Trouba neměla panty!

Jiří Svoboda

Jako správný "computer fan" se nemohu nezůčastnit každoroční výstavy INVEX v Brně. Když jsem společně s Honzou Wallou protlačen "čtyřbitovou sběrnicí" vstupní brány na INVEXô94, míříme nejprve (již tradičně) do pavilonu A.

Po chvíli bloumání okolo mnoha nezajímavých stánků se v mém zorném poli zjevuje expozice firmy Silicon Graphics, které však, na rozdíl od loňska, nevěnuji příliš mnoho pozornosti. Po několika dalších krocích se přede mnou objevuje veliký hrozen lidí, tedy příznak, že je tu něco opravdu zajímavého. K mému překvapení však nezírají na hydraulikou ovládaný kokpit virtuálního "pohybovadla", ale právě na opačnou stranu. Pak to vidím i já. Na malém pódiu velikosti metr krát metr se pohybuje muž s přilbou a ovladačem. Vlevo nad ním je monitor, na který se promítá obraz z jeho přilby. Tak konečně skutečná virtuální realita!

Po několika minutách zájmu zjišťuji, že stánek patří české Virtual Reality Association, jejímiž zakládajícími členy jsou firmy ARC Design a.s. a Total Vision a.s. (První jmenovaná loni předváděla virtuální "střílečku", která však mnohé spíše zklamala.) Prezentované zařízení se jmenuje Provision a vyrábí jej britská firma Division. U jakéhosi okénka sedí dívka a prodává knihy a časopisy o virtuální realitě (VR). Po chvíli sledování "cvrkotu" a několika dotazech zjišťuji, že tím pohybujícím mužem mohu být i já. Stačí zaplatit 50,-Kč a mohu se patnáct minut producírovat na pódiu já. Ale až ve 12.45. Do té doby je vyprodáno.

Po několika dalších hodinách pohybu po výstavišti jako vždy dostávám depresi z přemíry informací.

Pět minut před stanoveným časem navštěvuji WC a o chvíli později již stojím zpátky před pódiem. Klepou se mi kolena a nemohu se dočkat. Konečně jsem vyzván ke vstupu na pódium. Honza mne z povzdálí sleduje a drží mi tašku.

Moje první otázka se týká mých brýlí. Vejdu se tam s nimi, nebo ne? Zkusmo zjišťujeme, že brýle nemají šanci. Naštěstí je mám do dálky, a tak uvidím dobře i s brýlemi v kapse. Přilba je upevňována na mé hlavě a já si okamžitě všímám jakéhosi poblikávání na levém oku. Vzápětí, i bez mého dotazu, se dovídám, že "vlevo je chyba řádkování". Pravou rukou beru do ruky ovladač a štěrbinou pod přilbou sleduji vysvětlení ovládání. Poloha ovladače v prostoru je snímána a určuje polohu mé virtuální ruky. Ovladač má pět tlačítek. Tři se ovládají palcem a dvě ukazováčkem. Palcem ovládám dvěma tlačítky pohyb vpřed a vzad ve vodorovné rovině. První tlačítko ukazováčku je určeno k ovládání úchopu ruky, druhým měním význam tlačítek palce na pohyb vpřed a vzad v ose přilby (to umožňuje pohyb nahoru a dolů). Funkce pátého tlačítka mi zůstává utajena. Podle Murphyho zákona ho vzápětí omylem mačkám a přede mnou vyskakují v prostoru podivné symboly. Dovídám se, že toto tlačítko nemám mačkat, je určeno pro vstup do menu. Tak ty symboly, to je prostorové menu! Jsem nadšen! Totální dezorientace ve virtuálním prostoru však způsobuje, že se mi stále nedaří zvolit symbol "STOP" pro uzavření menu. Po několika marných pokusech mou ruku s ovladačem uchopuje cizí, reálná ruka, a teprve s její pomocí zavírám menu. Tím začíná můj první pobyt ve světě, který existuje pouze v paměti počítače.

