Příprava magazinu FLOP č. 29.

(pohled do kuchyně redakce)

Naše druhé číslo mělo již možnost vznikat na základě zkušeností z práce na čísle 28. Jedné z nich se chytil druhý redaktor, zkráceně Honza, který po mě žádal dokončení mých textů dva týdny před termínem vydání magazínu. Nelíbilo se mu totiž předchozí zpoždění.

Jeho požadavek lhůty dvou týdnů jsem v podstatě dodržel s přístupem sobě vlastním, neboť dva týdny po tomto datu jsem většinu textů již skutečně začal tvořit.

Nejdříve jsem udělal úvod k tematice MIDI na našich počítačích. Měl jsem totiž radost, že Radek napsal článek o svých vlastních zkušenostech. Asi celý rok jsem Radka marně o něj žádal a teď to zvládl úplně dobrovolně. Aniž bych jeho článek četl, napsal jsem svůj vlastní, myšlený jako úvod. Malé plus pro mě, že jsem si jej nechal od Radka prohlédnout a opravit. Jinak mě ale zarazilo dodatečné zjištění, že můj úvod je asi dvojnásobné délky než vlastní Radkův článek. Z toho později měli malou radost i další redaktoři, kteří dokonce vyslovili možnost vynechat můj článek úplně. Při tom hrozném návrhu jsem zapoměl dýchat a kluci nakonec pochopili, že by to bylo skoro totéž, jako brát mi život. Ovšem nešťastný poměr délek textů mi hned tak zapomenut nebude.

Ale zpět k událostem prvního srpnového týdne. Ve středu mě navštívil Radek a donesl ukázat svoji demoverzi hry NATURIX s tím, že by ji chtěl dát do magazínu. Okamžitě jsem mu slíbil dostatek místa, protože se mi tato myšlenka zalíbila. Z recenze uveřejněné v pražském zpravodaji na německý disketový magazin jsem poučen, že nabídkové verze patří do obsahu takové formy časopisu.

Také se mi zdá dobré, že čtenáři FLOPu mají možnost vidět novinky dosud neprodávané, téměř jako první ataristé. (vyjma členů Atari klubu Prostějov) Podotýkám, že v Prostějově nikdo plné verze mimo autorů nemá, ani já ne !!

Povzbuzen mým optimistickým přístupem, přinesl druhý den Radek demoverzi hry GUNHEAD, k jejímuž vytvoření donutil téměř přes noc jejího autora. S takovým přísunem programů bylo vhodné zajet hned za Honzou, který mimochodem již na začátku týdne hovořil ohledně přísunu příspěvků od Radka jako o "softverovém průjmu".

U Honzy doma se ukázaly být naprosto nepravdivé představy o spoustě volných sektorů, které je třeba zaplnit. Ve skutečnosti měl již druhý redaktor disketu již z větší části zaplácanou. Naštěstí způsob tvorby našeho magazínu umožňuje zrušit třeba celou již úplně Honzou připravenou druhou stranu a udělat ji zbrusu novou. (omlouvám se autorům HEJKALA - byl to můj nápad) Smáli jsme se při tom, že trumfujeme časopis ELEKTRONIKA s jeho stránkou "tři dny před tiskem". My jsme totiž měnili obsah dva týdny po plánované uzávěrce. Radostný úsměv druhého redaktora se mi však zdál poněkud strnulý.

Při této příležitosti jsem seznámil kluky s mými problémy při psaní kursu jazyka C, kde mi chybí některé znaky. Taky jsem nahlas pronesl své vlastní přesvědčení, že by bylo prima, kdyby HYPERTEXT uměl zobrazovat i standartní sadu ATASCII. Jeho autor Radek se na mě podíval tak, jako kdybych po něm vyžadoval emulaci superpočítače řady CRAY. V další debatě na toto téma jsem již nepatřil mezi aktivní řečníky.

V pátek odpoledne jsem se konečně chopil práce na svých textech a dělal na nich do dvanácti hodin v noci. Ono už bylo skutečně nutné začít doopravdy. Ještě něco jsem dopsal v sobotu ráno, ale pak jsem vyrazil na domluvenou pracovní slezinu redakce - bylo asi tak devět hodin. Posbíral jsem, co už bylo k dispozici, optimisticky pomyslel, že to dopíšu na místě a vyrazil.

