Informace o pořádání veřejné akce se zaměřením na stroje firmy ATARI ke mě dorazila teprve týden před jejím konáním díky předplacenému "ALERTu!". Vzbudila samozřejmě můj zájem a já dostal chuť k její návštěvě. Situaci komplikovala vzdálenost 400 km a nedostatek času k přípravám na cestu.
Od začátku jsem předpokládal na dopravu použití auta z důvodu dovozu vybavení a také domluvit si alespoň jeden nocleh. Ve středu jsem se vypravil do Olomouce a našel tři zájemce o účast, kteří se odhodlali utéci v pátek ze svých škol, aby šlo odjet již před polednem.
Protože já měl ještě ve čvrtek na starosti schůzku prostějovského ATARI klubu, zastihlo mě páteční ráno v děsném chaosu. Nakonec jsem zapoměl originální hry z Prostějova na ukázku. Mí spolujezdci nešli do školy raději vůbec.
V Brně byla plánovaná zastávka u ing. Zdeňka Kučery pro můj vylepšený počítač 1040 STFM. Protože cestu znám, povedlo se mi zabloudit trošičku v ulicích města. Ještě horší to bylo při hledání výjezdu na dálnici do Prahy, což jsem opět pokládal za jednoduché. Takže úhrnem pojížďky po Brně zabraly výrazně více času než samotný přesun z Prostějova.
U Zdeňka to bylo také zajímavé. Dostal jsem svůj počítač s vestavěnou HD disketovou jednotkou, předvedl nám originální zahraniční drahou bedýnku na hardisk i se zdrojem a uvedl řadu nových pesimistických poznatků o (ne)fungování novějších hardisků SCSI na ATARI ST, až jsme úplně zbledli.
Cesta do Jihlavy uběhla v krásné pohodě. Tam jsme sjeli z dálnice za účelem přímé jízdy do Plzně bez nějakých oklik přes Prahu. To bylo velmi chytré. Přenosová rychlost ihned klesla ze 110 km/h pod 80 (!), neustále bylo nutné kontrolovat kudy máme jet a protože se začalo v tu dobu stmívat, stala se jízda dosti riskantní.
Na okraji Plzně se podařilo přijet o 3/4 na 6. Vlastně nepodařilo, protože podle plánu to mělo být dřív a měl se kupovat plánek Plzně. Sice jsme jedno knihkupectví našli, ale byla to zrovna specializovaná prodejna BENu. Za jiných okolností bych zajásal a utratil spoustu peněz. Plánek byl nalezen podle nouzového řešení na nádraží a byl dosti nepřehledný. Čekalo nás proto ještě trochu bloudění po městě. Líbila se mi při tom značná svoboda v neplaceném parkování, ale výrazně v ulicích chybí cedule s jejich jmény.
Z původní prodejny CONSULu v Pálenické ulici nás navedli k základní škole, čili místu pořádání akce. Mým kolegům se ji podařilo i najít, kdežto já sám neustále neustále trpěl naprostou nevědomostí a dezorientací. Kolem školy jsme pak několikrát proběhli jako hladoví psi s nulovým výsledkem. Jenom opodál stála ve tmě skupinka chuligánů a vesele se bavila. V zoufalství jsem je oslovil a hle - nebyli to chuligáni, ale aktivní jádro Atari ST klubu, asi 8 lidí. Je zcela nejasné, proč se nebavili o počítačích, to by byli k poznání ihned. Musím je ale jinak pochválit, protože tam trpělivě čekali na svého předsedu a pořadatele akce majitele firmy CONSUl Tomáše Tichého, aby mu pomohli připravit místnost ve škole.
Po chvíli přijel sám Tomáš a já viděl, že je to sympatický mladý muž. Neprojevil žádný údiv nad rozmnožením svých brigádníků a my se prostě zapojili do společné činnosti. Později rozřešil otázku našeho nejistého přenocování velmi lehce, protože nás vzal k sobě do nového bytu. Jen upozornil na nutnost časného vstávání.
U Tomáše to bylo moc hezké. Všude koberce a tím i značná kapacita nouzových návštěvníků, v pokoji pěkné akvárium, v kuchyni možnost pojídání přivezených zásob. V malé komůrce starší ST přebudované do věže s hardiskem a s připojeným modemem, které zatím slouží čistě pro elektronickou poštu. (Přece na to nebude používat PC!)
Tomáš nám vypravoval řadu zajímavých věcí z minulosti ataristického dění v Plzni a ze své současné prakse obchodníka snažícího se nabízet sortiment pro zájemce o "nekompatibilní" počítače. Zmínil se i o horších stránkách místního podnikání. Dostává v současé době anonymní výhružky vyžadující asi 50 000 Kč, přede dvěma týdny proběhl u něj v nové prodejně na náměstí pokus o ozbrojenou loupež za bílého dne, jejímž následkem leží prodavač v nemocnici.
