Petr Liebl pojal přípravu své vlastní akce, v pořadí již třetí, podle mého mínění poměrně důkladně. Již několik měsíců předem určil termín, zamluvil sál a začal s propagací. Tu zřejmě podobně jako já a jiní organizátoři prováděl hlavně pomocí Internetu. Je to prostě nejlepší způsob s mnoha výhodami a já si to bez něj dnes neumím představit.
Diskutoval nejen v konferenci, ale i osobní poštou. Například si hodně psal s mým prostějovským kolegou Radkem Štěrbou. S ním probíral mimo jiné své nápady letošní název akce. U Petra je totiž tradiční mít každý rok jiný. Hrozně jsme jednou na schůzce našeho klubu nasmáli skvělému Radkovému nápadu. Vytvořil geniální úpravu slova Atariáda s použitím zkratky Českých Budějovic, z čehož vyšel mnohavýznamový název CaBariáda. Z neznámých důvodů se tento návrh nesetkal s pochopením u organizátora akce přes moji veřejnou podporu v konferenci.
Nicméně se Petrovi podařilo přimět Radka k přislíbení účasti, přestože si původně na toto pololetí plánoval jen návštěvu demopárty v Trenčíně, jak nám ještě loni tvrdil v klubu.
I tak byl Petr asi trochu nesvůj s poměrně malého zájmu o jeho akci, zejména ze strany vícebitových ataristů. Snažil jsem se ho utěšovat, že to bude fajn i jen jako hlavně 8mi bitová akce, pokud se dostaví aspoň tito.
A skutečně to začalo být zajímavé. Po přihlášení Jirky Bernáška a dalších význačných ataristů jsem se do Českých Budějovic začal opravdu těšit.
Kromě Radka a mě se v Prostějově přihlásil jeden bývalý člen klubu, který již několik let na schůzky nechodí, ale občas si píšeme. Naplánovali jsme si výjezd v sobotu ráno, přespání u Petra a návrat v neděli.
V únoru se objevilo masové rozšíření chřipky a já si s úlekem uvědomil že jde právě o ten nejrizikovější měsíc. Bál jsem se vlastního onemocnění, ale skutečnost byla jiná. Asi práce na čerstvém povětří mě otužila, třebaže jsem chodil domů polozmrzlý. Jenže na Radka to neštěstí přišlo, ve středu už nepřišel na schůzku a jen poslal vzkaz.
Tím vypadl z účasti a já nabídl místo Petrovi Maršálkovi z Vojkovic, který nezískal žádný jiný odvoz. Nebo tedy nevyšel mu nějaký plánovaný a v podstatě s nápadem jet s prostějováky přišel Petr Liebl. Což se mi začátku kvůli omezené kapacity auta moc nezdálo.
Zatímco první polovinu únoru se velmi oteplilo a chodilo se pomalu v tričkách, týden před akcí začalo přituhávat a v pátek v noci nastala sněžná kalamita. Dálnice na českomoravské vrchovině uzavřena celý den, podle zpráv tam někteří uvízli až 12 hodin. Optimistické výhledy.
Abych pravdu řekl, když jsem v práci povídal že hodlám jet druhý den do Českých Budějovic, měli mě za blázna. Ani jsem se nedivil. I Radek mi pak večer volal, omlouval se že nemůže a měl starost jak pojedeme.
Já jsem hodil tyto problémy za hlavu a spíše se zajímal o balení, v tom jsem viděl problém. Protože mrzlo, nechtělo se mi věci nechávat přes noc v autě, pakování zůstalo na ráno a tím pochopitelně vzniklo zpoždění proti mému plánu až 20 minut. Přitom se mi zdálo, že spolucestující Petr Hájek se snad diví, nebo co, že by se snad domníval, že dojedu včas, divné. No on se mnou ještě nikam nejel.
Výjezd z Prostějova 6:30, cesta do Brna a do Vojkovic pohoda. Kluci měli strach z těch zpráv o dálnici, navrhovali jet mimo, což jsem odmítl v domnění že je to daleko horší alternativa.
Na dálnici jsme pak hleděli - naprosto sjízdná a v pohodě. Ne že by se dalo jet plnou rychlostí, ale přece rychleji než loni v březnu. Prostě ty zprávy z předchozího dne mi připadaly jako z jiného světa.
Do Budějovic jsme se dostali nějak před desátou, čili necelou hodinu po otevření sálu. Vevnitř už bylo plno lidí a my obsadili poslední volné stoly společně s Bohdanem, který také v tu dobu přišel. Ale to nebyl žádný problém, protože Petr Liebl opatřil další stoly pro ještě pozdější příchozí.
Já si rozložil osmibita a k němu Falkona, který byl dnes určený zejména jako emulátor disketovky a zdroj dalších osmibitových dat. Petr Maršálek postavil své velké PC, k němuž přivlekl i mohutný 17" monitor. (Však taky ten zabíral spoustu místa v autě)
Mezi přítomnými jsem viděl hodně 8mi bitových Pražáků: Jirku Bernáška s Oldou Rezlerem, Frantu Semeckého, s ním přijel vedoucí Exminsy Zdeněk Lazar, Jindru Kubce. Dále pak pár lidí od Falkonů. Kolem poledne se dostavil i Jirka Richter.
