Na začátku roku 2002 jsme se u nás v Prostějově chystali na třetí ročník 8-mi bitové demo akce Forever pořádané opět v Trenčíně na Slovensku. Stejně jako loni se mezi námi našli tři vážní zájemci o účast, ale náš nejmladší člen klubu Robert dostal velmi nevýhodný termín důležité zkoušky na jeho škole a musel se proto ke své lítosti odhlásit.
Radek vzal zaměření Foreveru velmi vážně a připravil vlastní příspěvky do všech čtyř soutěžních kategorií. Oproti loňsku přidal tedy i velké demo. Na klubových schůzkách si ověřoval chování svých programů na reálném Atari stroji a zjistil tak několik odlišností emulátoru (na kterém doma píše programy) od skutečnosti. Což kromě zajímavých poznatků znamenalo pro něj několikrát své příspěvky předělávat.
Poslední schůzku před odjezdem přišla řeč i na méně důležité věci, jako třeba jakým autem pojedeme, co bereme s sebou, v kolik hodin, jak se slovenskými penězi a snad i jiné hlouposti. Radek navrhl jedenáctou hodinu pro jeho vyzvednutí u něj doma. To se mi zdálo docela rozumné, takový kompromis mezi obědem doma a ne moc pozdním příjezdem na místo.
Z jakýchsi nepochopitelných důvodů se při tom náš Tomáš smál a dělal divné narážky. Fakt nevím, co měl, vždyť jsem k Radkovi přijel slabých 40 minut po termínu. A to nebyla ani moje chyba, protože jsem se přece musel před odjezdem sbalit. Včetně znovuzapnutí rozebíraného systému za účelem nalezení CDéček, co je od loňska dlužím jistému majiteli Falcona z Maďarska. Tak mě napadá, ty jsem začal hledat přesně v těch jedenáct.
S Radkem jsme si zkontrolovali takové věci jako osobní doklady, vytištěnou mapku místa akce, počty rohlíků. Já jich měl 25 a Radek 18, ale k tomu dvě pletýnky. Odhadli jsme to po převedení na rohlíky na celkový počet 24 kusů. Já hleděl, málem mě dohonil. Také jsme se rozhodli přece jen vzít po cestě u mě doma ještě pár prodlužek, to se vždycky hodí.
Skutečný odjezd z Prostějova se uskutečnil ve 12 hodin, venku se udělalo docela pěkně oproti ošklivému ránu, škoda jen, že jsme jeli opravdu jen dva. Cesta trvala necelé 3 hodiny, vlastně i se zastávkou na svačinku.
Radek měl s sebou vytištěný popis místa akce i s plánkem a podle něj nás navedl. Třetí rok se akce přemístila do oblasti prvního ročníku, prakticky na dohled, takže jsme i částečně poznávali nějaké ulice. Podle šipky v plánku jsme zastavili před vchodem do příslušného vzdělávacího ústavu, kde jsme si na dveřích přečetli, že máme celý blok objet a vstoupit z druhé strany. Vrátili jsme se tedy na místo, odkud jsme přijeli a učinili tak.
V době našeho příchodu byl sál téměř prázdný. Pár lidí postávalo venku na sluníčku, uvnitř se nalézalo prakticky jen pár organizátorů. Své stanoviště zde již pochopitelně zaujímala výprava z Košic, jinak jsem mluvil s organizátorem od commodoristů s přezdívkou Wotnau. Hoch mě překvapil, že si pamatoval moje jméno. Já jeho ne a to působí na těchto akcích jako hlavní mluvčí.
Radek nám vybral šikovné stanoviště u prostřední dvojité řady stolů, ani ne přímo u pódia, ani ne daleko. Při skládání našich sestav jsem narazil na první problém s nedokonalou přípravou. Ano, kabel na připojení barevné přenosné televize Oravan byl k dispozici, to jo, jenže k STéčku, nikoliv k 8-mi bitu. Nezbývalo než použít anténní kabel, leč ten jsem sice ráno držel v ruce s úmyslem vzít ho jako náhradu, ale zde ve výbavě jaksi nebyl. Situaci zachránil Radek se svým káblíkem. Ovšem modulovaný vf signál místo přímého videa, brrr, fuj.