Jinak byla ale zábava optimistická a velmi zajímavá. Jen jsem litoval nedostatku záznamového kazetového média pro okamžité vytvoření rozhovoru pro magazín FLOP. Ani se nám nechtělo jít spát a když jsme přece jen šli, nechtělo se nám zase vybalovat nafukovací lehátka a jiné spací podložky. Zůstalo tedy jen u koberců.
Ráno nás Tomáš zavedl do školy, kde jsme si jako první instalovali techniku. Já měl 800 XE, 1040 STFM, barevný a monochromatický monitor, video, kartu Videomaster, disketovu jednotku. Kolega si dovezl Jaguára s CD a nějaké moduly s hrami na výměnu. Od Tomáše se dozvěděl zajímavé věci. Jeho CD ROM je jedna z několika u nás, sám Tomáš ji jěště nemá, a CD kotoučky s novými tituly se zatím neprodávají.
Později jsem si ještě domluvil s jedním místním ataristou donesení chybějící napájecí šňůry a prodlužky. (Co jiného by tak mohlo chybět elektrikářovi.) Pak byl můj stůl kompletně připravený.
Akce trvala od 8 hodin ráno do 9-ti večer. Nebyl na ní žádný masívní nával, ale celou dobu bylo s kým mluvit. Zájemci o osmibitové počítače by možná byli zklámáni, protože mimo mě a JRC se objevilo jen pár dalších bez své techniky či nabídky. , Ale mohlo to být živější, kdyby přišla spousta dalších třeba se jen podívat. Tak jsem zaznamenal jen jednoho zájemce o koupi jediné příručky, dva aktivní ataristy ze sdružení DYNAMIC, dva zájemce o virtuální disky pro emulátor malého Atari. Samozřejmě nejzajímavějším účastníkem pro osmibitové uživatele byl přítomný ing. Jiří Richter z Prahy.
Trochu mě překvapilo, že Jirka mě sám poznal a oslovil jako první. Mluvili jsme spolu pak během celého dne, což bylo mnohem déle než v červnu v Praze, kdy se Jirka vymluvil na vlastní svatbu. Jen tak mezi řečí se mě zeptal, jestli nechci vyzkoušet připojení CD mechaniky k 800 XE, na což jsem zůstal zírat. Něco bylo napsané v ALERTu, ale představoval jsem si obsáhlé zařízení se spoustou kabelů a příslušenství. Jirka vytáhl odněkud jen jakousi placatou krabičku, kterou nazýval DISKMAN a je to kapesní CD přehravač na sluchátka, a ještě malý interfejs napájený přímo ze sériového portu počítače. V malé chvíli mi předvedl natažení několika her za sebou.
Princip činnosti je samozřejmě více podobný práci s datasetem než s disketovou jednotkou. Používaný CD přehrávač není na rozdíl od CD ROM určenými přímo pro počítače vybavený možností ovládat ukládání dat pomocí programu a nějakých signálových vedení. Propojení používá pouze zvukový výstup z přehrávače. Proto je nutné před natažením programu nastavit nejprve přehravač na jeho začátek. Programů se ovšem vejde na kotouček mnohem více než hudebních skladeb a proto jejich možný počet přesahuje kapacitu předvoleb na přehravači. Jirka proto použil sloučení programů do čtveřic a navíc je na rozhranní ruční přepínač pro levý a pravý kanál.
Začátek vlastního natahování zprostředkuje obyklý turbozavaděč z kartridže. Ke každé čtveřici je připojený na začátku rychlý CD loader, který už zařídí další (bleskový) přenos. Protože přenos probíhá skutečně jen pro audio vedení, zachtělo se mi vidět v činnosti CD ROM od Jaguára. Jirka se vytasil s nějakými speciálními propojovacími kabely a tuto jednotku skutečně připojil. Měla chvíli problémy identifikovat kotouček s daty jako audio CD, pak si ale dala říci a načítání programů také fungovalo.
V současné době má Jirka vypálený jeden ukázkový kotouček. Pro případný prodej by se muselo najít několik stovek zájemců o koupi a i pak by cena nebyla zanedbatelná. Ovšem v poměru cena/výkon to vychází docela solidně. Doporučuji ale čerpat informace přímo od pramene - z časopisu ALERT! nebo od firmy JRC.
Od Jirky a redaktorů ALERTu! jsem se dozvěděl některé další zajímavé věci. Předně malé ATARI se dosud u nich prodává a jde stále na odbyt. (vida!) Prodej výtvorů našich programátorů jde ztuha vzhledem k ceně rozsáhlých kompletů zahraničních starých her, které jsou dnes naprosto volné k šíření. Poslední dvě čísla ALERTu! jsou plánované jako jedno dvojčíslo a o jeho dalším pokračování rozhodne ohlas čtenářů na anketu do něj chystanou. Tady by jsme se měli všichni zamyslet, jestli nadále chceme mít tištěný časopis pro vyznavače trojnožky. Osobně v něm vidím možnost plošného šíření informací o novinkách ze zahraničí, činnosti našich ataristů a inzerce. Nečekám od něj náhradu za podrobné manuály ke zpirátěným programům a proto za něj bez váhání současnou cenu asi 200 korun za rok dám.
