Ještě na začátku letošního roku jsem měl jen mlhavé představy o testech inteligence a naprosto nic jsem nevěděl o existenci mezinárodní organizace MENSA. Během necelého měsíce jsem v podstatě náhodně získal v této oblasti řadu znalostí.
První informace jsem získal z knihy TESTY IQ autorů Eamonna Butlera a Madsena Pirie. V úvodní kapitole je popsán současný pohled na inteligenci, co jsou to inteligenční testy a číslo IQ, co nejsou IQ testy, k čemu se využívají a rizika při jejich používání. Dále kniha obsahuje šest testů IQ a pomocné kvízy na procvičení úloh uváděných v IQ testech.
Samotnou inteligenci podle příručky dnešní věda zatím neumí přesně popsat ani změřit. Podle několika modelů se inteligence sestává z různých složek, jako je paměť, rychlost myšlení, schopnost vnímání a vyvozování a podobně.
Dnešní používané inteligenční testy jsou proto založeny na porovnávání výsledků řešení mezi velkou množinou lidí. Výsledky testů jsou hodnoceny číslem IQ, jehož hodnota 100 znamená průměr. Čísla 130 nebo vyššího dosáhnou jen dvě procenta lidí, jakož i čísla 70 nebo menšího. V úvodu příručky se několikrát zdůrazňuje, že výsledná hodnota IQ testu není skutečně objektivní a nemusí se brát zas zvlášť vážně. Má pouze informativní charakter. Vliv na ni má například i fyzický a psychický stav v okamžiku provádění testu. Působí zde i míra vzdělání. Inteligentní lidé jsou procentuelně zastoupeni i u málo vzdělaných skupin lidí, jenže výsledek testu bude zkreslen právě malým vzděláním. Je například v podstatě nemožné řešit test bez znalosti písma a přece toto samo o sobě neznamená nízkou inteligenci. Pro tento případ jsou sestrojeny zvláštní testy, stejně jako jsou zvláštní testy např. pro děti. Na druhé straně inteligentní člověk, pokud má možnost, se obvykle snáží vzdělání získat. Dalším vlivem je opakování testů IQ. Při řešení druhého a dalšího testu se dosahuje o něco lepší výsledek než při prvním, protože člověk je již zvyklý na druhy používaných úloh, i když jsou pokaždé jiné.
Testy inteligence jsou založeny na úlohách, při kterých je nutné pro jejich vyřešení přemýšlet. Nejvýznačnější jsou obrázkové úlohy, kde je nutné k množině obrázků vybrat z několika nabídnutých jeden logicky patřící. Druhým typem jsou úlohy výpočetní a dále slovní.
Testem IQ tedy nejsou testy ze všeobecných znalostí, které vyjadřují míru vzdělanosti. Někdy jsou nesprávně označovány jako testy IQ. Šíří se mezi lidmi a viděl jsem i takový na počítači. Bez přečtení uvedené příručky by mě vůbec nenapadlo, že o žádné IQ v něm nejde.
Krátce po přečtení úvodních kapitol přinesl na naší klubové schůzce Honza Walla naprogramovaný test IQ podle Australian magazine. V té době ještě netušil, že se stane druhým redaktorem magazínu FLOP a jeho program bude uveden na druhé straně našeho prvního zhotoveného čísla. Naprogramoval jej jen tak, že si chtěl tuto úlohu vytvořit na počítači. Omluvte proto prosím určité zjednodušení naprogramování - program nebyl původně určen pro zveřejnění touto formou a je tedy šitý horkou jehlou. Vylepšit by šlo například ukládání obrázků - komprimací by se dosáhlo více než poloviční úspory místa na disku. Nejrušivějším prvkem však asi bude míchané klávesové a ovladačové řízení. V textovém režimu pro výběr otázky je použitý ovladač, v grafickém režimu se výběr obrázků provádí z klávesnice, což bylo jednodušší řešení. Protože test je pro každého jen na jedno použití, uvážili jsme společně, že to nestojí za dřinu spojenou s vylepšováním. Navíc kolega Honza má v současné době nápor zkouškového období na vysoké škole.
Test sestává z patnácti obrázkových úloh. Výsledné hodnocení se mi zdá příliš optimistické, neboť jsem snadno dosáhnul vysokého bodového zisku. Absolvování testu z příručky dopadlo podstatně hůř. Několik posledních otázek je však i tady pěkně zapeklitých, takže se můžete snažit. Zvláště poslední otázka se mi zdá naprosto nepochopitelná.
Samotné ovládání je jednoduché. Z nabídky otázek se vybírá ovladačem, obrázek ke zvolené otázce se přihraje z řadiče č. 1, přičemž samozřejmě je zastavené měření času testu. K osmi obrázků v levé části se vybírá chybějící devátý z nabídky v pravé části. Na řešení testu je maximální limit 15 minut.
Právě od autora programu a svého redakčního kolegy jsem se dozvěděl o existenci mezinárodní organizace MENSA. Nejedná se zde o stravovací zařízení na vysokoškolských kolejích, ale o organizaci, jejímiž členy se mohou stát lidé s číslem IQ minimálně 130. Jde tedy právě o horní dvě procenta lidí z celkové populace. Další uváděné podrobosti mám z informačního materiálu vydaného českou pobočkou MENSy.
MENSA vznikla v roce 1946 v Oxfordu. Česká pobočka byla založena v roce 1989 a dnes má přes 1000 členů. Dělí se na pět skupin s vedením v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci a Plzni. Pro českou pobočku se vydává časopis s názvem MENSA, vlastní informační plátky vydávají i skupiny v Ostravě a Brně. Protože jedinou podmínkou pro možnost vstupu je dosáhnutí limitu 130 bodů v testu inteligence, samozřejmě oficiálně předkládaném pro tento účel (test uváděný v tomto magazínu je opravdu jen VELMI orientační), stávají se členy MENSY lidé s rozličnými zájmy. Podle nich se pak sdružují v zájmových skupinách značených SIG (Special Interess Group). Každá skupina se nazývá podle oblasti zájmu. MENSA pořádá různé přednášky, na než mají členové přístup zdarma. Několikrát do roka je organizováno provádění testů IQ pro veřejnost. V případě nedosáhnutí potřebného výsledku je možné opakovat test nejdříve za rok a pouze třikrát za život. Členové skupin mají možnost se pravidelně scházet na svých schůzkách. Další možné akce pro veřejnost i v rámci skupiny závisí zcela na aktivitě členů.
Časopis MENSY si můžou objednat i nečleni. Předplatné pro ně za rok 1994 je 160 korun. Adresa je P.O.Box, Moravská 9, Praha 2, 120 00. Od Honzy jsem si půjčil první 4 čísla letošního z ročníku. Časopisy obsahují kalendáře akcí MENSY, články ze života organizace, polemiky o nejrůznějších problémech. V čísle 4 vyšel například článek kolegy Honzy s názvem "Existuje záporná gravitavitace ?".
Na závěr uvedu jednu zajímavost. Příručku s testy jsem vzal na schůzku našeho ATARI klubu a nabídl řešení testů členům. Málokdo z nich se takhle na veřejnosti do testu pustil, ale všichni odvážlivci dosáhli nadprůměrných výsledků. Kdyby šlo o všechny členy, bylo by možné vyvodit příjemný závěr o vztahu inteligence a ataristů.
-zb-