Kromě zde povinného 8-mi bitu jsem vzal i PC šrot jako zdroj souborů pro Atárko, eventuálně kvůli emulaci. Bylo to poměrně zoufalé rozhodnutí, vynucené okolnostmi. To jest, můj Falcon by mě sice výborně posloužil jako emulovaná disketovka, ale co mi shořelo SCSI rozhranní, tak k němu CD mechaniku nepřipojím. A to by mě pak byly moje archivy houby platné. Naštěstí propojovací kabely byly dost dlouhé, aby PC mohlo být téměř zasunuté pod stolem a nebylo skoro vidět.
Postupem času se sál a hlavně stoly začal zaplňovat dalšími příchozími. Vlastně jsme dorazili tak akorát, že se dalo v klidu vybrat místo a rozbalit si. U Radka se brzy zastavil FOX z Polska, také nějaký cizí commodorista, který si ho pamatoval od minule.
Mě si našla výprava z Maďarska, to se ví, nejvíc jsem zajímal majitele Falcona, který mi loni zaplatil dvě CéDéčka. Dostal letos 3 a vypadal, že je rád. A já byl rád, že jsem si na něj ráno při balení, téměř při odchodu vzpomněl.
Méně veselé nám připadaly výpadky elektrické energie, které nás postihly třikrát během odpoledne. Poprvé lidskou chybou, ale dále už přetížením. Pořadatelé postupně přívody přepojovali, až docílili optimálního zajištění přísunu elektřiny.
S vybíráním vstupného si pořadatelé také věděli rady. Večer prostě celý sál vyhnali na chodbu a při postupném opětovném propouštění dovnitř vybírali patřičnou sumu, která letos činila 200 peněz.
V té době již byly stoly slušně obsazené a všude kolem plno lidu. Já se samozřejmě díval hlavně po ataristech, kromě již zmíněného majitele Falcona z Maďarska z cizích zemí bylo dále zastoupeno Polsko. Ano, večer dorazil náš známý Vasco se svojí výpravou, poprvé přijel na akci autem.
Protože přece jen v pátek bylo trochu volněji, spustil jsem na Atárku Čapka a začal psát reportáž z akce. Znám se a proto mi bylo jasné, že co napíšu ihned, po akci doma to bude jako najít poklad.
Jinak jsem ale své aktivity nepřeháněl, věděl jsem, že bude třeba výdrže na sobotu, proto u mě došlo relativně brzo k uložení do pelíšku. To jest natáhnout se o kus dál po straně místnosti na zem, brr, ani koberec, ale naštěstí jsem zvyklý.
Přemýšlím, jak bych popsal sobotní atmosféru. Noví příchozí, na velkém plátně průběžně dema ze všech zde uvažovaných 8mi bitů, hmm, s podle mě přehnaně hlasitým doprovodem, někteří pilně pracovali na svých soutěžních příspěvcích do kategorie "uděláno zde", musely jim ovšem vadit výpadky napájení, kterých přece jen pár ještě bylo. Lidi, co nepracovali na příspěvcích se spolu bavili, nebo dělali něco jiného nebo si třeba hráli. Myslím, že většině bylo fajn.
Odchytl jsem si jistého příznivce Commodore Petra, který se hodně bavil s Radkem, a nechal si od něj ukázat emulaci jeho oblíbeného počítače. Já se totiž dopředu vybavil, postahoval jsem si nějaké ty emulátory a teď jsem ho nechal vybrat ty dobré. Smůla, že grafické omezení toho starého malého černobílého monochromu znemožnilo použít windousí verze. A nějaké programy jsem také neměl, naštěstí ochotný Petr na místě posháněl na ukázku aspoň dva soubory.
V sobotu večer byla samozřejmě v programu hlavní událost akce - soutěže a prezentace. Začalo se na místě vytvořenými příspěvky, kterých pochopitelně moc nebylo.
Soutěž byla proložena dvěma prezentacemi C64. Na urychleném stroji (mají cosi na 26 MHz!!!) jela střílečka, řekl bych podobná Zybexu. Nemůžu hodnotit, takové věci se mi vůbec nelíbí. Komu jo, zřejmě by si přišel na své.
