V roce 1998 jsem se poprvé odhodlal zajet do Polska za účelem návštěvy nějaké jejich akce, a to nejvyhlášenější ORNETY. Rozhodl jsem se k tomu, jak je pro mě typické, o několik roků později. Jednak jsem přišel o ty minulé, jednak dříve by se u nás v klubu našlo více zájemců o cestu.
Takhle jsem jel z České republiky sám, naštěstí jela řada ataristů ze Slovenska a se čtyřmi jsem měl domluveno setkání v Bohumíně, kde přesedali do vlaku z Olomouce. Konkrétně šlo o lidi z GMG a tedy většinou z Bánské Bystrice.
Tato ORNETA se jmenovala QUAST párty, protože už nebyla v menší osadě Orneta, ale v městu Elblag. Což obojí leží téměř u moře na severu a znamená to jet přes celé Polsko. Doba akce byla od pátku 12 hodin do neděle, zřejmě do stejného času, ale pro nás byl důležitější odjezd vlaku.
Další změnou bylo, že tato demo párty, byla i pro jiné platformy než ATARI. Účastnili se i comodoristé a PCckáři. Ale nás bylo pořád výrazně nejvíc.
I když připravený seznam spojů (ne mnou, to se rozumí, já měl jen 20 rohlíků a spacák) neseděl přesně s údaji na nádraží, přesto nebyl větší problém se do cílového místa dostat. A to dokonce před 12 hodinou.
Z důvodu neznalosti města jsme se drželi popisu cesty a vyhledali podle něj doporučený autobus. Jízdenka sice byla dražší než u nás, ale dalo se to přežít, zvlášť když šlo o dobrou věc. Marek se během jízdy pokoušel dorozumět s cestujícími za účelem ověření správnosti naší cesty, dopadlo to výborně, přihlásil se k nám místní návštěvník akce. Pak už bylo jednoduché vystoupit na správné zastávce a zařadit se do hustého proudu dalších počítačových nadšenců.
Hned u pokladny jsem záviděl - oni měli tři pokladní, které pilně vybírali vstupné v různých měnách. Já platil částečně polskými penězi, ale protože jsem nedostal u nás ve směnárně ani množství potřebné na vlezné (35), tak jsem sumu doplnil v markách. Ty u nás měli.
Ke vstupence jsme dostali prupisku a anketní (hele) lístek, který jsem se snažil vyplnit. Mezi tím dorazila výprava z Košic, čili mí známí Lubo, Oto a další kluci.
Velikost sálu mě ohromila. Něco jako když se vezme velká tělocvična, totiž mnoho tělocvičen, a naskládají se vedle sebe. Prostě málem na protější stranu nebylo vidět.
Uprostřed na boční stěně byla velká plocha na promítaní výstupu z počítačů, na kraji jedna menší, která ani nevím, k čemu vlastně byla dobrá.
Mě hned za vstupem uvítal Vasko a omluvil se mi, že nemohl přijet na Atariádu k nám, protože v tu dobu byla jiná akce v Polsku. Já mu dal diskety s FLOPy, co jsem pro něj přivezl a pak jsme se už skoro neviděli, furt někde lítal.
Ľubo se usídlil se svým strojem u najzadnějšího stolu, kde se nacházeli hlavně zahraniční účastníci s Falkony. (Z hlediska Polska.) Byli tam ataristé ze Švédska, Holandska a Německa.
Já jsem postupem doby pochopil, že tady jde skutečně hlavně o soutěž v programování dem, nikoliv taková všeobecná slezina i s prodejem zboží. Totiž zatím jsem slýchal, co je toho možné v Polsku koupit, ale tady mi pěkně sklaplo.
Měl prý sice přijet "Sikor soft", firma prodávající hry pro 8-mi bity, ale nedorazili. Byl tu jen Paskud, který vyrábí svoje vlastní rozšíření pro Falkona. Zde působil zřejmě jako jeden z organizátorů akce, měl na starosti snímání fotek, které mají přijít v budoucnu na Internet a jiné záležitosti.
O dvou ataristech z Holandska, kteří provozují skutečnou BBS realizovanou 8-mi bitovým počítačem jsem už dříve slyšel. Nyní jsem je ke svému radostnému překvapení viděl zaživa. Kluci se s nimi bavili a já tak hrozně chtěl také, že jsem se pustil do své úplně první komunikace v anglickém jazyce. Sice nic moc, ale překvapilo mě, že to vůbec šlo.
Zajímal jsem se hlavně o technickou stránku jejich BBS. K počítači mají přes interface Black-Box připojený harddisk 670 MB a modem. Co se mi líbilo je, že jde o harddisk s rozhranním SCSI, tedy skutečně existovala možnost jejich připojení a ne jen IDE. Jenže dnes se už asi nedají tyto interface sehnat.
Holanďané překonali vzdálenost autem asi 1700 km. Bavili jsme se také o magazínu FLOP, měli zájem dát jej na svoji BBS, i když většina textů ve FLOPu je v českém jazyce.
První anglická zkušenost mě namlsala a já se ji během soboty snažil opakovat. Podařilo se mi trochu promluvit s několika německými ataristy a ještě dalším holandským, ale ten už nebyl 8-mi bitový. Ke Švédům jsem se už nedostal.
Zajímavé je zaměření většiny lidí, se kterými jsem alespoň trošku promluvil. Jejich zájem je hlavně na demoprogramy, hudba a grafika. Pochlubil jsem se svými návštěvami Messe v Německu, jenže právě přítomní němečtí ataristé ohrnovali na nimi nos, že je to jen taková čistě obchodní záležitost.
