Vývojová řada emulátorů XFORMER pochází od programátora Dareka Mihocky z Kanandy. Programy emulují malé ATARI XL/XE na počítačích ATARI ST a IBM PC. Podle nezaručených zpráv autor ukončil práci na verzi ST a dále rozvíjí emulátor jen pro PC486 a výše.
O způsobu práce s emulátorem toho moc podrobně napsat nemůžu, protože nejsem sám zvyklý je používat. Verze pro ST, kterou jsem samozřejmě zkoušel, vypadá komfortně, ovládá se myší, můžu si navolit několik disketových jednotek, přidané jsou nějaké utility. Vlastní funkčnost se mi zdá ale menší, než u sharewarové verze 2.5 pro IBM/PC. Proto jsem si s tím přestal hrát.
Společným problémem je nějaký převod původních souborů z disket 5.25" do formy použitelné emulátorem. Řeší se to zavedením virtuálního disku, což je normální soubor ve formátu MS DOS či TOS, který obsahuje bajt po bajtu fyzický obraz diskety z malého ATARI.
Tento asi nejznámější formát se nazývá XFD. Jeho délka vždy odpovídá hustotě formátování a tak jde podle ní rozlišit na první pohled formát diskety - 90, 120, 180 a 360 kB.
Existují i jiné formáty virtuálních disket, například ATR. Mimo to vlastní emulátor má umožňovat i nestandartní hustoty disket pro XL/XE, ale o smyslu a využitelnosti této vlastnosti nevím vůbec nic.
Pokud vím, tak emulátor sám od sebe není schopný vytvořit si vlastní virtuální disketu, ale je nutné mu ji podstrčit jako již předem připravený soubor. Píšu tento článek právě pro seznámení čtenářů se způsoby přípravy .XFD souborů, které jsem sám zkoušel.
Mí původní spolupracovníci z redakce začali po nákupu PC samozřejmě používat dostupný XFORMER 2.5. Ten se vyznačuje ovládáním přes parametry při spouštění.
Pokud se volá bez parametrů, přejde rovnou do interpretu BASIC, v němž je možné psát obvyklé programy, ale bez možnosti ukládání. Pro opravdovou práci je proto nutné zadat do příkazové řádky při spouštění jeden nebo dva názvy souborů .XFD, které pak budou fungovat jako disketové jednotky číslo 1 a 2.
Během práce nelze ale virtuální diskety vyměňovat, jediným způsobem je emulátor ukončit a znovu spustit s jinými parametry.
Popisovaná volně šiřitelná PC verze neměla žádné utility pro přenos souborů mezi virtuální disketou a vlastním prostředím MS DOSu. Vybavena je jen jednorázovým zavedením souborů MS DOSu při spouštění, kdy jako první parametr je virtuální disk formátu DOS 2.5 a dalšími jsou názvy souborů určeny pro přenos na tento disk. Zpětný přenos není podporován.
Je třeba si uvědomit, že na cílové disketě má být dostatek místa. Je proto dobré si udržovat kopii prázdné naformátované diskety.
Kolega Radek uvažoval o vytvoření utilitky umožňující přenosy tam a zpět mezi virtuálním diskem a fyzickým.
Nebylo by to při znalosti formátu DOS 2.5 tak těžké, ale Radek má i tak co dělat a tyto prográmky se pravděpodobně již dávno potloukají třeba na INTERNETu úplně hotové, jen je tam najít. Zatím zůstal jen u kratičké utilitky (samozřejmě pro PC) umožňující výpis adresáře souboru XFD formátu DOS 2.5.
V magazínu již byla uvedena informace získaná ze sítě INTERNET o další verzi XFORMERu pro PC číslo asi 3.3. Ta už měla být už skutečně na vysoké úrovni.
Chtěli jsme ji koupit za inzerovanou cenu 35 dolarů, jenže to nejde tak jednoduše. Totiž u nás se prostě neprodává a nechat si to poslat by asi stálo značný peníz.
Pár dní před přípravou tohoto článku jsme měli možnost vyzkoušet jakousi přípravnou verzi 3.0. Vypadá to skutečně jen jako vývojová verze.
Oproti verzi 2.5 to umí trochu zvuky, ale jen ty generované jako čisté tóny bez šumových efektů a připojovat virtuální ramdisky za chodu. Není to ještě tak úplně ono.
