Jiří Svoboda
Klasický plošný záznam skutečnosti dnes v mnoha případech již nestačí požadovaným nárokům. Přichází tedy záznam prostorový, nebo záznam, při kterém prostorový dojem vzniká.
Dnes nejdokonalejším způsobem prostorového záznamu skutečnosti je hologram. Je to skutečný prostorový záznam, založený na interferenci světelných vln. Další možností je stereoskopie, při které však jen prostorový dojem vzniká. Používá se dvou plošných záznamů (pro pravé a levé oko) a při prohlížení pak jen musíme zajistit, aby každé oko vidělo pouze ten "svůj".
A pokud chceme docílit prostorových obrazů na počítači? Zobrazení klasického hologramu je nerealizovatelné vzhledem k jeho principu. Většinou se tedy používá stereoskopie. Skutečné prostorové monitory však existují. Typickým příkladem je například monitor s vibrujícím zrcadlem.
Skládá se s katodové obrazovky, jejíž obraz se odráží v pružném, zakřiveném zrcadle s měnitelnou ohniskovou vzdáleností. Zrcadlo rychle mění svou ohniskovou vzdálenost (vibruje) a obrazovka synchronně do zrcadla odráží obrazy jednotlivých rovin zobrazované scény. V zrcadle pak vidíme skutečný prostorový obraz, a pokud pohneme hlavou, můžeme ho sledovat z kterékoliv strany (samozřejmě ne zpoza zrcadla :-)).
Stereoskopické zobrazování je na počítačích daleko lépe realizovatelné. Toho, aby každé oko vidělo obraz, který je určen jen pro něj, se dá docílit několika způsoby. Relativně nejjednodušším řešením je použití dvou obrazovek (pro každé oko jedna). Tento způsob využívají i brýle pro virtuální realitu. Stačí však i jedna obrazovka. Na ní jsou současně zobrazovány snímky pro levé i pravé oko (buď každý v jedné polovině obrazu nebo přes sebe), každý z nich má však jinou polarizaci. Speciálními brýlemi s polarizovanými skly, která zajišťují, že pravým sklem projde jen obraz pro pravé oko a naopak, pak vidíme prostorový obraz. Tak funguje i tzv. televizní 3D vysílání. Další možností je, že monitor střídavě zobrazuje obraz pro levé a pravé oko. Jiné brýle (tentokrát však synchronizované z počítače) vám pak střídavě "zakrývají" a "odkrývají" to oko, pro které je obraz na monitoru právě určen.
Záměrně jsem neuvedl však ještě jeden způsob. Nevím jeho oficiální název; střídavě se mu říká počítačový hologram, pseudohologram, stereogram, ap. Je na základě vstupních údajů vygenerován počítačem. Je zobrazovatelný na obrazovce, dá se vytisknout na tiskárně, můžeme ho zkopírovat na kopírce. K jeho prohlížení nepotřebujeme žádný další speciální inventář. Ovšem nemůžeme určit barvu jednotlivých objektů (stejně jako u klasického hologramu) ani jejich texturu.
Algoritmus je dnes již poměrně známý (já sám jsem ho zatím neviděl, ale znám osobu, která ho má a generuje i obrázky). A princip? Při pohledu na poměrně malý, rychle se opakující vzor (i některé tapety) správně sledujete oběma očima tentýž obrazec. Může se vám však stát, že levým okem sledujete jeden obrazec a pravým naprosto stejně vypadající, ale vedlejší obrazec. Výsledkem je, že se vám obrazec (tapeta) zdá například podstatně blíž. Pokud nebudou obrazce naprosto totožné (ale bude v nich zdánlivě chaotická změna), vznikne vám v pohledu "trhlina", obrys objektu. Počet rovin obrázku je dán počtem opakování obrazce a to je omezeno pouze horizontální rozlišovací schopností počítače.
První pohled na něj člověka většinou odradí, protože nic nevidí. Nesmíte se totiž dívat na něj, ale rozostřit zrak a koukat za něj "do blba". Než porvé něco uvidíte, může vám to trvat i 20 minut, někteří neuvidí nikdy nic. Jakmile však obraz poprvé chytnete (reakce bývá většinou "je, jé, jééé, JÉÉÉÉÉ"), pak už ho většinou vidíte vždy do 10 sekund.
Dnes jsem vám připravil dva tyto obrázky. Nechte se překvapit, co na nich je! Pro jejich sledování na počítačích ATARI XL/XE je nejvhodnější monitor nebo televize s videovstupem. Pokud používáte výstup přes modulátor, doporučuji černobílou televizi, u barevné alespoň stáhněte barvy na minimum.
Přeji vám ostrý prostorový obraz!