Aktivista Petr Liebl již podruhé uspořádal svoji vlastní veřejnou akci v Českých Budějovicích, tak jako loni opět v březnu a ve stejné budově. Ale sál měl jiný, větší.
S přípravami začal již od loňského roku, alespoň pokud vím podle jeho propagace na Internetu. Dostal několik dobrých nápadů, jako třeba zlevněné vstupné pro stálé (loňské) návštěvníky a zdarma vstup pro dívky a ženy. To druhé má opravdu logiku, protože tyto osoby se zřejmě nedostávají na takové akce zcela dobrovolně a s nadšením jako my.
Já jsem se samozřejmě chtěl zúčastnit, koupil jsem si proto i jednu Felicii na leasing, jen jsem ještě potřeboval někoho s sebou. Přemluvil jsem kolegu z Brna Jaroslava Šmída a na zpáteční cestě se nabízela možnost vzít dva lidi z Budějovic. Další dva olomoučáci odpadli pár dní před odjezdem, což mě mrzelo první část cesty.
S Jardou jsem se domluvil po šesté hodině ráno u něho, což jsem zase jednou nedomyslel. Vždyť jsem se potřeboval, jako obvykle, ráno ještě nabalit. Náhodu jsem měl dobrou výmluvu, z důvodu přetrvávajících mrazíků, tak aby technika nebyla přes noc venku v autě.
Ráno jsem čile vstal půl hodiny po zvonění budíku, nastartoval systém a stáhl poštu, co kdyby náhodou chtěl ještě někdo jet. Naštěstí nechtěl. Jak jsem tak připojený k Internetu a je mi fajn, najednou mi došla skutečnost, že mám být za hodinu v Brně a vůbec nejsem nachystaný.
Balení proběhlo jako ve snu, prostě nějaké počítače, monitory, bedny s disketami a nově s CDéčkami a tak podobně. A vak s jídlem. O cestě toho moc říct nemůžu, protože byla ještě tma a já na ni moc neviděl ani na tachometr. Jisté je jen, že cesta do Brna trvala prakticky stejně dlouho, jako projetí městem na západní okraj do Bystrce, kde Jarda bydlí.
To se ví, přijel jsem i tak asi o 20 minut později, Jarda zrovna v klidu připravoval čaj, tak jsem se připojil k jeho konzumaci. Pak se důkladně nabalil a my vyjeli. Jen mě vyděsila velikost jeho kabele a já začal mít matné tušení, že mít přihlášené další cestující by mohl být dost malér.
Do Budějovic jsme přijeli asi v deset, v pokladně byla jako loni Petrova mladší sestra Andrejka, hned mi dala poloviční lístek. Na sále byli už nějací lidé, například Bohdan s Maruškou a Franta Semecký.
Já si rozložil svoje systémy, tedy Falkon s příslušenstvím a osmibitový, ale k němu mně chybělo centrální propojovací udělátko, takže jsem nemohl připojit ani disketovku, ani Falkona. Snad jediná věc, kterou jsem zapomněl, ale zrovna moc důležitá. Svůj rozšířený počítač, který mi tak nebyl k ničemu, jsem půjčil Petrovi místo jeho obyčejného a monitor posloužil kolegům ze Slovenska k jejich STéčku.
Ti byli celkem tři - bratři Domankušovi a Mirek Kropáček. Pustili jsme se do práce na jejich harddisku, který jim už před časem zkolaboval. Znamenalo to harddisk zformátovat a napartišnovat. Z toho jsem se málem zbláznil, protože ne každá verze HDRIVERu byla ochotná tohle udělat.
Pak se to přece jen povedlo, nakopíroval jsem spoustu věcí, načež si to připojili ke svému STéčku, kde to celé zase zkolabovalo. To už byla teda síla. Nakonec na to přišli sami - měli na sběrnici dvakrát terminátory. Jednou na harddisku a jednou samostané externí. Falkoní sběrnice to zvládla, kdežto výkonově omezený LINK ne, a tak neštěstí bylo hotovo.
První můj předem domluvený úkol byl splněn - hoši si skutečně domů odvezli fungující harddisk. Druhým bylo uchození Internetu s použitím systému Magic a systému ICONNECT. To udělal podle dopředu připravené dohody Miloň Smíšek. Jemu to skutečně normálka fungovalo a nám teď už také. Jak to vypadá, podmínkou je přítomnost CPX modulu Tslice. No koho by to napadlo, že.
