Čistě subjektivní dojmy sepsal: Jiří Bernášek (BEWESOFT)
Letošní Atariáda měla pro mne osobně dosti dlouhou předehru. Jak si možná někteří vzpomenou, minulý rok jsem spolu s Oldou Rezlerem v Prostějově předváděl síťovou hru "Maze of AGDAgon", což byl starší program z USA, nalezený někde hluboko v mém archívu. "Někteří si asi všimli", že nám to neustále nějak krachovalo a legálního "game overu" jsme se tehdy nedočkali ani jednou. Už tam, přímo na místě, padlo rozhodnutí předvést na další Atariádě vlastní - pokud možno lepší - síťovou hru (zvlášť když hardware byl už hotový). Během roku jsem se o tom navíc neopatrně zmínil několika lidem v dopisech, takže mi už letos nezbylo nic jiného, než tu hru opravdu napsat. Upletl jsem si na sebe pěkný bič!
Asi v polovině ledna jsem začal (docela slušná časová rezerva, ne?) tím, že jsem si na inzerát koupil druhý počítač - ona se totiž síťová hra na jediném stroji zkouší dost těžko... Ten počítač byl ale 800XE, navíc z nechvalně známé "čínské série", takže TV obraz byl žalostný. Psaní hry se tak skoro o měsíc zpozdilo, a nastoupilo vymýšlení hardwarové úpravy, která by to dala trochu do pořádku. No, alespoň byla další věc k předvedení na Atariádě, mimo již hotového BTC. O té úpravě jsem už ve Flopu psal (Zdeněk mi přinejmenším na Atariádě ukazoval nedokončené číslo, kde to bylo zařazené - ale to předbíhám).
Krátce po dokončení dokumentace ke zmíněné úpravě mi Česká pošta "hodila na hlavu" tři čísla "konkurenčního" polského disketového magazínu Syzygy - a další dva týdny byly pryč. (Přečtení obsahu asi tak 6 oboustranných disků DD v polštině chvíli trvá, a sepsání pár článků taky - Syzygy vřele doporučuji!)
Na samém konci února přišla konečně na řadu plánovaná hra. Prakticky současně se ozval telefon, a Zdeněk Burian (organizátor) mi zmrazil úsměv zprávou, že se tentokrát Atariáda nekoná poslední, ale PRVNÍ sobotu v dubnu. Protože časový odhad byl dost nejistý, muselo nastoupit maximální pracovní nasazení - 7 dnů v týdnu do 23:00. S myší jsem kreslil grafiku - to ještě šlo. Definoval jsem fonty a pravidla hry - to už za moc nestálo. Programoval jsem herní rutiny - z toho jsem šílel (proč jsou ti zelení mužíčci i přes 2kB kódu tak strašně hloupí??!!?!?). Dával jsem dohromady sériovou komunikaci - a měl jsem toho už dost. Dělal jsem menu a texty - spíše jen ze zvyku. Celé jsem to zkoušel - a to byl problém: Jak vyzkoušet hru pro 8 hráčů, když jsou k dispozici 3 počítače (jeden půjčil Olda), 2 televizory a jen 1 člověk (neobjektivní - já)? Týden jsem Oldu přemlouval, aby si to přišel zahrát (moje rodina je v tomto směru zcela beznadějná), a když nakonec přišel, řekl mi přibližně: "Za půl hodiny musím vypadnout a máme si domluvit detaily cesty - dej mi to na disketě a já se na to doma podívám." To už byla hotová i hudba, která vznikla (i s programem - musí totiž běžet jen na dvou kanálech) asi za tři večery.
Nakonec jsem to přece jenom stihnul, dokonce zbylo ještě pár dnů na kopírování disket (abych nemusel plýtvat časem přímo v Prostějově), balení hardwaru a zkrocení databáze SynFile (výtisk seznamu programů na mých disketách mne stál dva dny, asi 2cm vysoký štos vyplýtvaného papíru (o vetché barvicí pásce v tiskárně ani nemluvě), protože SynFile se při určité délce indexového souboru zblázní a začne tisknout pořád dokola tu samou položku (přeindexování trvá skoro 2 hodiny), a dokonce mi ještě někdy dříve při editaci databáze "rozkopíroval" ABBUC magazín č.60 na nejrůznější místa seznamu, abeceda neabeceda).
V sobotu 8. dubna to vypuklo. Budík ve 3:45 - fuuuj... Probudit se (to trvalo!), šup do auta (skoro 16 let stará Škoda 120 - ani letos se nepodařilo sehnat nikoho, kdo by měl stejnou cestu s modernějším vozem) a hurá za kopec pro Oldu. 5:15 odjezd, 276km bez potíží, pár zastávek a okolo 9:15 můžeme vpadnout do povědomého sálu Prostějovské restaurace Haná.