Více mě zaujalo přehrávání animace na standardním stroji, alespoň takové mám informace. Pustili nám jeden příběh Toma a Jerryho, podle mě to vypadalo dost dobře. Aspoň na tom plátně, které částečně zkresluje podání obrazu. Data filmu dlouhého dost minut pochopitelně nebyla na DD disketě přímo v jednotce C64, ale byla dotahována z nějakého toho PC šrotu, zde ve formě notebooku. Schválně jsem se přeptával, sloužil skutečně jen jako paměťová jednotka, nic víc.
Dále probíhala soutěž až do konce dne a ještě kousek. Snad se končilo v jednu v noci, už nevím. Já pak byl napůl v bezvědomí a hlasovací lístek v kategorii dema a intra pro ostatní počítače jsem ani nevyplňoval, protože jsem totálně ztratil orientaci.
Ale to předbíhám. Začalo se hudbami, kterých byl největší nášup, pro mě tragédie, protože se mi téměř žádná nelíbila. Inu, styl country se dost těžko vytváří na zvukovém vybavení 8-mi bitů, to se nedá nic dělat. Pro Atari byly jen tři a dvě z nich dělal náš Radek. Sice také ne přímo můj styl, ale ani ne takové bicí tvrďárny, jako většina ostatních.
Přece zde bude hodně dělat zaměření či oblíbený žánr autorů. Právě na Spectrum zde byly dvě velmi odlišné hudby od ostatních, klidná melodie, příjemné zvuky, skoro jako klavír, žádné na první pohled/poslech elektronické pazvuky. Okamžitě jsem jim přisoudil hodně bodů.
Pokračovalo se obrázky, to se mi líbilo o moc víc, také se dají lehčeji hodnotit, prostě podle vzhledu. Měl jsem ze sebe radost, jak jsem objektivní, protože Radkův výtvor se mi nějak nelíbil a já ohodnotil obrázek jiného autora. Jenže soutěž pak vyhrál úplně někdo další.
Intra na Atari mě naopak zcela rozhodily. Zjistil jsem, že je nemůžu bodově rozlišovat, protože před sebou vidím tu hrůzu práce, co si s nimi programátoři dali. Proto jsem všem napsal úplně stejně bodů, což je stejné, jako bych nepsal nic, jen jsem zbytečně přidal práci sčítačům.
Ačkoliv původně bylo přihlášeno více příspěvků do kategorie velké demo na Atari, večer byla k dispozici jen Radkova parodie na Selftest z originální ROM. Možná není slovo parodie správný výraz, on sám tomu říká crazy demo, to je jedno, prostě to mělo ze všech příspěvků největší úspěch. Tedy odhadnuto podle potlesku a reakcí lidí dnes i další den.
Dema a intra na druhé dva typy 8-mi bitů se mi pomíchala, vlivem únavy a snad i nepřehlednosti. Totiž pro ty naše věci (tradičně jich bylo nejmíň) organizátoři (zde Lubo Roba) použili Radkův prezentační program, který zobrazoval číslo a název příspěvku v jasné a čitelné podobě.
Po ukončení soutěžení, někdy po půlnoci, nastalo výrazné hemžení lidu. Vůbec nechápu proč, ale dost velká část přítomných se okamžitě sbalila, vyrazila do noci pryč a tak se stali nepřítomnými. Já se divil, odevzdal hlasovací lístek a šupnul do spacáku.
V neděli byl tento úbytek lidí dost znát. Méně ruchu, pobíhání a prázdná místa na stolech. Já se po ránu zaměřil na získání praktických informací ohledně emulace Spectra, byl s tím větší problém než jsem čekal. Jakoby všichni spectristé vyhynuli. Podařilo se mi pak ulapit jednoho znalce emulace, ale měl již před odjezdem a tedy jen málo času.