Hned jsme udělali pro Jardu jeho vlastní účet VOLNY, sice s použitím PCšrotu Petra Liebla, ale co se dá dělat, když s naším CABem to nešlo. Začít vzpomínat, jak se pracuje s Unixovým Lynxem se mi moc nechtělo. A když jsme byli v tom, udělal jsem si svoje vlastní připojení na poměrně novou službu zdarma od Worldonline, jen tak ze zvědavosti.
Tím jsem měl splněné domluvené úkoly a mohl se začít věnovat akci samé. Smůla, že byla už před koncem. Dost lidí už odešlo a já je ani neviděl, nebo jsem se s nimi jen na dálku pozdravil. Prohodil jsem tedy aspoň slůvko s redakcí Narsilu a jinými ataristy, rozšířil novou hru piškvorky z Košic pro ST a začal se před šestou hodinou starat o jídlo.
Podařilo se mi koupit rohlíky v obchodě ukázaném Maruškou, ostatní jsem měl. Teda nevím proč, ale právě rohlíky byly u nás v pátek vyprodané, proto jsem je neměl. Pak se vyklízel sál od židlí a stolů, Petr na to nahnal svoji rodinu a my zbylí trochu pomáhali.
Já s Jardou a kluci ze Slovenska měli domluvené spaní u Petra doma, tak jsme se k němu přesunuli. Jako první věc se mi podařilo ulomit u nich doma nástěnný věšák tím, že jsem svoji bundu přidal k ostatním. Pak už naštěstí žádná katastrofa nenastala, ani při instalaci mého Falkona na Petrův pracovní stůl.
Ještě jsem se několikrát prošel po bytě a hledal další lidi, bylo mi dost divné, že nikoho nevidím a neslyším. Pak mi Petr vysvětlil, že celá jeho rodina šla někam úplně jinam, aby pro nás bylo místo. Tak tomu říkám odpovědná organizace!
Do půlnoci jsme pokračovali v počítačových radovánkách, hlavně to bylo ověřování systému MAGIC s Internetem dohromady. Skutečně to fungovalo, i když s námi Miloň už nebyl. Jen bude muset kolega zápasit s tím německým poštovním programem, já z něho byl na větvi. No pošta se přečetla, ale dost nepřehledně. Zlatý tuzemský AMAIL!
Petr nás uložil do peřin a postelí, což bylo také dost nečekané. My s sebou táhli spacáky a takové věci, co se sluší a patří na akcích a on takový přepych. Jistě jen z toho důvodu se nám vůbec nechtělo ráno vstávat.
Prostě pohoda, ale po sedmé překvapivě volal Bohdan, že už čtvrť hodiny stojí venku s Maruškou a mrznou. No ano, byli jsme domluveni na tu hodinu, ale těžko jsme mohli být u něj, když jsme teprve vstávali, to je přece pochopitelné.
Dojeli jsme tedy o něco později a já zažil trochu šok. Bohdan s Maruškou přinesli s sebou zavazadel jako při výpravě na severní pól. Nějak se všechno do auta dalo i s lidmi, ale už to bylo narvané a mě děsila zastávka v Praze, včera domluvená.
Bohdan se totiž rozhodl koupit od Jirky Kubrichta nabízeného Falkona a tak jsme jeli pro něj. Ještě že znal dobře cestu a že to bylo na kraji Prahy. Jirka nás přivítal, nabídl občerstvení, připravil kupované věci. Protože v autě už vůbec nebylo místo, nemůžu vysvětlit, kam jsme je vlastně dali. Já byl jenom rád, že ti dva kluci z Olomouce s námi nejeli - byl by to strašný průšvih.
Přestalo ale fungovat zavíraní zadních dveří a tak se za jízdy cyklicky otevíraly. A to po překročení jisté rychlosti nebo nerovností vozovky. To se stalo do Brna asi čtyřikrát. Jinak mi Línka dělala radost, poprvé jsem s ní jel na delší cestu, ochotně jela 140 km/hod a to naložená a při spotřebě do 7 litrů, to se mi líbilo.
V Brně jsme zašli na chvíli k Jardovi, vlastně nevím ani proč, asi si ještě pokecat o svých zážitcích. Jarek měl původně trošku zábrany jet, ježto byl z Brna sám, ale teď měl radost, že mu bude fungovat Internet a že se seznámil s kolegou hudebníkem Miloněm.
Za Brnem jsem přivázal zadní dveře podle nápadu Bohdana, pak se přestaly otevírat, načež došla kapalina v ostřikovači. Ale to mě nemohlo rozházet, protože jsem si užíval prima jízdu a vůbec bylo všechno fajn.
Domů jsem dostal asi ve čtyři hodiny odpoledne s představou okamžité práce na reportáži z akce a na své poště, ale nějak divně se to zvrtlo - já se svalil jako dřevo a úplně usnul.
-ZB-