný déšť kombinovaný s noční tmou. Jo, tak to bylo ve zprávách o počasí, myslím ta voda shůry.
I když tohle naše cestování zpomalilo, dojeli jsme do Budějovic a to přímo do oblasti Jintesu o půlnoci, čili za plánované 4 hodiny. Pak nastalo hledání. Já měl vytištěnou WWW stránku o akci s několika popisnými fotkami. Proč se mi nenačetly všechny, to je ovšem záhada, protože Honza tvrdil, že on tam viděl všechny. Stejně ale byly potmě dost k nepochopení, až k ničemu a tak nás naváděl Bohdan podle plánu Českých Budějovic, který si předem srovnal s mapkou nalezenou na tomtéž zdroji. Proč jsem ji ale tam nenalezl i já to je druhá záhada.
Jezdili jsme kolem nějakých oplocených zahrad, na jedné straně nás zastavila nějaká černá hadice natažená přes cestu, na té opačné ulice končila slepým výběžkem. Někde uprostřed jsme jednu chvíli z ní odbočili do jakési mezery v plotě, která vypadala jen jako omylem na noc neuzavřená, jeli jsme po něčem, co vypadalo jako cestička pro pěší skrze cosi, co se jevilo jako částečně lesík a částečně udržovaná zahrada, prostě celkově jako místo, kde určitě cizí lidi nemají s autem co dělat v noci ani ve dne. A možná i bez něj.
Z toho jsem byl dost nesvůj a tak jsem v místě, kde se větve skláněly až k zemi, ne jen do výšky očí lidí sedících v autě, zastavil a vylezli jsme ven. Dál to vypadalo fakt neprostupné (podotýkám v noci a mokru po dešti), naštěstí právě zde bylo místečko postačující k otočení auta, tak jsem zamířil neprodleně zpátky na civilizovanou silnici.
Přišla řada na mobilní telefon a vytočení organizátora Petra. Zmínku o ulici Šípková, u níž jsme stáli, naprosto ignoroval, jen nám poradil zajet ke Kauflandu, že si nás vyzvedne. Protože my neviděli ani kousek obchodního domu, poděkovali jsme mu a rozloučili se s odkazem na ráno.
Maruška už prve totiž navrhovala přespání pro všechny v jejím rodném bytě, kde v současné době žije její maminka a teď jsme prostě její návrh přijali. Já jsem, na rozdíl od Honzy, už věděl, jak mrňavý byt to je, pro dva malý, tak jsem cítil trochu ostych. Také 00:30 noční doba, (půl hodiny trvalo hledání) nic vhodného. Jenže Maruška věděla co dělá, protože to s její maminkou nejen nešlahlo, ale vlastně se tvářila úplně pohostinně.
Nám malý prostor už vůbec nevadil, prostě jsme s Honzou odsunuli stranou jejich stůl a neprodleně zalehli. A spali až do rána, to je přesněji do - jejda, já se ani ráno nepodíval, takže nevím.
Přijeli jsme opět k mostu přes Vltavu, což byl jediný mě jistý bod podle popisu organizátora na WWW a pokračovali špatným směrem až téměř na konec Budějovic. Měl jsem alespoň vzácnou příležitost vidět sídliště, kde před dost rokama bydlela moje teta, než přesídlila do Prahy. Ne že by mi to k něčemu bylo.
Po návratu k mostu jsme změnili taktiku a odbočili správným směrem, ale to jsem se pak přece pro jistotu zeptal na cestu ke Kauflandu. Vida, byl před námi, i ta černá hadice přes celé parkoviště, co jsem se ji v noci styděl přejet. Teď jsem se s ní už tolik nepáral.
Vedle Kauflandu vedlo něco jako polní cesta, což muselo být ono. Nějak vedle cesty byly zahrady nebo co, par chatek, no nevěděli jsme na čem jsme, dokud na jednom srubu na nás nezakřičela ataristická trojnožka. Jo, tehdy si zakladatelé firmy vybrali geniálně jednoduché a nadmíru užitečné logo.
Pořád teda bylo divné, proč nikoho nevidíme, což se vysvětlilo po našem vpádu do srubu. Všichni přítomní v obou místnostech svorně leželi ve spacácích po zemi. Někteří snad měli již i otevřené oči, čímž bylo definitivně jasné, že jsme dorazili přesně tam, kam jsme chtěli.
Nechali jsme je chvíli v klidu se rozhýbat a okoukli zatím místo zvenčí. Klidný plácek u lesíka a pole, dva tři sruby, později jsem se dověděl, že ten jeden má Petr pronajatý od tábornické unie za 2000 peněz. Na tři dny, slušná cena. Elektřina, lednička, jen telefon chyběl.