Během psaní se k nám dostaly i verze 3.3 a z CDéčka zaměřeného na emulace dokonce i 3.5. Čekalo nás ale velké zklamání, protože ani tyto neměly opravenou chybu v DLI. Radek zkusil napsat pár dotazů samotnému autorovi, jeho odpovědi nám ale jasno neudělaly.
Podle autora to fungovat má, ale stačí si spustit Selftest a chyba je ihned vidět. Jsme nakonec rádi, že jsme těch 35 dolarů neplatili. Mimochodem, mezi nefungující věci z důvodu špatné interpretace DLI patří i prohlížeč z našeho magazínu. Proto si jej do příchodu emulátoru Xlit! nemohli mí kolegové přečíst doma jako celek.
Balíček souborů šířenými s verzí 2.5 obsahuje kromě vlastního programu i datové soubory s obsahem ROM malého ATARI a také několik připravených virtuálních disket obsahujících systém DOS 2.5, prázdné disky a další možné věci. Přiloženy mohou být i disky formátu ATR, který se vyznačuje o něco větší délkou než XFD.
Bez nějakého toho virtuálního disku ne emulátor prakticky k ničemu. To je případ jednoho z našich čtenářů, který získal program bez těchto doplňků. Tady nezbývá, než si nějaké opatřit.
Připravit další soubory .XFD je možné několika způsoby. Jako první jsem využíval připojení disketové jednotky na paralelní port, na němž byl emulován sériový vstup. Takové propojení nevyžaduje žádné převodníky, protože CENTRONICS i sériový port malého ATARI mají stejné napěťové úrovně - 0 až 5 V.
Na převod mi sloužila utilitka přidaná k ST verzi emulátoru, která uměla přečíst celou disketu v hustotě Singl nebo Double a uložit ji jako soubor XFD. Neumělo to z neznámých důvodů hustotu Medium a také si to nerozumělo s jednotkou systém Říha.
Jinak jsme zkoušeli jen firemní 1050 a XF 551.
Je docela možné, že podobný program a propojení existuje i pro počítače PC, ale nevím o něm. Stejně je to poměrně těžkopádné. Požadovaný obsah diskety se musí nejprve fyzicky vytvořit a pak teprve sektorově kopírovat.
Podle mě nejlepší způsob je propojit oba počítače po sériové lince a na tom velkém spustit emulaci disketové jednotky. Tyto programy opět existují pro ATARI ST i IBM/PC. V tomto okamžiku je možné pohodlně virtuální disk plnit sektorovou kopírkou jako přímé kopie disket, nebo po jednotlivých souborech samotným DOSem nebo souborovou kopírkou na malém ATARI, jen je třeba po naplnění nezapomenout si v emulátoru jednotky vytvořený virtuální disk uložit.
Propojení sériových portů má ovšem jeden háček - napěťová úroveň standartního rozhranní RS 232 je +-12 Voltů. Proto se do propojení musí zařadit převodník napětí a ten něco stojí. Mimo to slabší povahy mají strach takové propojení realizovat, aby "něco" neodešlo. Mě mimochodem shořely již dva převodníky, protože byly snad trochu špatně zapojené. Počítačům se nestalo nic a ten třetí mi funguje neustále již asi rok.
Soubory XFD je také možné vyrobit přímo na malém ATARI a pak je nějak dostat na PC či ST. To může být zajímavé pro lidi, kteří dělají přenosy na dálku čtením ATARI disket vkládaných do mechanik na PC a čtených pomocí programů typu TRAXE.
Já jsem tento způsob použil také, když jsem ještě neměl sériové propojení a nemohl jsem přímo načíst hustotu Medium. Výhodné jsou dvě disketové jednotky nebo ještě lépe ramdisk jako náhradu za druhou. Ovšem je třeba si uvědomit, že pro vytvoření XFD o hustotě medium je potřeba mít cílový disk přiměřeně větší kapacity.
Program pro vytváření souborů XFD mi donesl již tehdy Radek ze Sítě.
Protože poslední dobou zaznamenávám růst zájmu o emulaci malého ATARI, rozhodl jsem se zařadit jej přímo do tohoto čísla magazínu.
K programu patří originální dokumentace v angličtině, navíc jsem přidal pracně sesmolený překlad do češtiny.
K jeho obsahu bych chtěl podotknout, že nevidím důvod proč ho používat pro přenos vytvářeného souboru po sériové lince. To bych raději sáhnul po zmiňovaném emulátoru disketové jednotky, s tím to musí jít rychleji.
-ZB-