Pro majitele vícebitového počítače řady ST či FALCON bylo na akci více zajímavých možností. Já sám jsem přenechal starost o cucání hardisků instalovaných ST strojů svým kolegům a hlavně jsem předváděl na svém digitalizaci barevných obrázků svým zařízením VIDEOMASTER + COLOR MASTER. Použité video sice nebylo nejkvalitnější, přesto se dařily docela pěkné obrázky z filmu Vinetou.
Přítomný byl kompletní tým ORTHODOX ze Zlína. Nejznámnější je asi Petr Stehlík, který provozuje ve Zlíně vlastní BBS stanici zaměřenou na ATARI. Ve vedlejším koutě místnosti se usadila část redakce NARSILu v čele s Kájou Rousem. Asi z největší dálky přijeli dva ataristé z Bratislavy, známí účastníci v Atari konferenci na INTERNETu Andrej a Zbyšek. Ve vlaku strávili asi 10 hodin, to je celá noc a vlastně hned dvakrát za sebou.
Akce skončila před devátou hodinou, ale dost času zabral ještě úklid místnosti. Organizátor Tomáš objednal pro účastníky několik stolů v místní restauraci. li jsme se tam také podívat na hodinku. Sedli jsme si ke stolu s ORTODOXy a bylo to prima. Rádi by jsme se zdrželi, ale před námi byla dlouhá cesta domů, takže to nebylo možné.
Tomáš někam zmizel ještě něco zařizovat a tak jsem se snažil získat nějaké informace od jiných ataristů. Vstupné bylo 20 korun a neplatili jej žáci hostitelské školy a vystavovatelé. To je velmi zajímavé a tolerantní, že si zde mohli různí prodejci docela zadarmo dělat reklamu, obsadit stoly a čerpat elektrickou energii. Neplatící byli v takové převaze, že akce vzhledem k nájmu místnosti prodělala přibližně stějnou částku jako loni ATARI klub Brno. V Plzni to naštěstí nezpůsobí krach pokladny klubu, protože sponzorem akce je firma CONSUL.
Chvíli před odjezdem jsem krátce promluvil s Tomášem a dozvěděl se o reklamacích na dříve prodané diskety s hrami z Prostějova. Dost mě to deprimovalo, pak jsem si uvědmil, že šlo asi o diskety značky KODAK, které po nějaké době nyní hodně zlobí i mě . Když jsem si uvědomil, kolik FLOPů bylo na nich rozesláno, udělalo se mi ještě hůř.
Na zpáteční cestě se nekonalo žádné dobrodružství se zkratkami, nýbrž se to vzalo objížďkou přes Prahu. To přineslo dálniční pohodu a plyn jsem uvolnil až v Olomouci (vyjma nutného tankování), kam jsme přijeli kolem třetí ráno. Během jízdy probíhal neustálý rozhovor jako prostředek proti usínání řidiče. Například se mí spolujezdci, všichni obyvatelé paneláků, bavili o vzácných chvílích klidu při současném odchodu ostatních členů domácností. Největší hlášku pronesl nejmladší účastník, totiž že se nejraději zavře na záchodě, kde má klid. Tomuto výroku jsem se vydržel pochechtávat jistě půl hodiny.
Po sjetí z dálnice mi v uličkách Slavonína ruply nervy, či co, a já nedal přednost jakémusi vozidlu na beztvaré křižovatce (moje vnímání bylo již oslabené). Spolucestující se ohlédli a informovali mě, že se jednalo o auto policie, načež jsem se probral z dřímoty. Naštěstí nás nikdo nehonil a tak mohl doma v pohodě vystoupit nejmladší spolujezdec. V podstatě již tvrdě spal, tak jsme ho dovedli až ke dveřím i s výbavou. V autě zůstal jen zapomenutý spacák.
Zbývající dva vystoupili společně s tím, že se vyspí jeden u druhého. Později vyšlo najevo, že vůbec nespali, nýbrž do rána zkoumali dovezené programy. To já nechal necitelně počítače v autě v garáži a klidně si doma lehl a spal.
Náklad na cestu vyšel podle původního odhadu na 1200 korun za benzín. Loni bych to možná za slezinu ataristů nedal, ale nyní jsem moc rád, že taková akce byla v Plzni uspořádaná. Bylo to zajímavé, užilo se legrace, pozvedlo se utlačované ataristické sebevědomí, jedeme příště zase!!
Poznámka: veškeré uváděné informace se vztahují ke dni pořádání akce.
-ZB-