Kolegové už byli v plné práci, právě zkoušeli novou verzi Hypertextu, která měla umět pracovat i se standartní znakovou sadou. (!) Škoda, že byla tak rychle upečená, neboť z toho důvodu nefungovala. Rozhodně je ale hezké, že se do ní Radek pustil.

Vrátili jsme se tedy ke staré verzi a pustili se do vlastní práce. Předem už bylo přibližně domluveno, co má na disketě všechno být, ale představa o zaplnění sektorů byla mlhavá. Zdánlivě jednoduchý úkol naházet na disketu soubory je poněkud složitější. Je potřeba tyto soubory nějak vhodně setřídit, přičemž už i tato činnost skýtá mnohé příležitosti pro hádky.

Zákonitou zlomyslností je, že jako poslední se dokončují texty umísťované do předních pozic adresáře, jako je například OBSAH, úplně naposledy se sestavuje modul Hypertextu, který patří do přední pozice. Teprve po jeho přípravě je známý stav volných sektorů, načež celá činnost může začít nanovo. Každá změna obsahu se promítá do příslušných souvisejících textů a ovlivňuje tak i jejich délku.

V poledne už bylo zřejmé, že původní plán mít magazín hotový do oběda nebyl rozumě promyšlený. Dále došlo chaoticky ke zrušení kompetencí členů redakce a ohroženy snad byly i meze slušnosti.

Podle původní domluvy jsem se měl já starat o textovou část, druhý redaktor kontrolovat zasílané příspěvky a sem tam něco uklohnit sám, externí poradce měl být zticha a makat. Od č.29 však toto báječné rozdělení, hlavně k mojí škodě, vůbec neplatí. Každý kecal do všeho, přičemž se dvěma přísedícím nelíbila práce nešťastníka u systému, nezávisle na okamžitém fyzickém rozdělení těchto pozic. Práce na magazínu ve třech tak nabrala mírně vzrušující charakter.

Jisté zrychlení tempa práce se projevilo v okamžiku odvolání Honzy do kuchyně k obědu, prože jsme na hádání zbyli jen dva. Nemělo to však dlouhého trvání, protože za chvíli jsme byli zavoláni na jídlo i já s Radkem. Celá Honzova rodina zřejmě má velký díl pocitu odpovědnosti a tak se rozhodli nasytit těžce zkoušené redaktory.

Radek se projevil jako skutečný student VŠ, čili estét, sotva do jídla ďobl a neustále tvrdil, že i doma málo jí. Já jsem se zato docela bez zábran pěkně nadlábl. (nakonec jsem si to zasloužil)

V průběhu vysilujících odpoledních hodin jsem byl nečekaně napaden pro nedostatek humoru a že prý beru celou práci hrozně vážně. Na to jsem skutečně zůstal hledět, protože jsem měl vždycky spíše pocit, že se musím v tomto směru krotit. Vyvrcholením rozepře bylo rozhodnutí napsat humorné texty o tvorbě FLOPu, nejlépe každý z nás, aby se vidělo. Dále v tu dobu proniklo do hypertextového modulu několik nevážně míněných poznámek.

Je mi stějně ale divné, proč něco takového bylo vyčítáno zrovna mně. Jen se podívejme na druhého redaktora. Honza je vlastně škarohlíd, který například chce z neznámých důvodů dodržovat plánované termíny vydávání magazínu. Zcela zbytečně plýtvá energií na získání mnou slíbených textů před uzávěrkou, čímž mi ničí nervy. A jak se na schůzce našeho Atari klubu Prostějov normálně rozčílil při prohlížení hotového čísla 28, kopie expedované vydavatelem, kdy se přišlo na ten vadný text.

Radek není o nic lepší. Jeho jasně pesimistický pohled na svět se zvráceně projevuje výraznou snahou o seškrtávání mých textů, jen aby náhodou čtenáři nemuseli číst sem tam nějaké slůvko navíc. Jako by se jim proto něco stalo, či co. (podotýkám, že úvodník pro č.30 měl původně více než dvojnásobný rozsah) A to by chtěl psát humorné texty, cha cha chá, já se směji.

Redakční tým se zcela shodl v jednom okamžiku na jediné věci, a to když začalo drobně pršet. Zavládla všeobecná radost vzhledem k předpokládanému odpadnutí zálévání vyprahlých zahrádek. Jak naivní ! V období letošních tropických veder malý deštík vůbec nebyl znát.

