Firma FLOP nám do redakce zapůjčila již dříve inzerovanou tiskárnu SP-180, která patří do nejnižší cenové třídy.
Máme tak možnost seznámit její majitele s bližším popisem a možnostmi využití. Zkrátka nepřijdou ani majitelé jiných devítijehličkových tiskáren, protože popisované ovládání bude většinou zcela shodné.
Nejdříve si uvedeme několik základních faktů o těchto tiskárnách. Jsou sice běžně označované jako devítijehličkové, ale k tisku se běžně využívá osm. Ta devátá je využita jen při tisku podtrženého písma. Pro tento účel by měla být konstrukčně uspůsobena malým odsazením od základní osmice jehliček. Zatím jsem v dodávaném manuálu nenašel jestli je to tak i u zkoumaného typu.
Základní funkcí tiskárny je tisk znaků, jejichž vzory jsou umístěny v pamětech ROM či EPROM. Jejich výměnou je možné změnit celou znakovou sadu, aniž by o tom tiskárna "věděla".
Možnosti tisku jsou však mnohem větší. Jsou vládány pomocí řídících kódů. Číselný rozsah jednoho bajtu - to je 0 až 255 - je proto rozdělen na oblast řídících kódů od nuly do 31, a reprezentace znaků počínaje mezerou s kódem 32 nahoru. Zatím mě neznámou funkci může mít i číslo 127. V zásadě se využívá ASCII standart různými způsoby rozšiřovaný.
Uvědomte si zde rozdíl mezi systémem zobrazování znaků na našem počítači. I když i u nás existují vybrané řídící kódy, například výmaz obrazovky, jsou i pro ně definované znakové reprezentace. Naše znaková sada začíná od kódu nula. Při pokusu tisku těchto znaků bude docházet na výstupu tiskárny k hrozným věcem!
Protože značné možnosti tiskáren nelze nacpat do malého rozsahu vyhrazených řídících kódů, je používaný systém návěští - přepínač ESC. Je to vyhrazený kód číselné hodnoty 27, který dává procesoru tiskárny na vědomí, že bude následovat nějaký řídící kód. Ten se již nemusí ve výběru hodnoty z rozsahu jednoho bajtu nijak omezovat.
Mimo řídících kódů posílaných z počítače se alespoň částečně mohou tiskárny ovládat ručně pomocí svičů a dalších přepínačů na panelu.
Množina řídících kódů se liší jednak podle vlastních možností dané tiskárny, ale také podle vestavěného způsobu ovládání. Pro devítijehličkové tiskárny jsou nejdůležitější ovládací mód STANDART, označovaný také jako EPSON, a mód IBM.
Základní rozdíl je v chápání znakové sady. Mód standart používá sedmibitové kódování znaků, vyšší hodnoty tiskne jako odpovídající základní ve stylu ITALIC, čili česky kurzívu, úplně česky písmo šikmé. Srovnejte se systémem na počítači ATARI, kde se také používá jen poloviční rozsah bajtu, vyšší kódy jsou chápány jako inverzní znaky. Proto můžeme mít na obrazovce jen 128 definovaných znaků, na tiskárně 128-32, tj. 96. Mód je výhodný pro tisk adresářů disket a hlaviček turbo programů, v nichž se používají inverzní znaky.
Mód IBM je rozšířený až po číslo 255, je tedy přímo nachystaný pro národní úpravy znakových sad, jako jsou třeba české a slovenské znaky. Chybí zde možnost písma ITALIC.
Většina řídících kódů je shodných v obou módech, ale jsou zde také nepříjemné rozdíly. Při tisku obrázků může potrápit odlišné nastavení odřádkování. Hardopírky jsou běžně vytvářeny pro standartní mód, což působí problémy při míchání tisku obrázků a národní znakové sady. Postupně společně nalezneme na tento a další problémy řešení. Tady to mají mimochodem trochu jednodušší majitélé nejlacinějších tiskáren, jeko je SEP-510, které nemají rozdělení na módy standart a IBM, ale používají výběr nejzákladnějších funkcí.
Podívejme se na zakoupenou tiskárnu SP-180 od firmy FLOP Rožnov. Není to originální standartní tiskárna, ale předělaná původní speciální varianta pro počítač C-64. Na panelu je jediné tlačítko s nápisem NLQ, což byla zřejmě původní funkce. Nyní pracuje jako přepínač LINE OFF a LINE ON, což jsou funkce pro pozastavení tisku. Správně pracující program na počítači má zůstat čekat s tiskem. Tuto funkci občas používám, proto mě zarazila její určitá nespolehlivost.