Dále zde byli mí známí Jirka z Chebu, Zdeněk ze Stříbra, pochopitelně již zmiňovaný Bohdan z Olomouce, uživatel ST/Falcona s hudebními sklony Miloň Smíšek z Vodňan. Za Atari ST se dostavila silná skupinka redaktorů disketového magazínu Narsil.
Lidí, které bych neznal, zde bylo minimálně. Akce by šla skutečně charakterizovat jako setkání dlouhodobě aktivních ataristů. Jednou z výjimek byl Viktor Lošťák. Sice bývalý atarista, ale spoustu let mimo, až loni na něj našel neznámým způsobem kontakt Petr Liebl.
Jde o autora dosud známých textových konverzačních her Pomsta šíleného ataristy a Ataristův protiútok. Já ho kdysi jen letmo zahlédl před lety na břeclavské akci. Zkusil jsem se s ním dát do řeči, pár zajímavostí jsem se dověděl, ale pak nás někdo přerušil a Viktor krátce nato odjel. On se vlastně v Budějovicích spíše jen zastavil. Škoda, mohlo být materiálu na celý rozhovor do FLOPu.
Ptal jsem se ho zejména na postavy z jeho her, jde o skutečné členy klubu, ale na rozdíl od úvodního textu tam neměli zájem o hry, nýbrž užitkové programy. A už vůbec ne o české textovky, proto tam Viktor dával do názvu takové ty divné výrazy jako multipascal a podobně.
Ale je to stejně zajímavé, ještě dnes občas někdo shání disketové verze, co se dají pustit v emulátoru. Je obtížné si představit situaci, kdy šlo o novinku a zájem nebyl. Dnes už ale Viktor, nebo spíše už dávno, atarista není a těžko se dá předpokládat vznik nějakého pokračování úspěšné řady textovek.
Dopoledne mi uteklo velmi rychle v rozhovorech se svými známými a už byla jedna hodina a s ní oběd. Petr pro nás objednal guláš přímo v budově Jintesu. Není zde normální restaurace, jen bar, ale lze zřejmě po domluvě pořádané akce tímto způsobem zajistit.
Seděli jsme hromadně u dlouhých stolů (skutečně většina lidí zájem měla, to já bych si objednat netroufal) a to mi přišlo velmi zajímavé a zvláštní. Díval jsem se kolem sebe a viděl lidi z různých míst republiky a všichni byli moji dlouholetí známí.
Po obědě začal Petr s připravenými soutěžemi. Ano, on skutečně připravil pevný program a do soutěží opatřil zejména ze své kapsy ceny. Mě je občas předhazováno že na akcích v Prostějově žádný program vůbec není, ale já vím proč. Vycházím totiž ze zkušeností posbíraných na jiných akcích u nás, čili můj pesimismus má pevný základ.
Opravdu i tady byl zájem velmi malý, dokonce menší než jsem i já čekal. Snažil jsem se pomoci a přemluvit nějaké lidi, ale s malým úspěchem. Ovšem kolegu Bohdana jsem prostě chytil a odvedl k pokladně, kde si přijímaly i přihlášky.
Místo pokladní zastávala jako obvykle Petrova mladší sestra Andrea, tento rok celý den bez střídání. Totiž celý den práci neměla, tolik lidí nejezdilo, a tak se proháněla občas na koloběžce po sále. Protože mi měli stoly u zdí, nic ji nepřekáželo.
Vstupné na akci bylo 20 korun (ženy a jim podobné zdarma (citace z pozvánky)) a vložné do soutěže 10 korun. Kromě Bohdana jsem přihlásil samozřejmě i sebe, pro podporu dobré věci. Pochopitelně jsem počítal se svým naprostým propadnutím, protože jsem mizerný hráč a na akcích kde jsou takové soutěže končívám blbě.
Soutěžících se našlo celkem 7 dobrovolníků. Nic moc, ale soutěžit se mohlo. První disciplína byla hra River Raid, úkolem bylo nasbírat v pětiminutovém intervalu co nejvíce bodů. Tato hra mi přišla vhod, byla jedna z mála mých oblíbených stříleček.
Jako druhou hru Petr vybral Arkanoid, zde měřil čas potřebný k vymlácení kostek v prvním kole bez užití střelby. Pak proložil hry písemným zpracováním odpovědí na otázky. Na tohle jsem byl zvlášť zvědavý, ale dost mi sklaplo. Otázky byly velmi těžké, tedy pro mě, měl jsem pocit, že nic nevím. Ke svému překvapení jsem nějak uhádl rok založení firmy Atari, přestože jsem se o tento údaj nikdy nezajímal. Jen jsem měl pocit, že byla dřív než se vyrobil první mikroprocesor, protože před počítači se vyráběly nějaké herní nesmysle.