Bohdan se podíval kolem a prohlásil, že jsme se určitě v noci dostali dost blízko z druhé strany. Mě to tak jasné nebylo, v okolí k vidění zahrady a žádné stromy, ovšem rozhodně to stálo za zjištění, proto jsme se vydali dále po příjezdové cestě, kolem dvou včelínů, (nic škaredého nám pracovitý hmyz neudělal) a po navazující lesní pěšince. No, docela málo kroků a svíjeli jsme se smíchem, protože jsme znenadání stáli na místě nočního otočení vozidla, mýlka vyloučena.
To světlo, které v noci jakoby v dálce bylo chvilkama vidět mezi stromy, to muselo být z našeho srubu. Později tam Bohdan zavedl Marušku, já postával u srubu a po chvíli uslyšel i její smích až u něj.
Pro naše věci jsme si našli místo na stolech vedle sebe, téměř náhodou, protože jinak bylo už dost obsazeno. Já měl PC pod stolem, na stole Falcona, pro oba počítače jediný monitor. Jen jsem k němu pro snadnější přepínání neměl zapomenout doma prodlužovací VGA kabel, což mi zde dost zkomplikovalo život. Nebo aspoň to přepínání.
Pochopitelně se dokonale uplatňovaly Murphyho zákony, prakticky to znamenalo smutnou skutečnost, že v jednom kuse jsem potřeboval mít připojený monitor právě k tomu počítači, kde zrovna nebyl. Ze začátku jsem lozil pod stůl, pak mi kolega předvedl, jak můžu sice neesteticky, ale prakticky položit káblík od monitoru přímo přes Falcona a rovnou dolů pod stůl z přední strany.
Rozmístěním a zprovozněním výpočetní techniky skončil počáteční, téměř rituální akt zabydlení na akci a já se mohl již klidněji rozhlédnout kolem po vlastním místu i po přítomných lidech.
Srub měl menší předsíňku s ledničkou a trochou výbavy jeho majitelů. dále dvě přibližně stejné místnosti. Já byl v té napravo za vchodem, v ní byla řada stolů situována téměř u zadní zdi, ale ještě mezi nimi byla lavice. Pro nás vzhledem k její nedostupnosti prakticky k ničemu.
V místnosti nalevo, snad trochu menší o předsíňku, byly stoly rozděleny do dvou skupinek. Zde měli svoje věci členové zahraniční výpravy a pár našich, zejména osmibiťáků.
Na našem dlouhém stolu vpravo vedle mě měl svůj 8mi bitový systém Zdeněk Křelovec, který měl s sebou i svoji kamarádku Gábinu. Vlevo Bohdan, dále Ctirad Feřtr a Petr Svoboda.
V maléru se ocitla skupina lidí od Narsilu, přímo v prostorové tísni, protože už na ně nezbylo schopné místo. Pak se snad vmáčkli někam do rohu, počítač s sebou vlastně ani neměli, jen menší věci jako Narsily.
Složení, či rozložení ataristů v druhé místnosti jsem ani přesně nesledoval. Zhruba se dá říct, že tu měl svůj počítač organizátor Petr Liebl, Franta Semecký, který s sebou vzal poprvé i svého synka, a ovšem zahraniční výprava, jen i nich nevím, kolik měli vlastně svých systémů.
Ale spočítané je mám asi dobře - René z Holandska a 4 kluci z Německa. Mezi nimi pochopitelně Thorsten, poznal jsem i letošního návštěvníka naší Atariády Rovena, ale nikoliv Carstena, s nímž jsme se viděli loni v Lengenfeldu, kde od něj Bohdan koupil nějaké věci. Na Bjorna jsem si nevzpomněl vůbec a nevím, jestli ho už znám nebo ne.
Na místě byli samozřejmě i lidé bez vlastních počítačů, jako Vadim Kindl (ten ho měl, na jeho počítači se hrálo - PL) a dva uživatelé Falcona ze Zlatých hor, čili úplně severní Moravy. A také aktivista z Jindřichova Hradce Martin Musil. Pravděpodobně nemám zaznamenáno pár krátkodobých návštěvníků, kteří se jen tak během soboty mihli. Mohli také být dýl, ale ono to dost utíkalo.
Na docela skromné poměry - místem i počtem lidí - se zde objevilo největší množství nových věcí, a to celkově, ne jen v průměru na osobu.
Já bych hodnotil jako nejzajímavější systém SIO2IDE sloužící k připojení harddisku k 8-mi bitu XL/XE. A to pro jeho celkovou funkčnost a pro rozporuplné zprávy o (ne)sehnatelnosti procesoru Atmel AVR v něm použitého.
