V pravěku počítačové éry, kdy tyto stroje zabíraly celé haly, byly počítače používány převážně k výpočtům (proto se tak nakonec jmenují). Jak se postupně zmenšovaly a hlavně se vznikem jistých standartů, začalo být užitečné, aby se mohly domlouvat navzájem. To už počítače zvládají i "nepočetní" aplikace, obsáhlé databáze, evidnce apod.
Jedna z možností, jak propojit počítače je prostě zapojit je jeden za druhým. Je použitelná například pokud chcete propojit dva či několik počítačů v rámci místnosti, maximálně budovy. Všechny takto zapojené počítače jsou si rovnocenné a mohou si mezi sebou posílat data. Je jasné, že pokud se bude počet takto zapojených počítačů příliš zvětšovat, utopí se síť v chaosu.
Začaly se objevovat počítačové sítě zapojené tzv. do hvězdy, tedy tak, že jeden počítač zastával funkci organizátora sítě a jednotlivých počítačů na něm zapojených. Celý systém může mít dva extrémy: řídící počítač je v porovnání s ostatními relativně slabý a má funkci řízení přenosu, nebo naopak připojené počítače jsou pouze koncové terminály velkého počítače.
Tady se dostáváme na dohled současnosi. Postupně se stávalo užitečné spojovat tyto lokální sítě navzájem a vznikala obrovská kaskádovitá struktura, která postupně spojila prakticky celý svět. Do budoucna se hovoří o tzv "informační dálnici", jejímž prototypem je současná síť INTERNET. (není to jediná mezinárodní síť. Funguje např. síť BITNET. Mezi těmito sítěmi je však možné propojení.)
Tady mohu mluvit z vlastní zkušenosti, protože jsem účastníkem INTERNETu. V našich podmínkách se jím může stát každý VŠ student či učitel, pracovník výzkumného ústavu zdarma, protože v rámci rozvoje mají vědeckovzdělávací instituce k těmto službám bezplatný přístup. Na tuto síť jsou rovněž zapojeny vládní instituce, banky apod. Není nepřístupná ani z hlediska ostatních lidí: stačí mít PC s příslušnou faxmodemovou kartou, telefon a samozřejmě zřízené konto, kam se připojit. Přes modem se může na síť napojit, ale může to značně lézt do peněz.
Aby se síť nezhroutila, musí mít nějakou organizaci.
Každý uživatel sítě na nejnižší úrovni (lokální sítě) má priděleno jméno, tzv. "login". K němu patří ještě tajné heslo, které si uživatel zvolil. Po jejich zadání se člověk přihlásí k síti. Každému uživateli přísluší jistá práva. Běžný uživatel má vyhrazený určitý prostor na síťovém serveru, tedy vlastně harddisku centrálního počítače. Má také přístup (pouze pro čtení) ke společné části, kde jsou uloženy uživatelské programy a nemá přístup do soukromých částí ostatních uživatelů a pochopitelně ani do systémové části, kde se mění konfigurace celé sítě. Tam má přístup pochopitelně pouze správce sítě. Tyto sítě jsou ovládány počítači PC, často PC PENTIUM a pracují pod MS-DOS, jsou tedy plně kompatibilní s počítačem uživatele.
Pokud je síť zapojena na INTERNET, lze se z ní přihlásit i na servery této sítě. Ty jsou obhospodařovány počítači vyšších tříd, např třídy RISC a běží pod systémem UNIX. Nejsou tedy kompatibilí s PC a počítač, u kterého potom sedíte funguje pouze jako terminál.
Jednou z nejvíce využívaných služeb je "elektronická pošta", tzv e-mail. Aby data věděla, kam mají proudit, mají uživatelé jednoznačné INTERNETové adresy. Moje je například walla©risc.upol.cz.
Adresa znamená odzadu:
cz je česká republika. Poslední dvě písmena znamenají stát, např sk-Slovensko,de-Německo,nz-Nový Zéland apod. Pouze USA mají z historického důvodu třípísmenkové specifikace (.edu, .com)
upol znamená univerzita palackeho. (cuni je univerzita karlova, cnb česká národní banka apod.) Jedná se o specifikaci nižší podsíťě
risc je UNIXový server v Olomouci.
toto je kompletní adresa serveru. Před zavináčem (a v kroužku) je potom můj login (v tomto případě login na UNIXovém INTERNETovém serveru). Mé konto na riscu je nastaveno tak, aby automaticky posílalo došlou poštu na můj lokální server "rupnw". Ten nepatří do INTERNETové sítě, síť "upol" jej však zná, takže na mne lze použít se stejným výsledkem adresu walla©rupnw.upol.cz.
Existují poštovní programy, např PegasusMail, pomocí nichž můžete přijímat i odesílat dopisy či datové soubory a programy. Je možné posílat totéž naráz několika lidem, místo adresy se použije tzv. "alias", krátké jméno, pod kterým je definován seznam adresátů. Funguje to velmi rychle, dopis do Austrálie jde řádově sekundy či minuty. Může se stát, že server, přes který by zpráva šla je vypnutý. V tomto případě si ji ponechá předešlý uzel a "počká" na připojení.
Ve spolupráci s e-mailem fungují různé konference. Do konference se můžete přihlásit tak, že na adresu automatického správce pošlete dopis ve speciálním formátu a jste automaticky zahrnuti do seznamu účastníků. Posíláte-li příspěvek do konference, pošlete jej na její adresu a program jej rozešle např. stovce, ale klidně i 50 000 přihlášených uživatelů.
Kromě e-mailu existuje celá řada dalších síťových služeb (mám o nich celou knihu). Zmínil bych se např o službě FTP, pomocí níž si lze nejen posílat, ale hlavně "přitahovat" soubory, umístěné ma jakémkoliv serveru ve světě (samozřejmě pokud znáte jeho adresu a login + heslo. To většinou pochopitelně neznáte). Existuje mnoho tzv. "anonymous" serverů, kam se může přihlásit kdokoliv a kde jsou uskladněny různé archívy čehokoliv (snad nejvíce jich je v USA, případně v Británii či Německu). Najdete zde texty písní snad všech světových interpretů, knižní archívy (bohužel v angličtině :-)), archívy programů pro PC, atari ST, amigy, aple, dokonce i pro 8-bity commodore 64 a snad i pro atari 800!
Zajímavou službou, kterou velice často používáme s Radkem Štěrbou je TALK. Slouží ke komunikaci dvou uživatelů v reálném čase. Obrazovka se Vám rozdělí na dvě poloviny. Co napíšete, se zobrazuje v horní polovině a zároveň v dolní polovině druhého uživatele. Radek dokonce udělal podobný program pro 8-bitové atari. Byla to spíše zajímavost, protože to fungovalo pouze pro propojení sériových portů a to nesmělo být příliš dlouhé.
Bohužel, uznávám, že je to pro uživatele osmibitového malého atari je toto téma přitažlivé snad pouze jako zajímavost. Může Váb mýt útěchou, že jsme získali adresu serveru v USA, kde se nalézají programy a vůbec různé věci pro atari (ST, TT, ale i 8-bity). Až se tím prohrabeme, snad také něco vybereme do FLOPu. Přebrat to nebude žádná sranda, protože jen index (a není příliš komentovaný, co soubor, to jedna řádka) má asi 350 kb, tedy cca 150 stran A4...
Jan Walla