Prázdný už rozhodně nebyl a mnoho dalších lidí ještě přicházelo. Potěšilo mne soustředění většiny přítomných osmibitů na skupinku stolů vedle dveří (Zdeňku, klaním se!) - moje síť má přece jen omezenou délku, a minulý rok jsme to museli tahat po celém sále - někam jsme dokonce ani nedosáhli. (23m se může zdát dost, ale ono to má odbočky pro jednotlivé počítače s železnou pravidelností vždy po 3m - jen poslední úsek jsem letos vyměnil za pětimetrový, protože loňský kabel byl tak tlustý, že fungoval jako pružina shazující drobnější techniku ze stolu :-)
Vybalili jsme s Oldou své 2 systémy (rozsáhlá osmibitová konfigurace, však jsme také mimo dvou televizorů, několika tašek a krabic vezli celý prádelní koš drobnějšího materiálu). Důležitější z obou televizorů jsme vysadili na nějakou krabici (aby na něj kolemjdoucí dobře viděli); nahoru mezi teleskopické antény jsme dali poměrně velkou desku s našimi "jmény" (BEWESOFT a Atari klub Praha) a se stručnou charakteristikou naší nabídky. Píšu to tak podrobně proto, abych všem pro příští roky doporučil stejný postup! Pokud si dobře vzpomínám, neviděl jsem v celém sále ani jediné takto zřetelně označené pracoviště mimo našeho. Na české Atariádě, kde je poměrně málo času (zvlášť když někteří už po pár hodinách odcházejí), přitom bývá problémem v několika málo obchůzkách po sále vypátrat, kdo patří ke kterému systému a co zajímavého může ukázat.
Hned dopoledne jsme všechny přítomné osmibity propojili do naší sítě (našlo se jich v té chvíli jen 7, a to jsme ještě museli kohosi přemluvit k zapůjčení jakéhosi XE-čka určeného na prodej, dát k němu zahálející - asi "místní" - televizor, a z vlastních bohatých zásob hardwaru "na půjčování" to doplnit na přijatelný systém). Hra k mojí nemalé úlevě fungovala bez větších problémů. Přišlo se jen na to, že se při velkém počtu hráčů objevuje málo věcí na sbírání (takže bylo na hrací ploše dost pěkně "vyprodáno"), že není tak lehké likvidovat jiné hráče bombami (při malém počtu hráčů jsou hlavním nebezpečím zelení mužíčci řízení počítačem, ale těch při více lidech ubývá), a že prokládaná grafika na většině přítomných monitorů bliká mnohem více než na mém televizoru. Pár lidí se také pokoušelo znovu přihlašovat, nebo posílat různé vzkazy během zahajování hry, kdy už centrální počítač tyto věci neobsluhuje - takže nám asi 2x někdo zůstal mimo hru (vyřazen ze sítě, protože v tu chvíli neodpovídal na výzvy k zahájení hry). Ostatní ale bez problémů hráli, a odpoledne jsme jednou dokonce "vyzkoušeli" i situaci, kdy jeden hráč prostě vypnul počítač, vytahal konektory a šel domů - i to naše síť přežila bez problémů. Ale to už zase předbíhám. Zapomněl jsem možná zmínit název té hry - MULTI DASH. (Měla by už i s popisem hardwaru kolovat někde mezi lidmi - sám jsem za prázdné disky vyměnil asi 14 kopií, a další ještě později rozešlu poštou. Program už měnit nebudu - budete-li to hrát ve více lidech, raději se nejdříve všichni přihlašte, pak posílejte vzkazy, a až potom rozjeďte hru; zkuste možná na ničení protivníků spolupracovat - co takhle zabarikádovat nějakého nešťastníka kdesi v rohu mezi více hořícími bombami?)
Proběhla dvě kola hry - první seznamovací, a druhé soutěžní (i když toto rozdělení je problematické, protože se nám část hráčů po prvním kole vytratila a nastoupili jiní - nakonec to myslím dokonce vyhrál někdo "neseznámený"). Ke zvýšení atraktivity celé akce jsem osobně sponzoroval cenu pro vítěze - upřímně řečeno, byl to různý odložený hardware z hlubin mé skříně, ale zase si mohli vybrat! Vybírali dlouho, dokonce nás Zdeněk s naší rozloženou nabídkou pěknou chvíli nemohl vypudit z volného stolku, na který čekala nově příchozí skupinka (myslím že tam byl David Spilka). Vzali si cartridge "ACTION!" (bez krabičky, jen destička zabalená v samolepkách od disket), odpoledne si to ale zase rozmysleli, a nakonec si pak odnesli cartridge s hrou "KABOOM!".