U nás jej zkonstruoval(že by spíš jen postavil ? - pozn. korektora) Zdeněk Křelovec, zde předvedl a pak sbíral objednávky. René si předplatil hned 3 kusy. Jestli jsem dobře pochopil, i u nich jsou Atmel AVR, čili RISCové a docela nové procesory zatím dost nesehnatelné.
Já si samozřejmě také objednal pro sebe. Tento systém má sice nějaké nedostatky a omezení, ale je zajímavý, to je jistá věc. I Honza a Bohdan po něm sáhli.
Nekonal se druhý nový hardiskový systém MyIDE, který u nás zkoušel Ctirad. Jemu nefungoval (fungoval a funguje - pozn. Ctirad) a já nad tím ohrnul nos, jak jsem slyšel, že je založený na použití vlastní ROM. To se ví, pro práci s hardiskem by bylo jistě nejpohodlnější mít obsluhu v operačním systému, ale já jsem příliš zvyklý na Q-MEG.
René nám předváděl vývojovou a testovací verzi víceúčelového systému pro uložení OS a operační paměti AFLOS. Jestli jsem dobře pochopil, můžu mít volitelných několik OS, zde nikoliv v EPROM, ale v přepisovatelné paměti (FLASH -poznámka PL), ale také tam strčit komplet okamžitý obsah celé paměti a později jej vytáhnout. René tvrdil, že tak jde uložit a opět rozeběhnout kupříkladu libovolná hra. Zajímavé. Velmi zajímavé. Ale zatím nehotové, René má od autora jeden kus pro testování, venku mezi lidmi to ještě není.
Sám René také vyvíjí interface ETHERNET pro malé atárko a to je teda síla. Ovšem až to bude fungovat. A také bude záležet, jak náročná bude obsluha interfejsu a realizace nějakého toho TCP/IP protokolu.
V Německu si postavili Multijoy interface a Thorsten pro něj píše novou hru. Je to na palici, ale já to na místě samém zazdil, dověděl jsem se o této aktivitě až po cestě domů. Síla, co?
Díky krásnému počasí a umístění akce na okraj města jsme měli možnost provozovat i doplňkové, nepočítačové aktivity. Mě se moc líbilo koupání ve vodní nádrži pár kroků od nás. Toho se ale neúčastnili všichni přítomní.
Večer se pořádal slíbený ohýnek a opékání nějaké té uzeniny. Sice se o tom nějak dlouho mluvilo, jestli jo nebo ne, ale pak pár kluků skočilo koupit zmíněné masné výrobky a šlo se na věc.
Petr Liebl odněkud dotáhl bedýnku palivového dřeva. Asi přesně to, o kterém předem v konfeře psal, že ho nemůže zajistit, tak ať vezmeme s sebou, kdo může. Já mu sliboval, že to zkusím, fantasta, k nám do auta by se tak vešla navíc snad už jen krabička sirek.
V každém případě dřevo bylo zde a já se zaměřil na úkol připravit nějaké objemem menší části vhodné na spuštění ohně. Také by se asi dalo říct třísky na podpal.
Sekera tábornické unie byla tak tupá, že jsem raději vytáhl svůj nůž. Také hodně tupý, ale přece jen ne tak příšerně. Ctirad nade mnou kroutil hlavou, popadl sekeru, že mě to ukáže, vyzkoušel, začal to vidět méně optimisticky, pak prohodil něco ve smyslu že se snad pro tupost a nefunkčnost sekery praští do prstů (ve skutečnosti jsem prohlásil pouze tolik, že ta sekera je tak tupá, že je zhola nemožné se s ní seknout, ale maximálně jen praštit - což byla, jak jsem v zápětí zjistil, velmi špatná úvaha - pozn. Ctirad).
Asi 10 vteřin nato se fakt sekl do palce (do ukazováčku, nebo to byl prostředníček ? - pozn. Ctirad), naštěstí sekera skutečně neměla ostří a tak k oddělení žádné části prstu nedošlo. Ovšem bolest tu byla, jako po každé ráně železným předmětem, třebas tupým (ve skutečnosti tekla i krev - pozn. Ctirad).
Podotýkám, tohle se stalo v houstnoucím šeru a opékání uzeniny se už konalo úplně potmě. Takže atmosféra správná jak má být. Já už před tím sice večeřel, ale připojil jsem se požitím alespoň jednoho kousku. Nakonec ono šlo asi více o samotný společenský úkon žhavení kusu podlouhlé jedlé (?) hmoty pomocí nástroje zvaného dřevěný prut než o jídlo jako takové.
