Projekt samospustitelného archivu her pro malé ATARI autorského týmu BAF začal vznikat koncem jara 1997 z důvodu vlastní potřeby autorů. Touto zkratkou začali označovat své výtvory Luděk Burian a Petr Fojtášek z Rožnova pod Radhoštěm. Během práce bylo projektu dáno jméno BAFULA.
Emulátor disketové jednotky XLSTLINK je sice hezká věc, ale umožňuje přístup k programům pouze formou vytvořených virtuálních disket, což není pro větší množství souborů nejpohodlnější.
V tu dobu ještě nebyl autorům znám DG emulátor, který umí namapovat přímo standartní adresář na harddisku ST. Ale i zde platí DOSová omezení na maximální možný počet souborů v adresáři.
Za velkou slabinu existujících emulátorů lze také považovat omezení na rychlost komunikace 19200. Není to ale nějaká vina autorů - spíše systému ST, kde sériový port je takto nechutně limitován.
S tím se Luděk nechtěl smířit a tak nakonec proti "pravidlům" vyždímal z portu rychlost 75000. To je hranice zápisu paměti šestnácti bitovou adresou procesorem malého počítače. Bloky o délce do 256 bajtů by mělo být možné zapisovat ještě o něco rychleji. Přesvědčivých je ale i těch 75000.
Požadavky na chování systému tedy byly jasné - přímý přístup k velké bance her, podobně jako u MEGA CD Jirky Richtra a nějaká slušná rychlost. Obojí se zdárně povedlo. V době psaní článku (prosinec 1997) existuje funkční verze, zatím ale naprosto nevhodná pro šíření.
Nastavit adresáře a jiné věci u ní umí jenom autoři ve zdrojových textech programu, jiná možnost ještě není. Po tomto úkonu je však již samotné ovládání hračkou.
Sytém se chová jako disketová jednotka s vloženou bootovací disketou, stačí tedy provést studený start na malém Atari , načež se jeho systémovým způsobem připlazí rychlostí 19200 ovládací program. Po svém spuštění převezme komunikaci a na sériové lince nastane ten pravý cvrkot na 75000.
Jako první přiletí abecední seznam nabízených programů, z něhož je možno jednoduše vybírat ovladačem. Kromě volby řádek je zatím zapracováno přepínání stránek.
Po výběru žádané hry je tato natažena, nejdelší 40-ti kilobajtové kousky by měly být zvládnuty do 6 sekund.
Samospustitelný archiv se skládá ze zavaděče a pomocných utilit běžících na malém ATARI, a z širšího kompletu na větších počítačích
Zavaděč je základní jednotkou, která se stará výhradně o natažení předhozeného programu. Tím může být vybraná hra, ale před ní jsou to zmiňované pomocné utility. Nejprve modul uprgrade zavaděče, tedy jakoby zmodifikoval sám sebe (koho by to napadlo kromě autorů), za ním úvodní výběr.
Ten od prosince umí i přecházet mezi podadresáři na zdrojovém disku. A jako poslední věc se rozeběhla první verze natahování celodisketových (přesněji půldisketových) her přímo do ramdisku.
Kdo zná trochu problematiku natahování mnohdy hodně segmentovaných souborů, ví, že to není tak jednoduché. Snad žádný zavaděč neumí spustit všechny hry. Hodně záleží například na schopnosti zavést programy od co nejnižší adresy do paměti.
Poslední verze vyvinutá pro archiv dosahuje solidního procenta úspěšnosti. Když to tak autoři umí, mohli by snad časem připravit disketový zavaděč pro hustotu 360 KB, takových zatím moc není. Jenže použitý systém není příliš systémový. Normálně se soubory natahují přes buffer velikosti sektoru a data se přemísťují na místo podle hlaviček segmentů.
Tady je to jinak - natahování probíhá po celých segmentech a výběr adres z hlaviček se děje hned na zdrojovém počítači. Program pro natahování binárních souborů je tak vlastně rozdělen mezi dva počítače - dalo by se mluvit o multicomputerovém systému.
Zmiňovanými vyššími počítači jsou myšleny platformy ATARI ST a IBM PC kompatibilní. Protože Petr Fojtášek je vlastně programátorem na těch druhých strojích, vznikají souběžně verze dvě. Ta na PC je zatím určena jen pro WIN95.
Obslužný program by měl obsahovat komunikační část a její ovládací grafickou, uživatelsky přívětivou nadstavbu. Právě tato v současné době naprosto chybí.
Důležitou je samozřejmě také nějaká ta zásobička her pro 8-mi bitový počítač. První plán předpokládal překopírování původních kazet rožnovského klubu, ale tyto byly jistým ZB někam tak založeny, že nejsou k nalezení.
Zřejmě mnohem snažším bylo překopírovat 600 programů z MEGA CD. Obsahovat by mělo samé volně šiřitelné věci, což může být výhodné pro možné pozdější kopírování celého systému. Já používám hry z polského archivu yoshi, který obsahuje asi 900 her a je již po pilném stahování celý doma. Je zde ale menší procento úspěšnosti při spouštěním protože se zřejmě jedná o originální diskové verze a mají často velmi nízkou zaváděcí adresu.
Systém BAFULA byl poprvé předveden veřejnosti na akci FREECON 97 v Plzni, ještě beze jména a bez možnosti přecházet mezi podadresáři na zdroji her. Zdá se, že vzbudil zaslouženou pozornost jako neobvyklá novinka.
Jeho předpokládanému budoucímu rozšíření napovídá také zvýšený současný zájem o emulace malého počítače nebo jeho disketové jednotky. Tato problematika je často probíraná v konferencích uživatelů větších počítačů. Zřejmě již hodně lidem došlo, že na hraní kratších jednodušších her je 8-mi bit nejlepší!!! Mám samozřejmě na mysli programátory a jiné náhodné hráče - nikoliv záryté pařany.
Prakticky současně s BAFULOu vzniká i úplně nový disketový emulátor. Ten by byl určen na práci a měl by umožňovat věci, které dosavadní emulátory neumí, jako například formát DCM, Spartados swapování při nedostatku paměti a další vymoženosti.
Jako takový bude dost složitý a tak jeho vývoj postupuje mnohem pomaleji. Naráží také mnohem tvrději na ochotu sériových portů ke spolupráci na vyšších rychlostech a jiné problémy.
Systém BAFULA by měl být k dispozici nejpozději na akci ATARIÁDA PV 98 v Prostějově, možná i první verze emulátoru.
-ZB-