Po sestavení magazínu v odpoledních hodinách zůstalo na straně A 48 volných sektorů. Ještě do napjaté atmosféry jsem hodil výbušnou pumu prohášením, že je v neděli zaplním. Mí kolegové se na mě podívali pohledem titulní postavy filmu "Čelisti", načež jsem musel ledacos vyslechnout. Musel jsem se zadušovat, že vytvořím nejdříve několik záložních kopií, a budu měnit pouze texty týkající se seznamu literatury. Zřejmě mi ale dodnes neuvěřili, že jsem nechtěl přidávat další textové soubory.

V neděli jsem skutečně pouze změnil úvod k seznamu literatury, kde se původně předpokládalo jeho rozdělení do dvou částí, načež jsem kousek po kousku dopisoval do vlastního seznamu poznámky k jednotlivým příručkám, až byla plná disketa.

Tato činnost trvala poměrně dlouho, až to ochladilo moje nadšení zaplňovat magazín beze zbytku. Formuloval bych zde přírodní zákon: čím méně zbývá volných sektorů, tím je obtížnější je tyto zaplnit.

Zbylo mi tedy jen pár minut na ukázání díla pracovníkovi firmy FLOP, mému bratru Luďkovi. Jeho nehybná tvář vyjadřovala tak malé nadšení, že jsem měl, vzhledem k předchozí dřině, touhu jej škrtit, možná i mlátit. Je to vůbec bídák, protože téměř poslepu našel část textu, kde na jedné obrazovce byly hned dvě chyby - pravopisná a technická. Příliš pozdě na to, aby je bylo možné opravit. Naložil jsem jej i švagrovou do auta a odvezl do Olomouce na nadraží, aby mohli odjet vlakem do Rožnova.

Jejich spoj měl asi 50 minutové zpoždění, což kromě nepříjemně dlouhého čekání znamenalo i tři drobné výhody:

Technická poznámka: z textu vyplývá, že nachystaný magazín byl zaslaný vydavateli dne 7.8.1994

Závěrem zhrnu pár poznámek o celkové práci a k čemu je vlastně dobrá.

Zásadně je to dřina, která si vyžaduje i hodně času. Sám bych to vůbec dělat nemohl. Je to ale i velmi poučné. Například teď vidím spolupráci redaktorů přibližně jako střet v ringu, volný způsob. Vítězí zde často prostě nejsilnější. Jestli to tak vypadá i v jiných redakcích technicky zaměřených časopisů, tak je to síla. Takové odstoupení redaktora ze zdravoních důvodů může pak znamenat jediné: byl pořádně zmlácen ostatními redaktory. Vyplývá z toho závěr, že do takové práce není vhodné pouštět se s přáteli, na nichž nám záleží.

Pozoruji také zajímavé změny svých spolupracovníků. Honza byl pro mě dříve nenápadný, skromný, tichý atarista. Dokonce jsem mu jednou poskytoval konzultaci ve vaně, protože si přijel pro nějaké rady zrovna když jsem se koupal. To byl tedy nejextrémější případ za celou dobu, kdy jsem v Prostějově propagoval systém Q-MEG + RAM 256 Kb a později vedl celý klub.

Dnes na něm vidím velkou odpovědnost k přijatým závazkům, důraz na alespoň uspokojující kvalitu FLOPu, neústupnost ve svém přesvědčení. Stoupá u něj také zájem o vlastní magazín.

Radek je dnes úplně někdo jiný. Loni na podzim prohlašoval, že s prací na malém ATARI naprosto končí a bude šetřit na počítač velký. Nabízené místo redaktora odmítal s tím, že je to moc práce a úroveň magazínu se mu vlastně nikdy nelíbila.

Teď tvoří dema, hudby, programy, píše texty a zůčastňuje se našich pracovních schůzek. Při práci má veselou náladu a magazín se mu líbí.

Co se mě týče, mám rád naše schůzky, na nich se pěkně společně zasmějeme. Úžasný pocit ale je, pustit si doma v klidu čerstvě narozené číslo FLOPu, prohlížet si jej a potichu se radovat.

Vytvářet magazín FLOP je prostě prima !

-ZB-