Do poslední disciplíny měli postoupit první dva v pořadí a servat se spolu ve hře Internacional Karate. Jak jsem užasl po informaci o mém průběžném umístění na druhém místě. Na prvním byl můj kolega Petr Hájek. Na tomto se již nic nezměnilo, protože karate jsem se nikdy nenaučil a moje postavička dělala divné věci, na mojí vůli nezávislé. Nevadí, i tak jsem byl se sebou spokojený a co víc - členové prostějovského klubu posbírali nejvyšší místa.
Třetí byl Bohdan, jistě v té chvíli nelitoval že byl mnou násilím do věci zastrčen. Vítězové si mohli vybírat ceny dle uvážení, nejlákavější byl celý počítač, který také asi nejvíc Petra stál. Ale ani vítěz, ani já jsme si ho nevybrali. Já si zvolil sadu originálních disket s programy prodávaných firmou Exminsy.
Vlastně jsem se zapomněl zeptat, co se s počítačem stalo, nebo jestli si ho nakonec vybral Bohdan, který také měl nárok na výhru. To jak jsem byl popletený ze svého vlastního umístění.
Zbytek dne utekl také jako voda protože pořád bylo s kým mluvit. Dali jsme pak na závěr řeč s Petrem. Upozornil mě, že podle zápisu u pokladny přišlo 30 lidí, stejně jako první rok. Ani jsem tomu nechtěl věřit, protože se mi jich zdálo víc. Ale to asi proto že každá výprava měla s sebou techniku, takže bylo mnohem více stolů obsazených a také se nekonalo žádné hromadné opouštění místa děje jako v předchozích letech.
Petr měl sál domluvený do 17 hodin a dříve to opravdu bohatě stačilo. Ale letos udeřila pátá a naprostá většina lidí živě diskutovala a vůbec nejevila nutkání někam odcházet, takže se něco přetáhlo.
Celkově tedy na mě akce udělala velmi příznivý dojem a já ji hodnotím velmi vysoko. Když jsem se pak dověděl od Petr výši nájmu, tuším necelých 600 korun nebo tak nějak, a že by asi bylo možné získat za příznivou cenu místo na dva dny, schválil jsem mu jeho nápad mít menší vícedenní akci v Budějovicích místo v konferenci probírané velkolepé a monstrózní záležitosti, podle mě neuskutečnitelné.
Naše výprava se po ukončení přesunula k Petrovi do bytu. Zde bylo opět volno, ale ne protože by je Petr poslal pryč, ale protože bydlí jinde a jemu zůstal byt. Tedy podobně jako to má zařízeno kolega Bohdan, jehož rodiče se odstěhovali na venkov. Petr má tak mnohem lepší možnost zajišťovat přespávání účastníků než já. Tedy mohl by ubytovat větší množství lidí.
Trochu se diskutovalo o pořádání akcí, potom kluci zapli nějaký PC šrot a koukali na postahované věci z různých akcí a podobně. Já byl unavený z pracovního týdne a tak jsem si lehl, že je budu pozorovat ze své pohodlné pozice. Načež jsem nekontrolovatelně vytuhnul až do rána.
Na ráno jsem se domluvil s Bohdanem, že ho vyzvednu z místa jeho ubytování v 8 hodin a pojede s námi domů. Zřejmě jsem byl naprosto mimo, protože už bez něj bylo auto plné. Tím mi vznikl velký úkol dokázat nemožné a já k tomu přistoupil se vzpomínkou na Jirku Bernáška a jeho styl balení auta.
Situaci mi komplikoval nový monitor SM124 a krabice se 100 disketama, vše zakoupeno za výhodnou cenu na akci. Situace beznadějná, až zoufalá. Ale já přeskupoval, skládal a zvítězil! Na závěr mého úsilí vzniklo v prostorách auta víc místa než při jízdě do Budějovic. Takže Bohdan, za kterým jsme přijeli o půl hodiny později, se vešel, a to i se dvěma kabelami, i když měl mít jen jednu malou.
Po cestě zpátky se živě diskutovalo, také bylo o čem po úspěšné akci, takže se minuly dvakrát odbočky na dálnici. Ale to vůbec nevadilo, aspoň jsme se pak projeli stezičkami vypadajícími jako desetiletí nepoužívané, asi kvůli velkým závějím u cesty a okolí. Nicméně když jsem pak zastavil na chvíli uprostřed cesty široké několik kroků, přijelo ihned v protisměru jiné auto. Kudy nás objelo mi zůstává záhadou.
Dálnice byla naprosto průjezdná, já nechápal, po těch úděsných zprávách naprosto nesrovnatelné se situací v loňském březnu. U Petra Maršálka se vypil nějaký čaj a ještě podiskutovalo, čímž pro naši skupinku zřejmě skončila oficiálně akce. Na další cestě do Prostějova a Olomouce se už nic význačného nestalo.
-ZB-