Nelíbí se mi také vedení papíru. Buď něco nevím, nebo nemá tiskárna spodní přítlačné válečky. Papír je proto nutné uchytit až pod ty vrchní, což způsobuje veliké nevyužité záhlaví při tisku na jednotlivé papíry.
Příjemné je velké množství řídících kódů, které má podle příručky tiskárna umět. Namátkově uvedu zatím plotr grafiku, o níž jsme již v magazínu básnili.
K tiskárně dodává FLOP dvě příručky. Originální německá je určena pro původní variantu COMMODORE a je prakticky úplně na nic. Důležitá je okopírovaná příručka v angličtině. Není sice celá, ale zřejmě v ní nic podstatného nechybí.
V úvodu je uvedeno deset příkladů pro začátečníky, funkce svičů, tabulka druhů tisku, které zatím moc nerozumím, popis řídících kódů. Chybí mi trochu jejich souhrnný přehled pro rychlé vyhledání. Zřejmě ho bude nutné vytvořit a uvést v magazínu.
Nejdříve popíši ovládací přepínače, protože považuji tento postup za logický. Přepínače, nebo vlastně podle elektrické funkce jen spínače, jsou umístěné vzadu, nijak zvlášť přístupné. Na přepínání je potřeba nástroj. Budiž útěchou majitelů, že šroubováček potřebuji i u své vlastní tiskárny cenově o hodně vyšší. Číslování osmipólového DIPu je převrácené, což je pozůstatek předělání. Ve FLOPu mě na to asi upozornili, což jsem okamžitě zapoměl a strávil tak asi půl hodiny pracnými zkouškami.
Nastavení spínačů si procesor tiskárny zjišťuje pouze při zapnutí, nebo příchodu inicializačního povelu. Jejich funcke jsou standartní, nekteré jsou shodné s řídícími kódy, některé pouze hardwarové.
První tři spínače na osmipólovém DIPu nastavují výběr národních modifikací znakových sad. Protože se to netýká našich znaků, mám trvale nastavenou U.S.A. sadu a o víc se nestarám.
Spínač čtvrtý přepíná délku stránky. Delší hodnota 12 palců je platná pro u nás používaný traktorový papír, doporučuji tuto hodnotu i pro jednotlivé listy. Jsou sice kratší, ale uživatel se tak vyhne různým překvapením v zastavení tisku nehotové stránky.
Pátá "nožička" volí mezi módem EPSON a IBM. Podle poznámky od tabulkou neexistuje odpovídající řídící kód.
Funkce šesté nožičky se liší podle nastaveného módu. V standartním povoluje a zakazuje možnost downloadu, u IBM ovládá nějak znakové sady. Její funkci přesně nerozumím, ale vím, že pro tisk sadou KAMENICKÝCH musím spínač nastavit do polohy "character set 2"
Sedmá nožička povoluje automatické odřádkování, či automatický "lainfíd". Většina programů na malém ATARI potřebuje jeho povolení, protože vysílá pouze kód konce řádku, nikoliv odřádkování. Na velkých počítačích je situace opačná.
Osmá nožička ovládá způsob tisku znaku nula. Je možné ji tisknout normálně, nebo počítačově jako přeškrtnutou čárkou.
Druhý DIP spínač má jen čtyři póly. První nožička povoluje přeskok přes perforaci skládaného papíru. To je dobré pro neřízený textový výstup. Jinak textové editory si řídí tisk řádek na stránce samy, takže převážně je potřeba mít přeskok zakázaný. Můžete si samozřejmě vyzkoušet, co udělá smíšené řízení třeba Čapkem a vlastní tiskárnou.
Druhá a třetí nožička vybírají druh písma. Vhodné pro programy, které nemají možnost posílání řídících kódů. Standartně si je nechte v poloze písmo PICA.
Poslední nožička není využita.
Po nastavení, či nasetování tiskárny můžeme přistoupit k úvodním ukázkám. Jsou samozřejmě uvedeny v jazyce BASIC, protože to je nejjednodušší způsob ozkoušení funkcí. Není to však jediný možný způsob pro zadávání kódů tiskárnám, jak by se snad mohlo zdát !
Uváděné příklady jsou v BASIKu pro PC, což doufám žádného ataristu nezaskočilo. V principu jde o poslání určitých čísel tiskárně. Jazyk BASIC nám dává možnosti instukce PRINT kombinované s funkcí CHR$() a instrukce PUT. Řídící kódy jsou sice daná čísla, reprezentovány jsou však většinou ASCII znaky. U našeho systému může být i kód ESC zobrazený jako znak, takže nic nebrání jednoduchému odesílání povelů pro tiskárnu jako textového řetězce.