Prvních několik vteřin jsem totálně dezorientován. Pak ale začínám okolní virtuální prostředí plně vnímat (i když pouze očima - zprostředkování sluchových, hmatových a dalších vjemů není k dispozici). Jsem asi uprostřed čtvercové kuchyně. Nějakou dobu se pouze rozhlížím a zvykám si na nové prostředí. V rohu jsou dveře. Vpravo od nich stojí plynový sporák a vedle něj kuchyňská linka. U vedlejší (směrem doprava) stěny je pračka a nízká skříňka. Nad pračkou visí obraz s krajinou (nebo to má být okno ven?), nad ním je něco jako "dráťák". U další stěny vidím stát stůl, v další jsou druhé dveře. Před sporákem leží převrácená židle (asi práce některého s předchozích návštěvníků). Šachovnicová podlaha je z mramoru. Zkouším ovládání. Zprvu chaoticky poletuji po místnosti. Je načase, abych si vyzkoušel svou virtuální ruku. Je zobrazena jako část mé ruky od zápěstí dále. Přistupuji ke skříňce, chytám šuplík za držadlo a opakovaně jej otevírám a zavírám. Nemohu se toho nabažit. Zkouším i jiný šuplík. Přesunuji se ke dveřím skříňky a i tyto několikrát otevírám a zavírám. Vše aplikuji i na kuchyňské lince. Když natahuji ruku k horním dvířkům linky, dotýkám se fyzickou rukou rozžhavené žárovky na pódiu a prudce ucukávám. To se mi později stává ještě několikrát. Všímám si v rohu místnosti podivné věci na zdi. Má v sobě dvakrát tři otvory. Strkám do nich prst a snažím se s nimi manipulovat. Nic se však neděje. Vzápětí mi dochází, že je to elektrická zásuvka! Naštěstí je tento svět pouze virtuální. Přesunuji se k pračce a po chvíli zjišťuji, že i s ní pravděpodobně nelze nic provést. Těch pár skříní, snad to není všechno? Znovu se rozhlížím a tentokrát mne zaujímá sporák. Procházím židlí a už jsem u něho. Co by se s ním dalo...? Trouba! Otevřu troubu! Chvíli bloudím rukou než uchopím dvířka. Otvírám. Je tam, jak jsem očekával, černo. Nakukuji dovnitř. Nic zvláštního. Vracím se před troubu, chci ji zavřít a zjišťuji, že dvířka jaksi nesedí. Vždyť ony nejsou připevněny k troubě! Za mnou slyším hlasy, které konstatují, že jsem urval dveře od trouby. Chvíli s nimi otáčím v ruce a pak je odhazuji v dáli. Zůstávají nehybně viset ve vzduchu tam, kde jsem je upustil. Úplně jsem zapoměl, že nejsem ve skutečném světě a teprve tato maličkost mi znovu připomíná, že jsem ve virtuálním světě, kde nemusí fungovat setrvačnost ani gravitace. Na okraji sporáku leží podivný předmět ve tvaru misky. Uchopuji ho a přibližuji ho co nejblíže ke svým očím. Prohlížím ho ze všech stran, ale nedokážu určit, o co jde. Hlasy za mnou se dohadují, že je to asi nějaká miska. Náhle vidím další čtyři kusy téhož. Jsou to knoflíky na regulaci plynu. Postupně všechny sundávám ze sporáku a na lince z nich stavím "komínek". Lidé se smějí. Pak se bezúspěšně pokouším rozebrat plotýnky. Po zjištění, že sporák již více asi rozebrat nepůjde, se odebírám skrz převrácenou židli k jedněm z dveří. Otevírám je. Vidím za nimi malou místnost (že by spižírna?), ale dovnitř se vejít nedá. Stejně jako každý můj pokus projít zdí jsem odměněn zmodráním celého zobrazovacího pole. Co bych tak ještě udělal? Vzpomínám na mého předchůdce, který osahával něco, co jsem považoval zprvu za zábradlí. S přesvědčením, že pak se půjdu věnovat židli, se přemisťuji k lesklému konci linky. Už dokážu rozlišit, že nejde o zábradlí, ale o... Náhle mne vytrhuje z mého zaujetí výzva k vystřídání. To už uběhlo patnáct minut? Už se nedovím, co byl ten lesklý konec linky, už si nepohraju se židlí. Stůl jsem si také pořádně neprohlédl. Se smutkem vracím ovladač, je mi sundávána přilba. Děkuji za nezapomenutelný zážitek.

Nasazuji si brýle, beru od Honzy tašku. Pod vlivem předchozího zážitku si kupuji časopis i knihu o VR. Smutně odcházím a dělím se s Honzou o fantastický zážitek. Rozhodně to stálo za to! Za těch padesát korun to bylo zadarmo! Déle než rok bez VR nepřežiju, takže doufám, že za rok nashledanou...