Což byla chyba, protože obsluha emulátoru Spectra je jedna z nejtěžších věcí na světě a já si ji naprosto nestačil zapamatovat. Škoda. Ale jinak to bylo zajímavé. Hoch vybral z postahovaného archivu DOSových emulátorů najisto ten podle něj nejlepší, já mu předhodil archiv programů od Františka Fuky a šup, za chvíli mi jela textová konverzační hra Indiana Jones III, kterou jsme tehdy u Rudy nedohráli. Jenže sám si ji pustit neumím.
I ve značně prořídlém stavu lidí, průběžně stále zmenšovaném, se ještě našlo pár zajímavých lidí. Ke mně se přitočil uživatel C64 z Německa, byl tady úplně sám, ptal se na Multijoy interface a vykládal o podobné věci na Commodore. A že si chce příští rok zkusit naše hry pro více hráčů a mně pustí ty jejich. No, řekl bych škoda, že nepřišel dřív.
Radek měl dlouhý hovor s jistým Martinem z Bratislavy, který je hlavně přes Commodore, ale zajímá se i o ostatní typy počítačů a chce je mít všechny. Tím mi připomněl podobně zaměřenou skupinu lidí od nás z Moravy. Což mi opět připomnělo Atariádu a já hned Martina pozval. Neodmítl, když mu to vyjde, tak přijede.
Martin je zajímavý i svojí prací s kamerou, pilně totiž točil a nasnímal snad všechno důležité zde na akci. Včetně záležitosti s kontrolou vstupného v sobotu (kdy jsme podruhé opustili sál, aby jsme se do něj mohli vrátit), takže má snad každého platícího návštěvníka. A komplet soutěž. V budoucnu tento záznam bude dostupný na CD ve vhodné digitální podobě.
Překvapil mě Vascův kamarád a kolega Jurgi. Ten se podíval na můj video monitor, který používal Radek u svého Atárka a zavedl mě ke svému, úplně stejnému. Jenže připojený ho měl jinak, využíval i tu čtvrtou zdířku, o které já nevím, na co je. A obraz měl lepší. Vida, co se dozvídám po mnoha letech používání této věci.
Hodně jsme také mluvili s Poláky o nové záležitosti připojování IDE zařízení přes sériový port pod názvem SIO2IDE. Samozřejmě to má kruté omezení na malou rychlost portu, ale zase je to jednodušší než IDE harddisk na sběrnici, což obvykle na XE modelech nefunguje. A využije se konečně i CD ROM. Minimálně pozoruhodné.
Spřátelený commodorista Petr se svým kamarádem nás požádali o dopravu domů, vlastně se skromně zeptali, jestli nemáme místo v autě a nemůžeme udělat okliku přes Zlín. Že mají špatné spojení. Já se vůbec divil, že sem svoji výbavu, to jest kromě počítačů hlavně monitory, vůbec autobusem dotáhli.
Trošku jsem se zarazil, protože toho místa v autě zase nějak navíc nebylo, ale pak jsem to vzal jako výzvu osudu, vzpomněl si na skvělého pakovače Jirku Bernáška a prohlásil něco jako že je to samozřejmé a bez problémů.
A skutečně v době odjezdu se mi podařilo veškerou výbavu a lidi do našeho osobního auta dostat, paráda. Jen na hranicích jsme vzbudili tentokrát pozornost a náš celník se nás vyptával co vezeme, a proč nemáme potvrzený seznam věcí a podobně. No jo, ono bylo zrovinka úplně volno. A ty monitory na klíně...
Také tímto uspořádáním došlo i k drobné změně, dohodli jsme se s Radkem, že letos odpadne záchranný vařený oběd v restauraci po několikadenní rohlíkové dietě. Ale to nevadilo, bylo to fajn jet společně s commodoristy a rozebírat naše oblíbené systémy a dění okolo nich. Ano, o moc lepší než oběd.
Závěrečnou statistiku musím ošidit, nebo vlastně úplně vypustit. Jednak jsem si nespočítal kolik rohlíků mi zbylo a doma došlo ke snězení neznámého množství z toho zbytku dřív, než mě to napadlo, a také neznám přesně rozpočet akce. Vím jen, že náklady na sál a projektor šly do astronomických výšin, čili přes deset tisíc peněz. To je síla, kam se s rozpočtem 1750 naší Atariády hrabu.