Na straně 18 je uvedený první krok pro začátečníky a to přepínání druhu písma. SP-180 používá písmo PICA 10 znaků na palec, ELITE 12 znaků na palec, Condensed, čili komprimované 17 znaků na palec.
Myslím, že lepší je uvedení počtu znaků ve vztahu k jedné řádce, tedy PICA je 80 znaků na řádek, ELITE 96 znaků, Condensed 136 znaků.
Písmo PICA je zapnuté standartně, jinak se nastavuje povelem ESC P. Desítkově to znamená 27 a 80. Elite se zapíná ESC M, desítkově 27 77.
U komprimovaného písma je určitá vyjímka. Aktivuje se povelem ESC SI, nebo také jen SI. Desítkové vyjádření je 15. Je to mimo oblast ASCII znaků, proto je k jeho zaslání využita funkce CR$9(). Kdo zná rozšířenou ATASCII znakovu sadu na našem počítači, může opět použít zkrácený zápis jako tisku znaku.
Vypínání komprimovaného písma se provádí povelem DC2, což je opět čistě řídící kód, jeho vyjádření je 18.
Písmo ELITE se mi zdá vzhlednější, není tak čtvercové jako PICA. Výhodný je také větší počet znaků na řádek. Jeho používání v rozsáhlejších textech však brání nemožnost českými editory (Čapek, Textwriter) zobrazovat více než 80 znaků na řádek. Je to dáno rozlišovací schopností naší grafiky, schopnou zobrazit až 80 znaků v poločitelné kvalitě.
Druhý krok předvádí písmo dvojité šířky. Zabírá skutečně dvakrát tolik místa jako písmo normální. Způsoby jeho nastavení jsou dva. V ukázce je použitý jednorázový kód SO, nebo ESC SO, který je zrušený příchodem CR, čili konce řádku. Je to způsob vhodný pro nadpisy. Jeho zrušení je samozřejmě možné způsobit kdykoliv kódem k tomu určeným.
Třetí krok předvádí horní a spodní indexy. Jsou poloviční výšky a jejich použití je v matematických a chemických vzorcích. Někteří koumáci si také tisknou tímto mrňavým písmem školní taháky.
Čtvrtý krok ukazuje písmo podtržené. Patří mezi několik málo kódů, které pravidelně využívám pro nadpisy nebo zdůraznění čístí textu.
Krok čtyři - písmo vertikálně zvýrazněné. Jeho celková šířka je stejná jako standartního písma, ale svislé linky jsou zdvojené. Nevypadá to špatně, ale já dávám přednost plnokrevnému (a pomalému) tisku NLQ.
Krok šest - písmo horizontálně zvýrazněné. Výška normání, ale tiskové body zdvojené tiskem do mezipoloh. Zkuste si zkombinovat oba druhy písma, výsledek je zajímavý.
Krok sedm popisuje způsoby nastavování délky stránky v palcích a očtu linek na stránku. V přiloženém programu není uvedeno.
Krok osum - horizontální tabulátor. Zajímavá věc, kterou jsem zatím vůbec nevyužil. První část ukazuje standartně nastavené tabulátory po inicializaci tiskárny, druhá předvádí uživatelem nastavený.
Dovedu si představit, že při tiskovém výstupu z BASICu pomůže zformátovat výstup. V textovém editoru urychlí zápis a ušetří kapacitu paměti na vypuštění zbytečných mezer mezi sloupci. Pokud to daný editor umí, což není zatím náš případ.
Krok devět - nastavení levého a pravého okraje. Použití jen při tisku neformátovaném programem v počítači. Typickým příkladem je listing BASICu, který leze do tiskárny naprosto živelně.
Krok deset - jednoduchý příklad grafiky. Grafika se obecně tiskne osmi jehličkami. Tiskárny umí více druhů hustoty tisku, daných vodorovnou vzdáleností tiskových bodů mezi sebou. SP-180 není ve výběru druhů nijak pozadu. Zvolený grafický kód doplňuje dvoubajtový údaj o počtu svislých tištěných sloupců v pořadí nižší a vyšší. Potom je odpovídající počet bajtů brán jako data pro tisk bez ohledu na jejich hodnoty. Pro nás platí jisté omezení v použití čísla 155, které bude nejspíše nahrazeno číslem 13 ovladači rozhranní CENTRONICS.
V přiloženém programu jsou použity různé způsoby vysílání řídících kódů na tiskárnu. Jeho výstup byl stejný v módu STANDART a IBM, SP-180 nemá tedy odlišný kód pro písmo ELITE v módu IBM, kterým se mě před časem ta moje pěkně natrápila, než jsem to zjistil.
pokračování příště.
-ZB-