Unconventional párty 1.-3.9.2000
Lengenfeld, Německo
hlavní organizátor: Thorsten Butschke
(1.část)
Toto setkání nadšenců kolem počítačů Atari bylo první v Německu, jehož jsem se rozhodl zúčastnit. Sice jsem tam už vícekrát zajel, ale to šlo zatím vždy jen o prodejní akce typu Atari Messe, bez techniky a jako cestující se zkušeným průvodcem.
Nyní se nabízela vícedenní akce, zaměřená spíše na diskutování než nákupy, s dovozem vlastní techniky, cesta organizovaná a zajišťovaná mnou samým, prostě velmi lákavá záležitost.
Naštěstí jsem o ní věděl několik měsíců dopředu a to umožnilo důkladnější přípravy než kdykoliv jindy. K dispozici byly www stránky na Internetu, poštovní schránka pořadatele a automatické rozesílaní zpráv přihlášeným účastníkům.
Auto jsem koupil na splátky už v prosinci minulého roku a tak stačilo jakoby jen získat další lidi, protože mně samému se moc nechtělo, sbalit věci a vyrazit.
Ze začátku mě zarazil nezájem lidí v naší ataristické společnosti o účast, ale o to víc se dalo přemýšlet. Když jsem uvážil vnitřní prostory obyčejné Felicie, (škoda, není to combi model) vyšli mně z toho dva spolucestující se spací výbavou a technikou.
Tyto dva jsem si sám zvolil podle svých bídných jazykových schopností a celkové neznalosti zahraničních ataristů. A to kolegu Bohdana, který se postupně vypracoval na sledování originálního zpravodajství BBC, nebo na co to kouká v televizi, a Jirku Bernáška, který sice nikdy osobně v zahraničí nebyl, ale zná hodně lidí píse a hlavně zná každý jeho. Zbývalo jen dotyčné šťastlivce decentně upozornit, aby se mohli nachystat a hlavně se nedivili, až se pro ně stavím.
Bohdan také vlastně ještě na žádné akci v cizině nebyl, ale měl jsem štěstí, nějak se mi podařilo vymámit z něj slib spoluúčasti a ten později považoval za nutné dodržet.
Jirku Bernáška už naštěstí nějakou dobu znám, což mi umožnilo jít na něj správným způsobem. To znamená ne huknout naráz, ale pozvolna navnadit. K tomu mi výborně posloužil týdenní pobyt v Praze, kdy pomocí průběžných telefonátů a osobní návštěvy jsem Jirku získal pro své účely.
Samozřejmě ještě zůstala otázka převozu počítačové výbavy přes hranice. Například v archivu ataristické konference ze dne 29.8.2000 je k nalezení hodně pesimistickým mailů, k nimž dal podmět Zdeněk Valter.
Já se rozhodl držet zjednodušeného způsobu Luby Roba, který byl již nekolikrát v Polsku a také do Německa zajel. Lubo vyhotoví seznam techniky a nechává si ho na hranicích potvrdit.
Krátce před termínem se objevili další zájemci o cestu. Standa z Olomouce se rozhodl jet stopem, další byl přímo někde od hranic. Jím jsem byl upozorněný na podraz s hraničním přechodem Kraslice zmiňovaným na www akce. Je totiž jen pro pěší, nikoliv pro auta.
Stáhl jsem si tedy doporučené informace o přechodech, vytisknul a vybral nejvýhodnější pro mě. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Týden před akcí vznikly pro mě komplikace jako blázen. Z důvodu dovolené jistého pracovníka jsem byl poslán na své bývalé pracoviště jako záskok na údržbě. Ke škodě věci se jednalo o 12-ti hodinové noční směny a ještě bylo nutné najít za sebe na pátek jiného dobrovolníka.