Síť jsme rozpojili, ale dva mladíci usazení u improvizovaného systému s "prodávaným" počítačem (který mezitím už někdo koupil, ale to zatím nic neměnilo) vzápětí přišli s návrhem propojit natrvalo alespoň dva počítače. Asi si chtěli prostě jen zahrát, ale pro mne to byla úžasně podnětná myšlenka - ihned jsme "jejich" systém propojili s 800XE na mém stolku (tento stroj jsme s Oldou stejně zrovna nepotřebovali), takže pak skoro celý den dělali (navíc k ceduli na televizoru) mému programu reklamu dva pěkně zapálení hráči.
Já jsem pak skoro celý den mluvil, vysvětloval, odpovídal, snad desetkrát jsem v praxi předváděl fungování úpravy GTIA módů v XE (na to jsem si od těch dvou zapálených hráčů "půjčoval" svoje vlastní XE-čko, ve kterém ta úprava byla udělaná), a tak dále. Jediné, na co mi skoro žádný čas nezbyl, to bylo chození po sále a prohlížení ostatních stolků. U Zdeňka jsem viděl nedokončený FLOP, pár programů předváděla skupinka okolo D. Spilky (byli hned vedle, a tak jsem si je nechal na potom - což byla velká chyba, protože oni ještě před tím "potom" odešli), a našlo se i pár dalších drobností.
Odpoledne jsme s Oldou znovu propojili síť, aby si síťovou hru vyzkoušeli i nově příchozí. Ukázalo se ovšem, že všichni později přišlí už zase odešli - bylo tam zase těch samých 7 počítačů, jako ráno. Nakonec jsme vypátrali ještě jedno XE-čko daleko v ST-čkové části sálu (ach to propojování různých strojů...) a Olda dokázal přemluvit majitele k dočasnému přesunu k nám osmibitařům - takže jsme alespoň chvilku hráli v osmi lidech. (I když Oldovo přemlouvání dlouho nevydrželo, takže se nám to poslední XE-čko během hry odpojilo - jak už jsem se zmínil.) Hra v 8 lidech pro mne byla důležitá, protože teprve tím bylo završeno testování programu - měřil jsem totiž přímo na Atariádě "tajnou" funkcí rychlost hry v závislosti na počtu systémů (zkuste si najít tu klávesovou trojkombinaci ;-). (Vyšlo mi při 8 počítačích průměrně asi 15.4 (maximálně 24) TV snímků na jeden krok hry, což je nějakých 78 (resp. 50) procent běžného tempa - dá se to vydržet.)
Začínalo se schylovat k večeru a lidí ubývalo. Někdy po 18. hodině jsme se už s Oldou pomalu chystali k balení, když najednou přišlo "druhé dějství". V sále se najednou odněkud vynořilo množství lidí, kteří si ještě stále náš stolek neprohlédli a nepoklábosili u nás. Mám dojem - byť ničím nepodložený - že to museli být lidé, kteří stejně jako já celý den strávili u vlastního stolku, anebo se pohybovali hlavně kolem ST-ček. Takže balení se prozatím nekonalo a moje upravené XE-čko se předvádělo ještě asi třikrát. Při následných diskusích se vyskytly i různé perličky, jako třeba údiv Radka Štěrby, když jsem mu ukázal jeho vlastní programy v nejnovějším německém ABBUC magazínu - objevují se tam pravidelně už asi rok, ale on o tom vůbec nic nevěděl!
Také jsem - jen tak mimochodem - pustil na svoji barevnou televizi jeden obrázek ve formátu RIP (VISAGE 2.4, FIGHT.RIP), což vyvolalo nečekaný rozruch v sále (nevadily ani počáteční potíže při transportu souborů z diskety přes BiboDOS). Jednak se lidé divili faktu, že Oldovo Atari 800XL ten obrázek "zná" zcela bez periferií - a ještě více se pak divili, když jsme jim řekli o 120MB harddisku uvnitř zmíněného XL-ka - ale hlavně některým lidem vyrážel dech samotný obrázek. Na mém televizoru (který i v prokládaných grafických režimech nečekaně málo bliká, a navíc měl ve večerním šeru nastavený dost malý jas) vypadal úplně jako barevná fotografie. Bylo zábavné sledovat, jak vždycky nějaký ST-čkář (nosili kolem nás ke dveřím svoji sbalenou techniku) pohlédl na obrazovku, a údivem mu spadla čelist. Ten obrázek byl na televizoru snad čtvrt hodiny, obklopen davem lidí, cvakaly fotoaparáty, a myslím, že tam byla dokonce i videokamera. Konala se i inspekce celého stolku a okolí, neboť jsme byli podezřelí z ukrývání PC nebo ST.