Poměrně málo jsem hovořil s tuzemskými poláky, ale přece jsem si všiml různého stupně obtížnosti v domluvě. Nejlépe mi to asi jde s mým prvním známým Vaskem, s jinými hůř a někteří si rovnou řeknou o angličtinu, že česky nerozumí. Vzhledem k příbuznosti našich jazyků je její použití dost zvláštní, ale skutečně občas řešilo situaci.
Hlavně jsem se snažil mluvit s Paskudem, který je dost význačný atarista na polské scéně. Také byl o něho velký zájem a já čekal v pořadí snad celý den na chvíli volna u něj.
Zmínil jsem se Paskudovi, že chci o něm psát v našem magazínu, což pochopil a trpělivě odpovídal na mé otázky. Začali jsme 8-mi bity. Na nich Paskud programoval a mimo jiné udělal dříve známé stereofonní demo Perestrojka, které přehrává levý a pravý kanál při současném nastartování na dvou počítačích vedle sebe.
Na Falkonu se zabývá výrobou vlastních doplňků a také dodává jako distributor nějakých hudebních zařízení. O tom by si s ním pokecali hudebníci jakožto lidé stejných zájmů.
Pro STéčko vymyslel zajímavou periferii - IDE interface do ROM portu s možností připojení harddisku a CD mechaniky. Oproti německému řešení není potřeba žádný zásah do počítače, ale zase lze připojené věci provozovat jen se speciálním ovladačem. Nicméně jde o nejlacinější řešení, vychází do 1500 korun.
Většinu dne organizátoři pouštěli dema starší produkce. K mé určité nespokojenosti příliš nahlas, nevím proč, takže v sále se nedalo téměř mluvit, i když byl tak veliký.
Přes tento hluk porůznu po místnosti neustále spala množina volně v prostoru rozmístěných lidí. Pravděpodobně se obměňovali, nešlo o ty samé celé 3 dny, ale přece mě překvapilo, že s tím začali hned od úplného zahájení. Asi byli po delší cestě.
Vlastní soutěže podle plánu měly začínat asi v šest odpoledne, což se ani v pátek, ani v sobotu vůbec nepodařilo. První večer byl zaměřen na hudební dema. Část přítomných posedala před projekční plochu a z mohutných reprobeden poslouchala nové výtvory.
Asi jsme se nezmínil - podmínkou pro příspěvky do soutěže bylo, že musí být nové, zatím nezveřejněné. Začalo se méně hodnotnými počítači, jako PC a Comodore. Před každým příspěvkem bylo nesrozumitelně řečeno o co jde. Tady myslím udělali chybičku, když na akci bylo tolik návštěvníků různých národností, měli to dělat i v anglickém jazyce.
Já se snažil poslouchat a vyplňovat hodnotící lístky. Vydržel jsem do konce prvního kola. Pak byla přestávka, po níž měli začít zde většinová Atari část. To jsem už neviděl, neboť mě zákeřně přepadlo spaní a já vytuhnul.
Druhý den to bylo ještě horší. Zahájení soutěže v celkových demech žgrafika plus hudba) se odkládalo dlouho do noci. Já vydržel opět jen na první, méněcennou část, (i když něco se mi i líbilo) a před ataristickou tvrdě usnul.
Podařilo se mi tak sice zaspat obě soutěže pro ataristy, ale nepovažuji to za nějak zvlášť veliké neštěstí. I tak jsem tam byl rád protože to bylo velmi zajímavé. Například celková atmosféra, ataristé z různých zemí, to se doma nevidí.
Jen ta dlouhá cesta vlakem není příjemná, což se nedá nic dělat. Tedy kluci z Košic vědí asi co, neboť přijeli dvěma auty. Jenže pro jednoho by cena za takovou dopravu narostla do gigantických rozměrů asi.
Aspoň trochu zajímavá byla první půlka cesty po Waršavu. Cestoval s námi náš nový známý sympatický Lizard (přezdívka), který je právě z ní a trochu se pak s námi po městě prošel.
A pobavil nás jeden průvodčí humorista. Vymyslel si na nás příplatek za expresní vlak, což bylo veselé, protože my už žádné peníze neměli. Tedy polské. Moji patnáctidolarovku odmítl, že na ní byl nějaký kaz, nakonec vzal české korunky. Moc jsem to s těmi vlaky nepochopil, při první cestě po nás nic navíc nechtěli. A jiné vlaky na dlouhé tratě snad ani nejezdí. Možná jsme ale měli poprvé prostě štěstí.
Waršava je zajímavé město. Velké, ale jaksi klidnější. Možná to byla jen náhoda, ale zdálo se mi, že proti silničnímu provozu v Praze tam žádný nebyl.
Koupil jsem si také plánek města, abych měl představu kde vlastně jsem. Lizard nám v něm ukázal kde bydlí a kde jsou městské zajímavosti.
Mapu celého Polska jsem ke své lítosti s sebou něměl, (a peníze došly) ale tuto chybu jsem řádně napravil 14 dní po návrátu domů jejím zakoupením.
Ještě bych se mohl zmínit o nádraží - vypadá jako veliká stanice Metra, prostě je celé v podzemí. Chvílu mi i trvalo se v něm vyznat, ale zřejmě jde jen o zvyk.
-ZB-