Tím se mi drasticky zmenšil i čas pro balení. Proto mi zbyly ve čtvrtek na spaní necelé 4 hodinky od 6 do 10. Ještě že jsem měl připravený seznam věcí. Později se ukázalo, že jsem s sebou vzal skutečně úplně všechno co bylo mým úmyslem, což se mi podařilo snad vůbec poprvé a řádně mě to udivilo.
Po práci od 12:00 do 6:00 jsem v pátek vyrazil do Olomouce k Bohdanovi s pocitem nerozumného jednání. Nicméně cesta do Prahy proběhla v pohodě, žádné usínaní nebo tak. Jirka na nás čekal, měl i koupené jídlo pro mě podle telefonické domluvy, nachystánu spoustu věcí, kterou se podařilo narvat do auta nevím jakým záhadným způsobem.
Na další úsek cesty jsem řízení Línky předal Jirkovi a sám si schrupnul vzadu. Sice to byla škoda, protože měli s Bohdanem zajímavou diskusi, ale nedalo se nic dělat.
Před hranicemi se Jirka se mnou zase vystřídal, už protože tvrdil, že se německy nedomluví. Totéž i Bohdan a oba byli zvědaví, jak to zvládnu já. Inu, já také.
V první řadě se konala blamáž s hraničním přechodem. V tom seznamu totiž byly uvedené i železniční přechody a to mě spletlo. Jinak totiž žádná auta, jen pěší.
Tady je reakce v konferenci na můj omyl, kterou jsem ovšem četl až po návratu. To kvůli těm pracovním komplikacím, jinak bych byl varován dopředu:
From: Jindrich Kubec At 11:58 31.8.2000 +0000, Zdenek Burian wrote: Jsi popleta: Myslim, ze to pisu pozde, ale Potucky jsou uplne stejne blbe jako Kraslice. Nejblizsi "normalni" je Bozi Dar a hora Sv. Sebestiana.
Ostatni: dovedete si predstavit, az naburaci na ten prechod a az tam zjisti, ze je to max. pro motorky? To bude zajizdka. :-))))))))
Jindrich Kubec
--------------------------------------- Aspoň bylo v konferenci veselo. Zajížďka by nebyla tak veliká, kdybych se nesnažil tvrdohlavě v Potůčkách najít nějaký ten přechod. To se nám vůbec nepodařilo, i když by tam přece nějaký měl být.
Po zjištění omylu pomocí mého seznamu přechodů jsme se rozjeli na zmiňovaný Boží Dar. Tam přechod skutečně byl, auta plynule projížděla, ne tak my.
Nejprve nám sdělili, že bez nějakého toho vyřízení dopředu nás němečtí celníci prý nepustí, pak se jich ptali a že bez problémů. Dostal jsem od našich razítko do svého seznamu vyvážené techniky, něco zkoušeli zkontrolovat, ale nechali toho.
Německý celník spustil příval nesrozumitelných slov, z nichž jsem pochytil až slovo pracovat. Málem mě to rozesmálo, protože práce jsem měl tento týden až nad hlavu, ne tak ještě jezdit vykonávat tuto protivnou činnost jinam.
Jeho podezření jsem popřel, potom dlouze zkoumal moje vytištěné maily s Thorstenem a pozvánku z WWW. Ano, dobře jsem odhadoval, že to může být naše propustka ven. Ještě, že už jsem se párkrát cest na messe zúčastnil.
A pak už se jelo dál a bylo to moc prima, i když samotná cesta nic moc. Velmi rychle mi došla vyšší hustota osídlení Německa a její praktické důsledky - obce jsou nalepeny na sebe a nikde se nedá vlastně jet autem, jen po dálnici. Tedy myslím jet na větší vzdálenost, to by asi bylo hrozné.
Snažili jsme se jet správnou cestu, s použitím dvou map, na nichž byly cesty kreslené trošičku odlišně. Pochopitelně jsem svou mapu Německa nenašel, ale jednalo se vlastně o oblast ještě zakreslenou na české mapě.