Podotýkám, že v sobotu večer již několik lidí chybělo, protože to během pozdního odpoledne zabalili, ale nálada byla výborná a pořád jsme byli ve složení tří evropských národností.
Po skončení posezení u ohně jsme se vrátili dovnitř, ale dění dále probíhalo ve společenském duchu. Pomocí projektoru se pustil jeden díl Futuramy, ten co je inspirován prvními herními systémy a hrami na nich provozovanými zřejmě, dál už přesně nevím, jestli se jen promítalo, nebo společně pařilo s veřejným sledováním promítaného videovýstupu. (ve skutečnosti se po futuramě rozpoutaly nefalšované orgie v 32bitovém klonu Froggera - Bugger, který se gamesil až skoro do ranních hodin - pozn. Ctirad)
Nevím, protože jsem, zřejmě jako první, zalezl a uložil se ke spaní. S tím byl trochu problém, místa málo a podlaha dost poťapaná, fuj, zalezl jsem tedy za stoly, kde stála již zřejmě zmíněná nevyužitá lavice. Ano, normálně nespávám na židlích nebo lavicích, jako někteří jiní lidé, a teď už vím proč. Je to prostě nepohodlné.
I v neděli dopoledne se dělo pár zajímavých věcí, třebaže se již blížil konec akce. Objevil se tu například dřívější plodný programátor i hardwarový šikula David Spilka. Udělal pár dalších fotek svým přístrojem a pohovořil.
Petr se vytasil s filmem Spaceballs na CD, na což jsme se vrhli jako hladní psi. Ctirad sice remcal, že je tam nedokonalý překlad, jako v českých titulcích myslím, ale bral také. Jde o zajímavou parodii na Hvězdné války a pár dalších sci-fi filmů, prostě paráda. Před dost lety jsem to už jednou viděl u nás v televizi.
Doporučuji ovšem nejdříve vidět minimálně Hvězdné války, protože jinak se o hodně srandy přijde a Spaceballs vypadá pak jako poměrně normální film, třebas takový veselejší. Tak se to původně stalo i mě a zřejmě spoustě dalších lidí, ježto pokud vím, v době jeho vysílaní u nás byly Hvězdné války asi dost neznámé.
Petr Liebl dotáhl starý počítač Atari PC, jak sliboval předem. Většina disket 5.25" vůbec nefungovala, jen ta s vlastním systémem GEM naštěstí ano. Tak jsem ho konečně na PC/IBM kompatibilním stroji viděl.
Já se rozhodl pro Reného vypálit na CD fotky z našich Atariád a dalších akcí. Nebylo to tak jednoduché a nakonec jsem musel uznat, že na harddiscích s sebou prostě nemám všechny ročníky, ale podařilo se mi to s rozdílem jedné dvou minut nakonec vypálit. Ty dvě minutky zahraniční výprava prostě posečkala s odjezdem.
Jako jediný jsem dnes opět hupnul do vody a trochu si zaplaval. Pak už se schylovalo k balení a postupnému loučení. Naše výprava odjížděla jako poslední, na místě zůstal jen Petr, pro něhož údajně mělo nějaké rodinné auto přijet. Řekl bych, že bylo kolem druhé odpoledne.
Všiml jsem si, že zde zůstalo několik pytlů s odpadky, podle mého odhadu víc, než se i s jeho počítači vejde do jednoho auta. Přispěl jsem mu ku pomoci odstraněním jednoho kusu. V našem autě se místo našlo, u Honzy Křupky na klíně.
Bylo zajímavé pozorovat jeho výraz, když jsme pořád jeli a jeli a nezastavovali. Ale pak se přece v neznámých uličkách (motal jsem se po úplně mě cizí části Budějic) jedno místo našlo, odpadky skočily dílem v kontejneru, dílem v něčí popelnici a Honzovi se vrátil úsměv a spokojenost.
Po cestě domů jsme se bavili pochopitelně o prožité slezině a já se dověděl o spoustě věcí, co tam byly a šly mimo mě. Ostatně o tom jsem se už zmiňoval. Ano, je dobré, že se jelo domů společně v autě.
Ještě jsme udělali zastávku ve Vojkovicích u Petra Maršálka, kde jsem si převzal jeho papírové fotky z Prostějova a promluvili si o jeho plánovaných Atari Hodech. Chystá to ve velkém stylu, tak jsem zvědavý.
Poznámka: tuto reportáž dopisuji na zmíněných Hodech, v neděli časně zrána 6.10.2002. První si ji pročítal a kontroloval Ctirad, který pilně dopsal řadu poznámek v závorkách. PLATARI jako druhý, opravil jen pár chybiček, ale své postřehy napíše ve své reportáži...snad...
-ZB-