V úplném závěru akce jsem si u Radka Štěrby zkopíroval jediný program, který jsem si ze srazu odvezl - jeho <1kB intro "80 Rectangles" (ve své kategorii skvělé). Naši sbalenou techniku nám nakonec ve 21:15, jako snad posledním přítomným, vynesl k autu osobně Zdeněk - tak ochotně, že jsem ho až podezříval, zda mu ve 21:00 neskončil pronájem sálu.
Po malém občerstvení jsme ve 21:30 vyrazili na cestu domů do Prahy - to ale ještě nebyl konec zajímavostí. Po loňských potížích s motorem daleko novějšího vozu jakési jiné výpravy, sedla letos smůla pro změnu na nás. O půl hodiny později nás totiž na dálnici asi 30km od Prostějova (v rychlosti 90km/h) opustilo pravé zadní kolo, a to nikoliv obrazně, nýbrž doslova. Auto najednou jelo nějak nízko a rachotivě, a letošní Atariáda byla (aniž o tom Zdeněk věděl) slavnostně zakončena ohňostrojem v podobě impozantního gejzíru jisker od zadní nápravy přitlačované na vozovku - na té prázdné noční dálnici byl skoro den. Když jsme poněkud vrávoravě dobrzdili do odstavného pruhu, předjelo nás (zprava - a to se přece nemá!) naše ztracené kolo, nakreslilo nám na pravé dveře černé gumové "poslední sbohem" a odjelo do tmy. Asi tak za 1/2 vteřiny bylo mimo dosah reflektorů, a podle Oldova pozorování se právě chystalo vyjet z odstavného pruhu a pokračovat jako jednostopé vozidlo v jízdě na Brno a Prahu. Mělo dokonce i náklad - ujelo nám, potvora, i s brzdovým bubnem - nevím ale, jak daleko nakonec dojelo (před námi bylo asi 2km dlouhé klesání rovné jako pravítko). Buď jak buď, to kolo jsme už víckrát neviděli, i když po něm Olda pátral s baterkou v příkopě během své asi 0.5km dlouhé výpravy vpřed (hledal takovou malou žlutou cedulku na středním pásu, abychom mohli jeho mobilem navést odtahovou službu na správné místo). Ještě předtím jsem si ovšem prohlédl místo, kam to kolo původně patřilo. Nejdřív to nebylo snadné, protože tam byla tma jako v pytli, Olda s baterkou šel stavět výstražný trojúhelník, a montážní lampička byla v tašce plné nářadí nacpaná v motorovém prostoru (někdy ji tam dávám, jak se můžete dočíst ve Zdeňkově reportáži z někdejšího srazu ataristů v Praze na Kotlářce). No zkuste vyndat školní tašku (i s lampičkou) z takové té "škvíry" úplně vpravo za zapalovací cívkou (motorový prostor Škody 120), když na to nemáte lampičku a dokonce i zapadající měsíc leze za mraky! Po Oldově návratu mé šance ve světle jeho baterky silně vzrostly, a hned bylo jasné, že došlo k únavovému lomu na pravé zadní poloose, a že se s tím i přes naše dosti slušné vybavení nářadím a náhradními díly nedá nic dělat.
Takže asi po půl hodině naše auto plné počítačové techniky vytáhl naviják na korbu postarší Brněnské odtahové Avie, a jelo se na Prahu (v Avii 4 lidi na 3 sedadlech). První kousek jsme jeli pomalu a klikatě s hledacími světlomety a oranžovými majáky, ale málo platné - kolo bylo fuč. (Alespoň neleželo na vozovce - toho jsme se celou dobu při pohledu na rychle projíždějící vozy tak trochu báli.) V Praze jsme nakonec byli asi ve 3:30, a naše zpáteční cesta se použitím odtahové služby nejen prodloužila, ale i docela pěkně prodražila. (9544,- Kč - naštěstí jsem měl u sebe platební kartu k poměrně slušně zásobenému účtu, ale kvůli týdennímu limitu na výběr hotovosti musel stejně asi 400,- přidat Olda. Když přičtu odhad ceny za opravu, bylo by možná levnější tam tu "popelnici" nechat, a koupit si jinou podobnou ojetinu - jenže z dálnice to tak jako tak muselo rychle zmizet, veškeré servisy byly nejspíš stejně zavřené, a navíc: nechte kupu "veteránsky nesehnatelného" hardwaru v nepojízdném autě na druhém konci republiky - že...)
Takže nakonec je pro mne nejistě nakloněná poloha auta stojícího před domem tou nejhmatatelnější vzpomínkou na letošní Atariádu ;-) Mějte se dobře, ataristi, za rok přijedu s novou poloosou zase!