I přes pozorné navádění v některé obci došlo k opuštění správné, tedy nejkratší cesty, z čehož vznikla další zajížďka. Aspoň jsme se pak projeli kousek po tříproudové dálnici s neomezenou rychlostí, což původně nebylo po trase. Já byl zvědavý jak si zde vlastně povede Felicie, což dopadlo výborně, žádná ostuda.
Lengenfeld se zdál být větší než na stáhnuté mapce, naštěstí organizátoři umístili na silnici pár cedulí, takže najít místo konání nebyl vcelku problém. Bez nich by to bylo horší, porovnání s tou mapkou mi nějak nesedělo.
Dorazili jsme k budově stojící u sportovního hřiště. Zvenčí to budilo dojem trošičku snad restaurace, ale vevnitř by jsme tomu mi řekli kulturák. Velký sál, malé místnosti, příslušenství, a všechno pro nás. Také mi pak Thorsten říkal, že je to drahé, ale platí to sponzoři.
Sál se mi zdál dost velký, ale hrozně málo stolů a všechny obsazené. Trošku mě to samozřejmě udivilo. Také žádná pokladna v provozu, kde by příchozí vyplázl patřičný obnos a dostalo se mu základních informací.
Thorsten totiž vůbec v tu dobu nebyl na místě, jel někam něco zařizovat. Nás se pak ujali nějací jeho kolegové, dostalo se nám stolů kolik jsme žádali, paráda, vzali jsme ze tři kousky. Ony se totiž nosily na požádání ze skladu stolů, takže v místnosti žádné navíc prázdné nepřekážely.
Zvolili jsme místo v řadě u oken, protože tam sídlili 8-mi bitoví ataristé. Kolem protější stěny zase seděli lidi s Falcony. A to už mě zdravil René z Holandska, měl stanoviště hned na kraji, znám ho z Polska.
A chvíli po tom dorazila skupinka z Drážďan, z nich mě zdravili kluci Feskovi, jenže nevím, který je Niels a který Norman. Také je znám z Polska, ale tady bych je nepoznal, nějak si změnili účet. V každém případě jsem se už začal cítit velmi skvěle.
Později jsme v REAL-TIME textu našli tento záznam:
17:45 DIE TSCHECHEN SIND DA!!!!!
Organizátoři byli zřejmě velmi rádi, že jsme přijeli, nebo tedy že od nás jako někdo přijel. Vlastně mi to tak i předem Thorsten psal, že doufá vzhledem k umístění u východních hranic v naši a polskou účast. Nu, s poláky to tedy nevyšlo.
Velmi zajímavé to bylo se Standou z Olomouce:
19.06 Stanislav Opichal (JAY Software)
Ten šel stopovat auta asi hodinu po našem odjezdu z OL a cesta celkem mu trvala jen asi o hodinu déle než nám. Neuvěřitelné. On chytil ještě snad na Moravě nějaké auto přímo do Lengenfeldu.
Standa si pořídil stolek v naší blízkosti, trochu víc ode zdi do místnosti, vlastně přímo u okraje vyvýšeného pódia, a umístil na něj svůj notebook. Ten se nám později docela hodil jako čteč CDéček, i když já měl i svou mechaniku.
To : Atari©alpha.inf.upol.cz
Subject: RE: ATARI HODY 2000 - NEWS
>JK>nalezeni tady: http://www.mvcr.cz/doprava/prechody/nemecko.html
> >Prima ze jsi tohle dal vedet. Vcera jsem to stahl, cast toho vytiskl, me obvykle CAB ve spolupraci s jehlickovou tiskarnou totalne vytuhne system a nasel hned vedle jiny prechod u obce Potucky. A ten je i pro osobni. Zajizdka nastesti nebude velka, temer minimalni.
ALWIL Software Prubezna 76, Praha 10, 100 00, Czech Republic phone: (+420 2) 74 005 666 fax: (+420 2) 781 05 48 email: kubecj©asw.cz web: www.asw.cz/alwil.htm ---------------------------------------